Intelektuálové na staveništi

12. října 2015 v 22:01 | Julie Françoise |  Erasmus Toulouse - deník
Zdar a bratrství, vítám vás u dalšího dílu svého erasmáckého deníčku. Nejprve horké novinky - administrativní válku s vedením koleje jsem už úspěšně vybojovala a momentálně mi snad nehrozí, že budu vystěhována. Horší je, že moje roleta ještě pořád není spravená - a já stále vegetuji ve tmě. Na kancelář jsem kvůli tomu šla zatím čtyřikrát - při poslední návštěvě mi bylo sděleno, že člověk, který má na starosti rolety v mé budově, má momentálně dovolenou - a ať jsem trpělivá. Trpělivost už mi nicméně pomalu, ale jistě dochází - a pokud to nebude opravené, až se vrátím z promoce, asi začnu být poněkud vzteklá a budu řvát… A kdo mě zná, ví, že to fakt umím…

Dnes ale nehodlám psát o roletách - ale o tom, jak to vypadá na francouzské univerzitě - a jak zatím probíhá můj toulouský akademický rok.

Jen omluva - vzhledem k tomu, že jsem se zatím nějak nedostala k tomu fotit ve škole, jsem ilustrační snímky sehnala jinde, vždycky uvádím zdroj.


Intelektuálové na staveništi


Inkriminovaná univerzita se jmenuje Université Toulouse Jean Jaurès, dříve Mirail - a první dojem dobrý není, to říkám rovnou. Za prvé, je vystrčená kdesi na periferii. Což jsem samozřejmě věděla dopředu, ale stejně mě to štve. Být ve městě s jedním z nejkrásnějších historických center, co znám - a studovat někde na sídlišti, to je prostě otrava. Za druhé, velmi rychle zjistím, že studovat se bude… na staveništi! Univerzita je totiž v rekonstrukci. Je nám řečeno, že tak za dva roky z ní bude nejhezčí a nejmodernější kampus ve Francii. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tu jen na semestr, je mi to houby platné. Právě existence kampusu má výhodu v tom, že když člověk přebíhá z budovy do budovy, není to daleko. Nicméně vše je panelákovité a jaksi normalizační, případně zase ultramoderní - a mně se zasteskne po naší staré, dobré fildě, kde sice spousta věcí byla a je v pokročilém stádiu rozkladu, ale zato to umístění! A atmosféra! Historik si připadal hned jako doma…

takhle to na Toulouse Jean Jaurès jednou bude vypadat...


zdroj: http://www.lejournaltoulousain.fr/wp-content/uploads/2015/09/projet-synth--se.jpg

...a takhle to vypadá dnes. Vchod do budovy, kde sídlí historici:



zdroj: http://www.batiweb.com/i/actualites/27024/240xNximage-une-,P20IMG_0218.JPG.pagespeed.ic.ZPBmMvh2DV.jpg

Náš Gaskoněc a drzá kočka

Teď konec stěžování si, následovat budou už jen samá pozitiva. První je úvodní hodina okcitánštiny (pro ty, kdo to nevědí, jde o románský jazyk - a ne nářečí francouzštiny, jak se někdy tvrdí!! - používaný dříve v celé jižní třetině Francie - a dnes ohrožený vyhynutím, protože francouzská vláda se ho - stejně jako všechny ostatní regionální jazyky - snažila už mnoho let zlikvidovat a nahradit francouzštinou). Vyučující se jmenuje Fabrice, je to náramně charismatický Gaskoněc, jak d'Artagnan! Spolužačce Nele připomíná Philippa Noireta - a netrvá dlouho a už vzniká cosi jako "Fabíkův slintací kroužek". Jako správný Jižan je temperamentní - a jde na to pěkně od podlahy. Hned nám pustí video se dvěma gaskoňsky (to je jeden z dialektů okcitánštiny) mluvícími staříky. Nerozumíme skoro nic, vyjma toho, že jejich kočka se jmenuje Minet (něco jako česká Micka) a náramně ráda leze na stůl. Zvědavě se producíruje přímo před objektivem, než ji děda rezolutně sundá - protože kdyby se "ta hyena naučila lézt na stůl, dělala by to pak celý život". Příští hodinu s Fabricem zpíváme - písničku Cecila, Miqueu e Nicolau.


Jen varování, je náramně nakažlivá - já už si ten refrén zpívám ve sprše :-) Ale to byste napřed museli slyšet Fabrice, jak volá na celé kolo: "A teď všichni!!"


Nebo ještě jednu z Fabriceova repertoáru:



První dojmy z historie

Z vyloženě historických předmětů mám tři, gender history, sociální dějiny a kulturní a náboženské dějiny. Gender probíhá stylem přednášek, většinou doktorandů, pokaždé na jiné téma. Zatím jsme měli např. otcovskou autoritu v předrevoluční Francii nebo otázku žen a pozemkového vlastnictví před a po Revoluci. (Asi bych měla zdůraznit, že jsem v Toulouse na oboru Moderní a soudobé dějiny, doma studuji Obecné a komparativní, ale ty tady jaksi nemají.) První vyučující je milá, začínáme tím, že se všichni představíme - a když řeknu, že jsem Erasmačka, pořád se pak ujišťuje, jestli nemluví moc rychle. Ne, je to ok. Seznámím se taky se spolužačkou Lisou, která mě pozve na první francouzský domácí večírek - s náramně dobrým bílým vínem!

Sociální dějiny jsou fajn, ale v mnohém žádná novinka, zatím děláme hlavně věci, co už znám z Prahy z bakaláře. První přednášející je mladý a šarmantní, nicméně nás má jen na úvodní hodinu, pak nastoupí jiný, o poznání starší. Konec slintání. Vyučující číslo jedna se taky na rozdíl od "dědy" na přednášce ptal - a tak jsem se mohla vytahovat. Nevím, jestli mě potěšilo nebo spíš vyděsilo, že jsem byla mezi bandou Francouzů jediná, kdo znal Ernesta Labrousse (chlapík, co zkoumal ekonomické příčiny Francouzské revoluce - a pod jehož vlivem pak ve Francii přišly v 50. a 60. letech do módy seriální dějiny). Každopádně když šarmantní Frantík poznamená něco o tom, že ach jo, tohle nám musí říkat někdo z Prahy, začínám se bát, že aspiruju na pozici černé ovce. Ale zato bylo nad kým se rozplývat. Bude se mi po něm stýskat…

Kulturní a náboženské dějiny začnou úvahami na téma, co je to vlastně kultura - a já si tudíž hned připadám jak doma na našem oboru. Vyučující mi je sympatická, mluví šílenou rychlostí, takže nestíhám zapisovat úplně všechno, ale zdá se být opravdu výborná - a navíc studovala u Michela Vovella (chlapík, co dělával ředitele Institutu pro dějiny Francouzské revoluce v Paříži). Na příští hodině se od spolužačky dozvím, že Francouzi si mají podle svého studijního plánu vybrat z výše uvedených předmětů jenom jeden. Nicméně já jako Erasmačka mám široké možnosti a vzhledem k tomu, že se nikdo netváří, že by mě chtěl vyhodit, rozhodla jsem se chodit na všechny tři - a zase ignorovat zbytek, který mě už tolik nezaujal.

Cizinec mezi cizinci

Dozvím se, že musím povinně chodit na dva předměty z Ústavu pro výuku francouzštiny jako cizího jazyka. Vzhledem k tomu, že mi v testu vyšlo, že mám úroveň C2 (což si nemyslím, ale budiž…), jazyk jako takový už mě nikdo učit nebude. Vyberu si cosi lingvistického se sympatickou švédskou vyučující, od které se dozvím, že na jihu člověk nikdy, ale opravdu nikdy nesmí říkat pain au chocolat, ale chocolatine, jinak riskuje, že mu prodavač nic neprodá, protože v něm vytuší úhlavního nepřítele - Pařížana. Chocolatine si brzy na to koupím - a vše proběhne bez incidentu. Druhý předmět se jmenuje Dějiny myšlení ve Francii, spočívá v tom, že studujeme texty různých slavných autorů a hledáme v nich odraz myšlenkového světa doby. Což zní vznešeně, ale vzhledem k tomu, že mí spolužáci jsou ze všech koutů světa a mnozí se v životě neučili o dějinách Francie (a asi ani o dějinách Evropy, když jsou schopní se ptát, jak napsat Luther), musí s námi vyučující jednat trochu jako na základní škole - tedy historik nemá šanci se dozvědět mnoho nového. Alespoň se ale poučím, jak se ve Francii pracuje s texty - plus se seznámím se sympatickou Němkou, která mě zasvětí do fungování menzy. (Hlavní je vědět, že tady platí jediné - totální anarchie a zákon džungle. Něco jako fronta neexistuje a "kdo se necpe, není náš!" Jídlo je ale zato vynikající - a za pouhá 3 eura 20, což je na francouzské poměry málo. Menu v restauraci vás vyjde nejméně na 10 euro. Takže dojdu k závěru, že se vyplatí občas ten boj absolvovat.

Madonna mia!

Aneb ve čtvrtek mám už jen jediný předmět - italštinu. Vyučující je rodilý Ital a je s ním legrace. ("Nikdy nevěřte Italovi, co vám povídá!" - "Když mluví Francouz, má pusu staženou jak slepičí prdelku! Takhle ne, ragazzi, když mluvíte italsky, musíte tu pusu pořádně otevřít!") Mluví na nás rovnou tak napůl italsky, docela mu rozumím a myslím, že mám šanci hodně pochytit. Italštinu se chci naučit už dlouho a tohle je fajn šance mít hodiny s rodilým mluvčím. Navíc zjišťuju, že díky absenci oné "slepičí prdelky" mám s výslovností menší potíže než Frantíci. Maestro Menduni se ptá, kdo jsme cizinci - v důsledku čehož se celá třída musí naučit, jak se řekne italsky Čech a Česká republika. Io sono ceca!

A celková bilance? Až na drobnosti tak z 95% spokojenost, užívám si to plnými doušky, slintám nad pohlednými domorodci (a že jich tady je!) - a cpu se o sto šest místními kvalitními potravinami.

Au revoir - Adishatz - Arivederci!

Příště se můžete těšit na:
  • procházku po Toulouse se vším, co prostě musíte vidět
  • reportáž z výletu do Lourdes
  • cokoli, co mě napadne
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pax pax | 16. října 2015 v 0:06 | Reagovat

:-)

2 kristian kristian | 23. října 2015 v 18:59 | Reagovat

Ja momentalne chodim
na gymnazium Ladis.Saru
v Bratislave(som Slovak) a ak ho
dokoncim tak ako francuz
tinar budem moct ist na
hocaku francuzku univerzitu.
Ale jak to tak vidim tak si
Vystacim s nejakym vymennym
Polrokom ;-) .Inak prajem vela
štastia jean jaures patri
historicky medzi moje oblubene
postavy, francuzov len dalej
drazdi tak ako s tym Labroussom
(kdo to dopekla je?) a osobne
nechapem jak sa mozem naraz
okcitancinu a taliancinu
(a este vo francuztine ??? )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.