Co mi dala (a vzala) vysoká škola

20. listopadu 2016 v 12:34 | Julie Françoise |  myšlenky
Nechoďme dlouho okolo horké kaše - procházím teď těžkou studijní krizí. "Jak to jde ve škole?" ptá se mě občas milý. "ZATÍM jsem to tam nepodpálila," zní obvyklá odpověď. Jedna spolužačka konstatovala, že trpím syndromem vyhoření. Což potvrzuje hypotézu, že univerzitní půda pro mě začíná být zatraceně horká a že mě studium doslova pálí. Jsem momentálně v posledním ročníku navazujícího magisterského - a ze všeho nejvíc se těším na okamžik, kdy po státnicích navršíme naše poznámky na hranici, oblékneme se do sukének z palmových listů - a celé to podpálíme za zvuku šamanských bubnů, přičemž si na takto vzniklém ohýnku místo misionáře opečeme buřty.

Ale abych jen neremcala a nenadávala, rozhodla jsem se napsat tento článek, jehož úkolem je vyzdvihnout všechna pozitiva, která mi ono momentálně do horoucích pekel proklínané studium přineslo. Protože světe div se, ona se fakt nějaká najdou!!


Co mi dala vysoká škola:


1) Úžasné lidi, které bych jinak neměla tu čest poznat

Jo, tohle je bezesporu ten největší benefit - a i kdyby nebyl žádný jiný, tak díky tomuhle to stálo za to! Na VŠ jsem poznala svou životní lásku a spoustu skvělých kamarádů, respektive - valná většina mých nejbližších přátel je právě z fildy. Protože studenti naší alma mater se dělí na dvě kategorie - blázni skvělí a blázni nesnesitelní. (Kategorie bez diagnózy se u nás prakticky nevyskytuje.) Vtip spočívá v tom obklopit se úžasnými blázny a spolu s nimi si pak dělat srandu z bláznů nesnesitelných. A máte o zábavu postaráno!

2) Důležitá lekce tolerance

"Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to," pravil kdysi Voltaire. Pokud si chcete jeho tvrzení osvojit opravdu prakticky, je filda ideální místo. (Respektive může být. Znám spoustu lidí, co by i po letech u nás u zkoušky z tolerance propadli.) Každopádně pokud trávíte svůj čas s lidmi různých politických názorů přes libertariány, liberální konzervativce obdivující Karla a pravičáky všeho druhu až po levicové liberály, socialisty, komunisty, trockisty a radikální levici z Kliniky, tolerance je pro vás absolutní nutností. A možná pochopíte jednu zásadní věc. A sice, že je lepší se bavit s inteligentním člověkem, co vám odporuje, než s blbcem, co s vámi souhlasí. (A propos, pokud je blbců, kteří s vámi souhlasí, nadkritické množství, bylo by záhodno se nad tím, co tvrdíte, znovu zamyslet.) Samozřejmě, lekci tolerance se i na fildě lze vyhnout. A to tak, že se obklopíte výhradně kamarády ze stejné frakce a všechny ostatní označíte za fašisty/bolševiky/idioty/cokoli vás napadne. A spousta lidí to takhle samozřejmě dělá. Nicméně ruku na srdce, není to škoda?

3) Vědec není světec

Jako malou mě vychovávali ve velké úctě ke vzdělání a k vědě. Byla jsem vedena k přesvědčení, že vzdělaný člověk (a to je v našich luzích a hájích samozřejmě ten ověšený spoustou titulů jak vánoční stromeček) musí být automaticky charakterní. Že věda a etika jdou ruku v ruce. Uznávám, že některé drobné detaily mě už tenkrát měly varovat. Třeba že takový Mengele měl tuším hned dva tituly - a stejně mu to nezabránilo stát se symbolem lidské bestiality. Skutečné prozření ovšem přinesla až VŠ. Takže, krutá pravda je taková, že vědci a vzdělanci jsou pořád jen lidi. Někteří jsou fajn - a jiní zase svině. Jestli si myslíte, že VŠ je místo, kde spolu všichni jednají jak svatí apoštolové (tedy mimo Jidáše, že), nejspíš vás čeká hořké zklamání. Ve skutečnosti na VŠ najdete spoustu příkladů vrcholně etického jednání - vedle stejně rozlezlého morálního balastu. Se s tím smiřte - a nevzývejte vědce se sepjatýma rukama, jsou to jen lidi, nikoli božstva.

4) Každý student není inteligentní

Při nástupu na VŠ jsem měla ještě jednu naivní představu - a sice, že blbci se sem přece nemůžou dostat. (Tak si říkám, jestli jsem nebyla největší blb nakonec já, když mě tohle mohlo napadnout:-D ) Věřila jsem tomu až do chvíle, než jsem se s několika osobně seznámila. Takže, pravda je taková, že blbci jsou všude. A při dnešní masovosti vzdělání, kdy vysokoškolský titul musí mít pomalu každý druhý, to platí o to víc. Jsou školy, které své blby postupně eliminují - nebo alespoň částečně. Jsou takové, které jim dají tituly. A jsou dokonce i takové, které eliminují pro změnu inteligentní studenty, neboť ti se na onen příval blbů už nemůžou dívat. Plus je třeba si uvědomit další věc. Blb není jen to, co si myslíte, že je! Neboť je zatraceně krátkozraké omezovat inteligenci jen na klasické IQ. Existuje i inteligence emoční, sociální atd. Takže na VŠ narazíte na spoustu lidí s vysokým IQ - a chováním slona, kterého hladového zavřeli do porcelánky. Špatná zpráva je, že takový člověk dokáže nadělat mnohem víc škody než nějaký Forrest Gump.

5) Vyléčení ze syndromu šprta

Na ZŠ a na gymplu jsem byla třídní premiantka, přesvědčená o tom, že čím víc jedniček, tím budu šťastnější. Asi mě měla varovat skutečnost, že jsem pořád šťastná nebyla. Ale možná těch jedniček bylo málo, ne? Z této představy jsem se vyléčila někdy ve druhé třetině VŠ studia. A to způsobem natolik drsným, že se mi ho tady nechce popisovat. Každopádně - poučení zní následovně - vaše skvělé vysvědčení zajímá tak maximálně maminku a tatínka, všem ostatním je ukradené. A vám pocit životního naplnění nedá - a pokud náhodou ano, nevydrží vám déle než pár minut.

6) Už vím, co nechci dělat

Na VŠ jsem nastupovala s touhou zůstat na univerzitě a stát se badatelkou. Snila jsem o tom, kterak sbalím doktoranda, z něhož se později stane docent, a ještě později profesor - a kterak spolu budeme šťatsně bádat, dokud neumřeme. Stačil mi jeden semestr na to, abych pochopila, že takového člověka bych musela nejpozději po týdnu vztahu zabít, ideálně nějakou obzvlášť brutální metodou (třeba ho utlouct encyklopedií). Dalších pár semestrů jsem potřebovala na to, abych pochopila, že pro výše zmíněnou dráhu se nehodím ani já. Věda je totiž náročná pohanská bohyně, která si žádá mnohé oběti. Větší, než jsem ochotná přinášet.

7) Všechno bylo jinak

To, jak se dějiny opravdu odehrály, ví tak maximálně učebnice dějepisu. Ta se tváří, že má ve všem jasno. Historik nemá jasno skoro v ničem. Ví, že cokoli a kdokoli může kecat. Kdokoli a cokoli s vámi může manipulovat - a taky to dělá. Doberete se někdy pravdy? Nebo nakonec dospějete k závěru, že nejlepší je umět si tu SVOU pravdu co nejlíp okecat, aby vám to druzí žrali? Těžko říct. Jedno mě však VŠ naučila - opatrnosti a skepticismu, co se týče informací. Pochybuji, tedy jsem - ač mi z toho někdy lehce hrabe.

Takhle by se samozřejmě dalo pokračovat dál. Sečteno a podtrženo, vysokoškolské studium nemusí být ztracený čas, bez ohledu na to, zda ho dokončíte, či nikoli. Jen počítejte s tím, že si možná do života nakonec odnesete něco úplně jiného, než kvůli čemu jste studovat původně šli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pax pax | 23. listopadu 2016 v 0:33 | Reagovat

;-)

2 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 25. listopadu 2016 v 15:38 | Reagovat

Ať žije filda. :D Super článek, naprosto se s ním ztotožňuju. Kde jinde než na VŠ by se kupříkladu měl člověk naučit zasvěceně mluvit o něčem, čemu absolutně nerozumí takovým způsobem, že vypadá jako odborník na daný problém? :D

3 Julie Françoise Julie Françoise | 29. listopadu 2016 v 10:18 | Reagovat

[2]: Přesně tak! Aneb mohly bychom si založit stranu a vydat se dobýt parlament, schopnost zazářit v Otázkách Václava Moravce už jsme si vypěstovaly :-D

4 Veki Veki | Web | 22. června 2017 v 21:37 | Reagovat

Tak musím říct, že mnohé sdílím. Taky jsem měla představu, že na VŠ nejsou žádní blbci a že tam budou jen lidé s opravdovým zájmem o věc a že budu jen a jen mezi zapálenými akademiky... A s tou krizí... ta u mě nastala 2x - před dokončením bakaláře a před dokončením magistra. Byla jsem prostě přeučená, vyčerpaná a potřebovala jsem dělat zase něco jiného. A co mi teď opravdu nechybí je to, že mě někdo nutí učit se i to, co mě nezajímá a užívám si, že si teď můžu sama svobodně vybírat, které knihy a články si přečtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.