Jakobínská princezna v byrokratickém pekle

26. září 2015 v 18:47 | Julie Françoise |  Erasmus Toulouse - deník
Srdečně zdravím všechny občanky a občany a přeji vše nejlepší do nového revolučního roku 224 Francouzské republiky, jediné a nedělitelné! Po prázdninové odmlce, z níž se na tomto blogu bohužel pomalu stává pravidlo, se vracím s novou rubrikou - neboli s deníkem z Erasmu v Toulouse. Před dvěma týdny jsem totiž na semestr přesídlila do této jihofrancouzské (nebo raději okcitánské...?) metropole - abych zde strávila první semestr svého magisterského studia (obor Obecné a komparativní dějiny + Francouzská filologie). A jelikož nepochybuju, že se mi za těch pár měsíců ve Francii přihodí spousta legračních a praštěných věcí, byla by věčná škoda je nezaznamenat :-)

Na co se tedy můžete těšit?
  • Cestovatelské typy
  • Historické zajímavosti
  • Šílené historky
  • Postřehy o životě ve Francii
  • Rady ve stylu "na co se (nejen) psychicky připravit, když jedete na Erasmus"
  • spoustu fotek
Toť vše na úvod, pojďme se vrhnout na první díl nazvaný:


Jakobínská princezna v byrokratickém pekle

Samozřejmě se asi ptáte, proč sakra jedu do Toulouse, když dějiny Francouzské revoluce se studují hlavně v Paříži. Důvodů je několik. Jeden zcela nevědecký a emocionální - to město je nádherné a já ho prostě miluju! A pak, bude tam tepleji. Nehledě na to, že se chci učit okcitánsky (protože jakkoli jsem jakobín, miluju regionální jazyky, které se dotyční jakobíni ve jménu pokroku a zjednodušení komunikace na celostátní úrovni snažili zlikvidovat. Jo, asi jsem fakt schizofrenik...) A v neposlední řadě důvod praktický - COKOLI je levnější než právě Paříž.

Cesta aneb Nekonečný příběh

Odjezd: sobota 12. září 16:00 z Florence. Příjezd: neděle 15. září 17:30 do Toulouse. Kufr - těžký až hrůza - a to v něm není zdaleka všechno, za tři a půl týdne se totiž vracím na otočku na promoci. Celkem tedy víc jak jeden celý den na cestě. Vyčerpávající? Jo, ale mohlo by to být i horší. Od své nové kamarádky Zuzky se dozvím, že jeli autobusem skoro dva dny. Docházím k závěru, že moje cesta byla vlastně pohodová.

Cena celé té legrace: 2 300 Kč. Což je ve srovnání s letenkou (pokud ji tedy nerezervujete s opravdu velkým předstihem) ještě velmi slušné.

Typy na cestu do Toulouse:
  • Spojení autobus plus vlak (u mě přes Paříž) se po letadle zdá být nejpohodlnější. Jela už jsem kdysi i jinak, jižní cestou, nicméně to bylo s dvěma přestupy - vlakem z Toulouse do Montpellier, z Monpellier autobusem do Lyonu - a z Lyonu do Prahy. Cesta přes Paříž je dlouhá zhruba stejně - a jednodušší.
  • Vyplatí se koupit si jízdenku hodně dopředu a využít akčních nabídek. Moje jízdenka stála 24 euro, což je velmi slušné, vzhledem k tomu, že jinak může stát i 80, ale spolužačky ji měly za 15.
  • Pokud máte mobil u O2, vězte, že poskytují 25% slevy na autobusy Eurolines.
Každopádně cesta je vzhledem ke své délce docela pohodlná. V autobuse mám pro sebe celou dvousedačku, což je paráda, když se chci rozvalovat, ale má to i své nevýhody - ve stejném autobuse jsem tři roky před tím flirtovala s pohledným Kolumbijcem jménem José. Tentokrát si ovšem musím nechat zajít chuť, pokusit se spát (neúspěšně) - a podivovat se nad tím, kde jsou muži z Kobry jedenáct. Však je znáte, jejich revír dálnice, jejich tempo vražedné - což opravdu je, protože když váš autobus v Německu zastaví dálniční policie, může z toho být i hodinové zdržení. Tentokrát se ovšem Kobra 11 fláká - a my tudíž dorazíme do Paříže s hodinovým předstihem.

Následuje fáze B - dostat kufr z autobusového nádraží Gallieni na nádraží vlakové Austerlitz (jo, můžete být český vlastenec a hrdě říkat Slavkovské, ale až se zeptáte na cestu, nikdo vám nebude rozumět). Je sedm ráno, všichni francouzští gentlemani evidentně ještě spí - a tak své zavazadlo odvláčím sama.

Ve vlaku si ovšem můžu řádně vydechnout. Objevím fascinující vynález v podobě obrovské polstrované sklápěcí podnožky. Když k tomu sklopím i opěradlo, můžu na svém místě téměř ležet - a tak sedmihodinovou cestu na jih proklimbám.

Zámek jakobínské princezny aneb Na koleji

První noc je o mě postaráno díky kamarádce Janě, která pracuje jako recepční v hotelu. Ráno se uskuteční přesun na kolej. Jsem vyzvána, abych dodala Tisíc a jeden papír, na což mám prý lhůtu dva týdny. Což ovšem vedení koleje nezabrání mi už po čtyřech dnech poslat seznam chybějících lejster s milým upozorněním, ať je ráčím dodat co nejrychleji, nebo upozorní moji univerzitu... Pořád ty zatracené papíry nemám všechny, ale dívám se na věc s filozofickým klidem, kurník, sakra, do hajzlu!!!

Odměnou je mi pokoj, který mi doslova vyrazí dech. Žádala jsem si o nízkonákladovou variantu s příslušenstvím na patře, přičemž jsem se domnívala, že luxus znamená už sama skutečnost, že budu na pokoji sama. Když mi byl následně napařen nájem 251 euro, což je půlka mého stipendia, docela mě to vytočilo. Nemohla jsem ale moc namítat, protože jsem byla hned na začátku upozorněna, že zahraniční studenti si kolej ani pokoj nemohou sami vybrat. Nicméně po překročení prahu jsem dospěla k závěru, že to za ty peníze opravdu stojí. A že mám jako jakobínka značný ideologický problém, protože... bydlím jako princezna! Vlastní pokoj s balkonem, s kuchyňkou, sklokeramická dvouplotýnka, lednice, koupelna se záchodem... Jak by řekl Jirka Paroubek: "Přátelé, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?"

Takhle nějak to vypadalo, když jsem dorazila. To nahoře je vysouvací postel:


A tohle je verze "den poté":



Moje první jídlo:


Moje výzdoba. Nemohla jsem se koukat na ty bílé stěny, tak jsem nakoupila pohledy (někteří z vás je časem dostanou;-) - a vystříhala si z prospektů a novin obrázky, kterými jsem polepila dřevěnou plochu nad psacím stolem. Hned to tady vypadá zabydleněji!



A jak to vidím po dvou týdnech bydlení? Samá pozitiva, až na... zaseknutou roletu. Naneštěstí se zasakla, když byla stažená dolů - takže jsem už třetí den odkázaná na umělé osvětlení, zatímco venku je nádherné babí léto. Závadu jsem hned ve čtvrtek ráno hlásila v kanceláři. Když se nic nedělo, šla jsem se v pátek zeptat, kdy už mě konečně přijde někdo z té tmy vysvobodit. Dozvěděla jsem se, že o rolety se nestarají běžní opraváři, ale jakási extra firma, jejíž zástupci ještě nedorazili. Nejsem tak naivní, aby čekala, že dorazí o víkendu. Takže jsem nucena vydržet to do pondělí. Přísahám, že až to někdo dá do kupy, už v životě na ten krám nesáhnu!! Říkám si, že je k vzteku, když je člověk v zemi Osvícenců nucen existovat bez světla. Ach Voltaire! Ach Rousseau!

Teď něco veselejšího - a sice jak vypadá kolej. Jde o Résidence Danile Faucher, na Ile Ramier (ostrov na Garonně jižně od centra) - a nedávno některé budovy - včetně té, na které bydlím - prošly rekonstrukcí.



"Velmi chezka" - aneb když je v noci hlad

Ve čtvrtek je uvítací party pro Erasmáky. Vydám se tam spolu s krajany Zuzkou, Adamem a Slovenkou Andreou, se kterými jsem se toho dne seznámila. Bar je v centru - a pití drahé. Andreu napadne koupit si láhev a popíjet raději na ulici. Odebereme se tedy do arabské večerky. Prodavač je milý, sleví nám dvě eura. Hádá, odkud jsme, Česko trefí poměrně rychle, se Slovenskem má problém, ale nakonec na něj přijde taky. Po druhé láhvi učíme partu Arabů nadávat po česku. Jde jim to víc než dobře - a jak už to tak bývá, začínají nám skládat komplimenty. Ten můj trvá na tom, abych ho naučila říct česky "velmi hezká". Brzy si v důsledku toho uvědomím, že "velmi chezka" je opilá až hrůza, což v dané situaci není nejlepší - a že má hlad. A že trocha pořádného jídla - a zdravého rozumu - by zajisté prospěla situaci. Přesvědčím mého Araba, aby mi u kamaráda ve stánku s kebabem koupil hranolky, načež se o ně rozdělím s holkama - a padáme pryč na kolej. Jo, vím, že vytáhnout z někoho jídlo a pak mu utéct, aniž by si člověk nechal dát byť jen obyčejnou pusu, je tak trochu podvod - ale když je hlad a člověk má v krvi nějaké to promile, začíná platit zákon džungle, který říká - opatři si potravu a zdrhni, ať tě nesežere něco většího, než jsi ty sám.

Mimochodem, pokud nechcete, aby vás v Toulouse někdo otravoval na ulici, neodpovídejte cizím mužům na pozdrav. Po něm totiž nejspíš bude dřív nebo později následovat věta: "Chceš se se mnou vyspat?"

Byrokratické peklo

Většinu času ale netrávím po barech, nýbrž... po úřadech. Kdyby byl Dante Francouz a psal Božskou komedii dnes, nezačal by nápis nad pekelnou branou Mnou vchází se do trýznivého města, ale Mnou vchází se do trýznivé kanceláře. Protože tohle JE země byrokratů, smiřte se s tím. Divím se, že neprodávají i orazítkovaný toaleťák! Když jsem v pátek oběhala tři pojišťovny, aniž by to mělo jakýkoli výsledek, přimělo to dokonce mě, fanatickou frankofilku, použít v duchu na adresu této země několik velmi českých a velmi sprostých slov.

Ale jinak se mám skvěle, fakt! Ono s tímhle jsem tak nějak počítala, takže nejsem zaskočená. Už chápu, proč se doporučuje jet na Erasmus do Francie na dva semestry. První běháte po úřadech, druhý můžete v klidu studovat. Já jsem tady jeden, takže smůla...

Příště se můžete těšit na:
  • První týden na univerzitě
  • Stručný průvodce po Toulouse pro začátečníky
  • Cokoli, co mě mezitím napadne, či se mi přihodí
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 27. září 2015 v 11:19 | Reagovat

Roletou jsi mě pobavila. :D Myslím, že bych neměla trpělivost čekat na opraváře a začala se s tou roletou rvát sama. Otázka zní, jestli by to přežila. :D A na Araby pozor. Ať si tě ještě nějakej nechtěl koupit za velblouda. :D

2 Julie Françoise Julie Françoise | 27. září 2015 v 11:56 | Reagovat

[1]: Já ji taky začala rvát sama... Dopadlo to přesně tak, jak jsi naznačila - cosi křuplo - a obávám se, že jsem ji chudáka dorazila... Doufám, že s tím půjde něco udělat, mám vážné podezření, že se v lepším případě něco uvolnilo, v horším něco přetrhlo. A zeptám se taťky, za kolik velbloudů by byl ochoten mě prodat :-D

3 pax pax | 15. října 2015 v 23:51 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.