Zamyšlení nad autorskými právy

1. července 2017 v 9:57 | Julie Françoise |  myšlenky
Možná si kladete otázku - kam ta Julča na tak dlouho zmizela? Nesežrali ji ti lidožravci z minulého článku? Odpověď zní ne, nikoli, jen jsem zařizovala byt a následně se pokoušela dokončit své magorské studium - což se zadařilo u jednoho oboru, takže teď jsem magor poloviční a momentálně pracuju na tom, abych byla brzy magor úplný. V souvislosti s tím jsem nucena sesmolit kromě diplomky ještě i několik esejů, které plánuju časem dát sem na blog, jako už jsem to mnohokrát udělala. Někteří z vás se možná zeptají:

"A to se nebojíš, že ti je někdo okopíruje/částečně vykrade?"

Odpověď zní: "Ne, nebojím se, já s tím počítám."


Protože s ochranou autorských práv na internetu je to stejné jako se zlatou rybkou - většina lidí si zbožně přeje, aby existovala, ale znáte někoho, kdo ji viděl na vlastní oči?

Znám blogery - a není jich málo - kteří si do zápatí svých stránek píší věci typu že veškerá jejich tvorba je autorská a je zakázáno ji šířit bez jejich vědomí. Ono to zní dobře, ale... ale... Ale v praxi to funguje asi stejně, jako kdybych vzala své kolo, nezamčené ho nechala stát přes noc venku u nás na sídlišti a přivázala na něj ceduli "prosím nekrást". Vsadím se, že bych ho už do smrti neviděla.

Tím netvrdím, že porušování autorských práv je ok, ani že to sama dělám. Jen se snažím říct, že věřit, že si je na internetu můžete nějak ochránit, je čistá utopie - běžný smrtelník na to prostě nemá prostředky. Ostatně krásným příkladem je Facebook - vše, co na něj vložíte, už od té chvíle nepatří vám, ale oné společnosti. Na autorská práva zapomeňte.

Ne, nejsem cynik ani pesimista. Jen jsem vyrostla na pražském sídlišti v divokých devadesátých letech a moje iluze o lidské poctivosti se rozbily, když mi bylo osm, nechala jsem si na chodbě na základce schnout deštník - spolu s mnoha dalšími dětskými deštníky - a když jsem šla odpoledne domů, už tam jaksi nebyl. Jeho smůla spočívala v tom, že byl vystřelovací, což bylo tenkrát docela terno.

Můj první ukradený referát má na svědomí sám pan učitel dějepisu, který bez mého vědomí zkopíroval mou prezentaci, vymazal z ní mé jméno - a začal z ní sám učit. A na to prosím vůbec nepotřeboval internet.

Takže ano, když dávám své referáty, eseje a jiné texty na blog, s jejich odcizením počítám. Počítám s tím, že můj referát zazní kdesi ve škole, jen pod jiným jménem, a že za mou esej dostane jedničku ještě někdo další. A víte co? Říkám si:

"Jen ať kradou, hlavně když čtou!"

Protože je mi pořád milejší, když si mé texty sem tam někdo zkopíruje, ale taky si je sem tam někdo přečte a něco si z nich odnese, než aby zůstaly sice bezpečně, ale zato naprosto zbytečně ležet na dně mého šuplíku - pardon, pevného disku.

Neplánuju dělat vědeckou kariéru, od toho mě vysoká škola dostatečně odradila. Získáním diplomu moje angažmá v historii jako ve vědě skončí - a zaplať pánbůh za to! Ty texty už tedy nebudu nikdy potřebovat. Budu jen ráda, když poslouží někomu jinému.

Takže - čtěte, bavte se - a čerpejte dle libosti!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. července 2017 v 18:29 | Reagovat

Máš pravdu. Nebudu kopírovat článek, ale - taky se nezajišťuji, aby mi někdo něco nevzal. Ať si vezme, je to známka, že se líbí. :-)

2 strihyotylka strihyotylka | Web | 17. července 2017 v 9:05 | Reagovat

Moje řeč, dokonce jsem na svůj blog napsala, že jed o volně šiřitelné články :). Kamarádka se mohla zjevit!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.