Cennější než život? aneb Za co se umíralo

19. února 2016 v 20:48 | Julie Françoise |  historie-jiné
O tom, že cena života je zatraceně vysoká, netřeba diskutovat. Jakkoli někteří povzneseně tvrdí opak. Obvykle ovšem jen do chvíle, než začne hrozit, že by snad mohli o svůj život přijít. Ono je snadné se stoickým klidem prohlašovat, že jste nad strach ze smrti povzneseni - jenže pokud se na vás řítí náklaďák, máte obvykle tendenci změnit názor. Na scénu vstoupí pud sebezáchovy - a je vymalováno. Smrti se do jisté míry bojíme všichni, nejvíc patrně ti, kdo ji považují za opravdu definitivní Konec s velkým K. O definitivní konce totiž obvykle nikdo nestojí - s výjimkou opravdu mimořádně zoufalých sebevrahů.

Přes to přese všechno se zdá, že život přeci jen nemusí být nutně to nejcennější ze všeho. Proč? Protože vždy v dějinách existovali lidé, kteří byli schopni se toho svého vzdát. Obětovat ho. Pro něco či pro někoho.

Příkladů, které by výše uvedené ilustrovaly, nám historie nabízí víc než dost. Nechce se mi ale vytahovat tady stokrát omletá vyprávění o hrdinství, která beztak všichni znáte. Raději vám povím příběh, který mi vyprávěla moje vlastní babička. Jeden z těch, na které by se nemělo zapomenout.


Pan Březina byl učitel na malé vesnici kousek od Kolína. Ve 30. letech, když tam má babička chodila do školy. V hlavě jí utkvělo, že měl obličej poďobaný od neštovic. Pamatovala si i jeho ženu Olgu. Mimořádně krásnou. Židovku.

Pak přišla válka. Protektorát. Antisemitismus. A deportace. Mnoho lidí z podobných smíšených manželství se v těch časech rozvedlo. Báli se. Jak dnes víme, bylo čeho.

Možná se bál i učitel Březina. Možná. Jisté ale je, že svoji ženu neopustil. Následoval ji do transportu. Co bylo dál, se lze jen domýšlet. Zbyly po nich dva řádky na pomníku obětem války ve zmiňované vesnici, včetně konstatování, že datum smrti "není známo". A jejich jména jsou uvedena vedle sebe na zdi i v pražské Pinkasově synagoze, v památníku obětem holocaustu. Ta jména jsem našla, když jsem před pár dny zmíněný památník navštívila. Fotografii nemám. Přišlo mi jaksi neuctivé na podobném místě fotit.


pomník obětem obou světových válek ve Velkém Oseku
Vlastní snímek nemám, tenhle je převzatý ze stránek Spolku pro vojenská pietní místa





Je to jeden z mnoha podobných příběhů. O tom, že něco může mít větší cenu než sebezáchova. Nabízejí se slova jako láska, věrnost či čest. Zní to strašlivě pateticky. A přijde mi zbytečné zkoušet to pojmenovat. Nedělejme z reality román. Realita je prostá - v dějinách lze doložit případy lidí schopných zemřít pro druhého člověka.

Samozřejmě podobné úvahy vedou k otázce - a co bych dělal(a) já? Byl(a) bych hrdina - nebo zbabělec? A samozřejmě je ta otázka úplně zbytečná. Protože odpověď na ni nemůžeme dostat, dokud opravdu nedojde na lámání chleba. Odpověď nám dá až extrémní situace sama. Doufám tedy, že tu odpověď nikdy znát nebudu. A totéž přeju i vám.

"Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít," napsal kdysi Balzac. Zbývá mi tedy jen vám popřát, abyste právě pro to žít mohli. A taky abyste nikdy nebyli nuceni zjistit, zda jste za to ochotní zemřít doopravdy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 22. února 2016 v 2:36 | Reagovat

Právě proto je život tak cenný... :-)

2 Veki Veki | Web | 27. března 2016 v 22:15 | Reagovat

Amen. K tomu není co dodat. Dojemný příběh, který by měl být součástí osnov dějepisu. A hlavně by ho každý měl nosit v sobě, aby nás varoval před opakováním stejných chyb.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.