Miláček Adéla, zamilovaný číšník - a ďábelská roleta

1. listopadu 2015 v 20:39 | Julie Françoise |  Erasmus Toulouse - deník
Drazí spolu-občané jakobíni i girondini, nemožné se stalo skutkem - a další díl erasmáckého deníčku je na světě. Tentokrát půjde o sbírku praštěných historek made in (nejen) Toulouse. Doufám, že vás pobaví - a mně dodá energii na napsání něčeho intelektuálnějšího, především na zveřejnění měsíc slibovaných fotek z Toulouse.


Miláček Adéla


To jsem se tak jednou vracela ve tři ráno na kolej... Z večírku, na který mě pozvali spolužáci z historie. Je třeba podotknout, že inkriminovaná kolej se nachází na ostrově. Přecházím lávku - a vtom JI uvidím! Co vám budu povídat, byla to láska na první pohled, byla krásná, byla mourovatá s bílými tlapkami a navíc uměla česky - když jsem zavolala "čiči", rozběhla se za mnou. Běžela za mnou až do budovy, přičemž jsem se rozhodla okázale ignorovat ceduli se zákazem chovu zvířat na koleji, která visí na nástěnce hned u vchodu. Popadla jsem ji a šup, už byla u mě v pokoji. Krmila jsem ji šunkou, což ji nadchlo - a pojmenovala ji Adélka.

Navíc to bylo v době, kdy nám ještě nepustili topení - a v pokoji byla příšerná zima. Mít tedy v posteli tuhle předoucí chlupatou kuličku byla velmi lákavá představa. Nicméně Adélce se jaksi nechtělo jít spát, pobíhala mi po počítači, zalézala všude, jen ne do postele - a já začala pomalu střízlivět a došlo mi, že jednak toulavou kočku příliš nenadchne být zavřená v téhle miniatruní krabici od bot - a pak, kdybych ji pouštěla ven až ráno, mohla by nás vidět uklízečka. Tak jsem Áďu popadla a vystěhovala ji zpět před kolej. Podařilo se to až na čtvrtý pokus, třikrát proklouzla dveřmi zas za mnou. Rvalo mi to srdce, ale nedalo se nic dělat. Od té doby se po ní občas porozhlížím, volám: "Adélko!!" - ale zatím jsme na sebe neměly štěstí...

Nicméně před pár dny jsem si nalezla další spřízněnou duši. Bylo to na výletě do vesničky Fanjeaux, byla krásná, byla milá, čekala koťata - a když jsem si k ní dřepla, dala mi můj první polibek za celou dobu ve Francii. Takže teď můžu říkat, že jsem dostala pusu od krásné Francouzky :-D Jinak jsem sice spíš na Čechy mužského pohlaví, ale změna je život :-D Ostatně, posuďte sami, není k zulíbání?







Anabáze s roletou


Jak vědí ti, kdo sledují erasmácký deníček od prvního dílu, před pěti týdny se mi podařilo rozbít si roletu - jako na potvoru se zasekla ve chvíli, kdy byla stažená úplně dole. Výsledkem mé zuřivé snahy ji dostat zpět nahoru bylo hlasité "křup" - a neblahé tušení, že se kdesi cosi přetrhlo či uvolnilo - a že bude nutné to rozebrat. V důsledku čehož se z mého pokoje stala kobka bez trochy denního světla. A jak to bylo dál?

Kancelář poprvé:
Hlásím závadu. "Nedělejte si starosti, zavoláme opraváře."

Kancelář podruhé:
"Nedělejte si starosti, už jsme jim zavolali."

Kancelář potřetí:
"Nedělejte si starosti, říkali, že se staví v pátek nebo v pondělí." Jelikož bylo úterý, začínala jsem tušit malér.

Kancelář počtvrté:
To jsem podotkla, že pokud slíbili přijít před týdnem a ono pořád nic, asi je někde problém...
"Oni mají moc práce, nejste tady sama! Moment, která je to budova? Pětka? Hele, není ten chlápek, co ji má na starosti, na dovolené? No jasně, že je. Tak mějte strpení, zařídí to, až se vrátí, my s tím nic neuděláme. A ne, nebudeme tam volat znova."

Kancelář popáté (uplynuly již tři neděle):
Narazím na novou úřednici:
"Podepište mi tenhle papír a hned to všechno bude."
V duchu se podivuji nad tím, že předtím mi nikdo žádný papír nedal a kladu si otázku, jestli těm opravářům vůbec volali.

Kancelář pošesté (uplynulo pět týdnů):
"Oni tady dnes byli, asi vás nestihli... Tak příště... Moment, pětka, říkáte? Tak na té vůbec nebyli, ta je zrekonstruovaná a tudíž v záruce."

Kancelář posedmé se nekonala. Na radu kamarádky jsem se vydala přímo za Patem a Matem - jak kolegyně z francouzské filologie nazvaly místní údržbáře. Bylo mi sice řečeno, že rolety nejsou v jejich kompetenci, že se o ně stará extra firma, ale po měsících bez denního světla už jsem fakt byla ochotná vyzkoušet COKOLI. Pat se šel na roletu podívat.

"Hm, tak to se bude muset rozebrat... Ale to já udělat nemůžu, ta budova je v záruce a navíc s tím ani neumím, tenhle typ rolet jinde není. Ale chápu, že tohle je o nervy, zkusím je popohnat, ale nic vám neslibuju. Odkud jste? Z České republiky? A u vás trvají podobné věci jak dlouho? Týden? Tak to máte dobrý..."

Nicméně Pat se opravdu snažil. Ten samý den (!) jsem se vrátila večer na pokoj - a roleta byla nahoře! Chtělo se mi padnout na kolena a zařvat: "Bůh existuje a zázraky se dějí!" :-D Samou radostí jsem div nedostala infarkt.

Teď je roleta vytažená - a já se zapřísáhla, že už se jí do konce pobytu ani nedotknu, protože tohle fakt nechci víckrát zažít!

Paris nostalgique a zamilovaný číšník

Na svou promoci jsem se vracela do Prahy. Možná jsme cvok, ale tohle jsem si prostě nemohla odpustit - zvlášť když mi přiklepli děkovný projev za naši skupinu. No jo, jsem hrozná exhibicionistka... A dobře jsem udělala, protože to fakt stálo za to! Zažila jsem snad nejlepších 30 hodin za celý tento rok.

Jelikož jsem měla v Paříži mezi příjezdem vlaku a odjezdem autobusu pár hodin času, rozhodla jsem se poněkud se rozšoupnout a dát si francouzský předpromoční oběd. Jenže...

Vlak mě vyhodil na Gare Montparnasse. Nedaleko od něj jsme bydleli s bývalým přítelem, když jsem mu v létě 2014 ukazovala Paříž. Pokud jsem se chtěla dostat do centra, musela jsem tedy jít stejnou trasou, jako jsme tehdy chodili spolu. Začala se mě zmocňovat nostalgie.

Aby toho nebylo málo, počasí se rozhodlo sdílet mou melancholii - a začalo poprchávat.

Nostalgická Lucemburská zahrada



"Jak lvové bijem o mříže..." - a nos si nabijem



A když nadešel čas výběru restaurace na oběd, zamířila jsem do Rue de la Harpe, neboť tam můžete dostat menu o třech chodech s tradičními francouzskými pokrmy typu škeblí či šneků za pouhých deset euro. Jenže do inkriminované restaurace jsme svého času chodili... hádejte s kým!

Začala jsem si připadat jako v obzvlášť depresivním francouzském šansonu. Šansony ostatně mívají k depresivní tématice sklony. Usadila jsem se ke stolu - a zaslechla jakýsi ubrečený zamilovaný cajdák z rádia. Už jsem skoro poslušně nabírala taky - když v tom mě doslova dorazilo jméno stanice. Drazí čtenáři, v tom lokále pouštěli rádio Nostalgie!!

V dané chvíli mě mohlo spasit jediné - Nejlepší přítel člověka. Což v našem žargonu neznamená psa, ale alkohol. Problém byl, že ten je ve Francii v restauracích drahý až hrůza. A v tom... chvilka napětí... se objevil ON. Bubu, číšník. Začal se se mnou bavit, skládat mi komplimenty (které jsem samozřejmě nebrala vážně, bylo mi jasné, že tohle vykládá každé, ale dobře se to poslouchalo). Ale pak udělal něco skutečně galantního - přinesl mi to, co jsem potřebovala mnohem víc než mazání medu kolem pusy a sex (na nějž brzy učinil rovněž opatrné narážky) - skleničku aperitivu. Jednalo se o kir, báječně sladkou kombinaci ostružinového likéru a bílého vína. Poučil mě, že tento aperitiv se nalévá speciálně dámám - a následně mě pozval k sobě do bytu na šampaňské. To jsem odmítla a ani jsme nemusela lhát, čas odjezdu už se totiž pomalu blížil. Na rozloučenou jsem vyfasovala telefonní číslo a prosby, ať mu při své příští návštěvě v Paříži zavolám, že dá chladit onen šampus. No, nemám to v úmyslu, ale ta sklenička na účet podniku vskutku bodla! Díky, Bubu :-)

Pokračování - a hlavně spousta fotek - příště!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 5. listopadu 2015 v 23:19 | Reagovat

Stál ten číšník aspoň za hřích? :D A teda nějakou chlupatou potvůrku bych si taky nechala líbit. Ale za A v Praze jsem snad ještě na žádnou nenarazila a za B, na koleji by to asi taky neprošlo. :D

2 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 6. listopadu 2015 v 14:31 | Reagovat

[1]: Jestli číšník, tím si jistá nejsem - ale ten kir určitě jo :-D A v centru Prahy je to s kočkami slabé, tady jsme na okraji a běhá jich tu spousta, jednu mají přímo v kolejní kanceláři, ale ta není moc přátelská. Zdejší výhoda je, že dovnitř se dá propašovat skoro cokoli, není tady totiž vrátnice ani protivné číhající kolejbáby u vchodu. Nevýhoda je, že obvykle nemám co pašovat. Ale teď zpětně si říkám, že jsem si tam Áďu možná mohla přes noc nechat, tuhle jsem viděla dva kolegy, jak za bílého dne v klidu stěhují dovnitř klec s králíkem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.