Frankofilčin průvodce šansonem - písně o lásce

27. června 2016 v 19:16 | Julie Françoise |  francouzské šansony
Frankofilka zjistila, že jí ostudně zahálí hudební rubrika. Rozhodla se s tím něco udělat - a tak se zrodil nápad na novou sérii článků, Frankofilčin průvodce šansonem. O co půjde? Ráda bych vás provedla světem francouzského šansonu, seznámila vás se známými i méně známými interprety a jejich skladbami - a to podle různých tematických okruhů. Berte to jako takový "úvod do tématu", či sérii ochutnávek. Rozhodně vám však nehodlám nabízet ty nejprovařenější kousky, právě naopak! Hodlám vytáhnout některé vyložené chuťovky, které v rádiu rozhodně neuslyšíte.

Co by vás ještě mohlo zajímat:

  • Časově se budeme pohybovat mezi 30. a 60. lety 20. století, někdy si však odskočíme do dob pozdějších či dřívějších
  • Budeme postupovat podle témat textů písní
  • Budu se snažit vybírat písně, které považuju za zajímavé, hodnotné a nějak reprezentativní pro daný žánr, nicméně výběr bude hlavně otázkou mého subjektivního vkusu. Pokud máte jiné tipy, sem s nimi, ráda si rozšířím obzory
  • Francouzský šanson je mou velkou láskou asi tak posledních deset let... což samozřejmě neznamená, že mám patent na pravdu


Ještě jsme si ovšem nezodpověděli zásadní otázku - co to ten francouzský šanson vlastně je? A hned máme problém - slovo chanson totiž neznamená nic jiného než prostě "píseň" - jinými slovy pojem, pod který se vejde skoro cokoli. Tady je asi potřeba říct, že šanson ve Francii je už kvůli svému jménu žánr mnohem volněji vymezený než jak ho známe v Česku - obecně jde o populární píseň "made in France", někdy se dodává "s umělecky hodnotným textem" - jenže ouha, to je zatraceně zavádějící pojem, "umělecky hodnotné" si totiž každý představuje jinak.

To, co si my představíme pod pojmem šanson, se ve Francii nazývá "chanson réaliste", realistická píseň. Jde o žánr vzniklý na počátku 20. století, který bere své náměty hlavně ze života pařížských lidových vrstev. Jinými slovy, řeč je často o chudobě, prostituci, alkoholismu a jiných neveselých tématech. Jak ale uvidíme, šanson se zdaleka neomezuje jen na tohle. Navíc jde o žánr vyvíjející se - a výše uvedené pro něj platilo hlavně v počátcích, tedy zhruba do doby po druhé světové válce.

Dnes se podíváme na téma mnohem veselejší - a zároveň v šansonu patrně nejoblíbenější - a sice na lásku. Jakkoli žánr si často vyloženě libuje v milostných tragédiích, dramatech a pohromách, o těch řeč nebude. Autorka je totiž ve výborné náladě a natolik rozjuchaná, že se depresivními písničkami prostě odmítá zabývat. Jinými slovy, dnes se bude brnkat na romantickou, veselou a optimistickou strunu.

Tak směle do toho! Slibuju, že to nebude moc růžové a moc srdíčkové. Tedy... možná... pokusím se... uvidíme:-)

Edith Piaf

Začneme klasikou všech klasik. Dámou, jejíž jméno je téměř synonymem pro šanson. Edith Piaf, pouliční zpěvačku, kabaretní umělkyni a mezinárodní hvězdu zná nejspíš úplně každý. Kdo o ní chce vědět víc, nechť si přečte můj článek Edith Piaf, stáhne si film La Môme, či zajde do Divadla pod Palmovkou na Edith a Marlene.

K našemu dnešnímu tématu se vztahuje patrně většina jejích nejslavnějších písní, proto jsem se rozhodla lovit mezi těmi méně slavnými. Jako první vám přináším Heureuse (Šťastná) - už jen proto, že dokonale vyjadřuje mé momentální pocity. "Šťastná jako všechno, šťastná navzdory všemu." Písnička je z roku 1953. Já si ji zamilovala v šestnácti - a pochopila ji až o šest let později, někdy mám fakt dlouhé vedení:-D




Pokud neumíte francouzsky, tady je překlad textu: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/piaf-edith/heureuse-279801

'Y a pas d'Printemps (Není jaro) - o tom, že bez lásky není jaro nikdy - a s láskou vlastně vždycky bez ohledu na roční období. (A pak běháte v únoru s kytkou ve vlasech a v letních šatech:-D ) Tentokrát z roku 1944.





C'est peut-être ça (To je možná ono) - aneb jedna z roku 1961 o tom, jaké blbiny vyvádí zamilovaný člověk. "To je možná ono... To, co vás nutí brečet ze smíchu... A utíkat o půlnoci v dešti... V dešti bez kabátu... A řvát, že je krásně..." Asi tak:-D





To by od Edith stačilo. Tedy... ono by bylo náramně snadné udělat celý tenhle článek jen z jejích písní, nicméně zkusme být spravedliví a dát prostor i dalším. Nyní přichází na řadu...

Fréhel

Bretonka o generaci starší než Edith, stejně jako ona s pohnutými osudy a se zálibou v alkoholu. Měla bouřlivý poměr s Mauricem Chevalierem. Jejich rozchod neustála, bloudila Evropou, cpala do sebe všechno možné - a když se vrátila do Francie, byla sotva k poznání. Zničená, zestárlá, tragická postava - s úžasně dramatickým projevem. Něco málo o ní píšu u překladu její písně Pleure - Pleure - Plač - Fréhel.

V jejím repertoáru se dost obtížně hledá milostná píseň, která by nebyla vyloženě tragická - ale jednu jsem přece dokázala vybrat. Možná ji budete znát z Amélie z Montmartru - a možná jste až dodnes netušili, kdo ji to vlastně zpívá. Takže - Si tu n'étais pas là (Kdybys nebyl tady), z roku 1934.




A teď přejděme k jednomu z mých oblíbenců mužského pohlaví.

Charles Trenet

Rodák z jihofrancouzského Narbonne. Říkali mu Zpívající blázen - a docela to sedí, tedy mně alespoň přijde naprosto úžasný. Velký básník s nezdolnou fantazií, jehož hravé texty vyjadřují neuvěřitelnou radost ze života. Dokonalý protijed na všechny chmury. Na francouzského zpěváka se dožil nezvykle vysokého věku - 87 let. Něco málo o něm píšu u překladu jeho písně Je chante: Je chante - Zpívám si. Není tak typickým představitelem šansonu jako Edith či Fréhel, ale poezie jeho textů je naprosto neopakovatelná. Dnes jsem pro vás vybrala:

Boum (Bum) - aneb píseň z roku 1940 o tom, jak dělá vaše srdce, když jste zamilovaní:-) Varování! Písnička je zatraceně nakažlivá, může se vám stát, že ji budete mít tendenci poslouchat pořád dokola - a pak si ji broukat na ulici, či se alespoň pohybovat v jejím rytmu:-)




La romance de Paris (Pařížská romance) z roku 1942 je sice profláknutá až hrůza, ale když jsem našla tohle parádní dobové video, nemohla jsem odolat.




A ještě jednu zpěvačku pro vás dnes mám.

Lys Gauty

Patří k méně známým interpretkám, snad i proto, že neměla tak bouřlivý - a krátký - život jako Edith či Fréhel. Já se s ní seznámila díky jedné její písni odsuzující antisemitismus. Na tu určitě dojde v jiném článku, až bude na programu šanson angažovaný. Lys má ovšem i výborné kousky k tématu dnešnímu, jako například:

Le chant de Barabara (Barbařina píseň) - z roku 1932. Odmítala všechny nápadníky, jakkoli jí leželi u nohou a slibovali hory doly. Zůstala chladná a pyšná. A pak přišel jeden, co byl bez peněz, nevychovaný a nemohl jí nabídnou "nic, než aby trpěla s ním". A ona neřekla ne.




Le bonheur est entré dans mon coeur (Štěstí mi vstoupilo do srdce) - z roku 1938, opět s videem z dobového filmu - tomu nešlo odolat:-) A navíc, je to jedna z těch, ve kterých jsem se našla:-)



To by pro dnešek stačilo. Možná se ptáte - kde sakra zapomněla Damiu?? A dědice meziválečného šansonu jako Montanda, Aznavoura, Brela, Brassense a tak dále, a tak dále...? Někdy příště:-) Tenhle článek nebyl napsán s cílem být vyčerpávající, spíš jsem se chtěla podělit o pár hudebních tipů:-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pax Pax | 27. června 2016 v 22:43 | Reagovat

;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.