Hospodářská politika Lidové fronty aneb Pokusy o překonání krize ve Francii

9. dubna 2015 v 18:49 | Julie Françoise |  historie-jiné
Joyeux anniversaire, Léon!! O kom že to mluvím? Abyste rozuměli, dnes je tomu 143 let, co se narodil Léon Blum, dlouholetý předseda francouzských socialistů, trojnásobný předseda vlády a vůbec přední osobnost francouzské levice 20. století. A jelikož narozeniny by se neměly nechávat bez povšimnutí, rozhodla jsem se při této příležitosti zveřejnit svoji esej o hospodářské politice Lidové fronty.

Zajímá-li vás, jak ve Francii probíhala Velká hospodářská krize - a s jakými řešeními Lidová fronta přišla, určitě čtěte dál. Esej byla původně použita ke zkoušce z hospodářských dějin před dvěma lety, přičemž u pana docenta prošla bez problémů, tak se snad bude líbit i vám :-)


Hospodářská politika Lidové fronty aneb Pokusy o překonání krize ve Francii


"Pain, Paix, Liberté!" "Mír, chléb, svobodu!" S tímto jednoduchým, leč výstižným heslem zvítězilo v parlamentních volbách v roce 1936 ve Francii uskupení socialistů (SFIO - Section française de l'Internationale ouvrière), komunistů (PCF - Parti communiste français) a radikálů (Parti républicain, radical et radical-socialiste) známé jako Lidová fronta.

Jak byl tento program naplněn? Co se týče míru a svobody, domnívám se, že vládu, která by je v této době dokázala ve Francii zajistit dlouhodoběji, si lze jen stěží představit. Neúspěch v tomto směru nelze Lidové frontě vyčítat - a navíc se zdá, že nezahálela. V průběhu 2. světové války se sice kolaborantská vláda ve Vichy pokusí svalit vinu za porážku Francie a následnou německou okupaci právě na Lidovou frontu, nicméně Léon Blum, předseda Socialistů, se během procesu v Riomu dokáže obhájit. Jeho vina není prokázána, jakkoli lze jeho soudce v tomto směru podezřívat z čehokoli, jen ne z nedostatku snahy.

Hlavní otázka, kterou bych nyní chtěla zodpovědět, nicméně zní - jak to bylo s tím chlebem? Jinak řečeno, jak úspěšná byla snaha Lidové fronty vyvést Francii z hospodářské krize a pozvednout životní úroveň obyvatel?

Nejdřív bude nicméně nutné vrátit se ještě o něco víc v čase - a říct pár slov k počátkům krize ve Francii - a pokusům jí čelit před nástupem Lidové fronty.

Konstatování první - krizi podobného rozsahu nikdo neočekával. To samozřejmě platí všeobecně, nicméně v případě Francie obzvlášť. Francouzská ekonomika zažívá během 20. let výrazný růst - navzdory obrovským škodám způsobeným první světovou válkou. (I když - nepřispěla k tomuto růstu právě ona nutnost investovat do poválečné obnovy?) Zakládají se a rozvíjejí nová odvětví průmyslu.

Francouzský státní rozpočet je vyrovnaný, zaměstnanost téměř plná. V roce 1928 provede Raymond Poincaré devalvaci franku a stabilizuje měnu. Narůstají zlaté rezervy.

Krize přesto přichází - ovšem později - a její nástup je pomalý a postupný. K poklesu výroby dochází až od roku 1931. Nejprve se projevuje v textilnictví.

Zemědělství je zasaženo později - což je jeden z důvodů, proč krize zpočátku nepůsobí tak ničivě. Podíl obyvatel zaměstnaných v tomto sektoru je totiž vysoký (teprve na počátku 30. let přesáhne míra urbanizace 50%).

K výraznějšímu nárůstu nezaměstnanosti dochází až po roce 1933. Projevuje se nicméně víceméně rovnoměrně po celé zemi, není koncentrovaná do určitých regionů.

Ovšem jakkoli krize nastoupila pomalu, postupně se prohlubuje - a v polovině 30. let je Francie jednou z nejhůře postižených zemí. To přirozeně vede k růstu napětí ve společnosti - stejně jako v mnoha jiných zemích získávají politické body fašisté. Fašistické ligy v únoru 1934 ovládnou ulice Paříže - jedná se o reakci na politický skandál, Stavinskiho aféru. Ta se pro mnohé stává záminkou k odsouzení parlamentní demokracie - která se ukazuje jednak jako politicky slabá (svůj význam má fakt, že se ve Francii v té době rychle střídají vlády) - jednak neschopná čelit hospodářským problémům.

Jednou z hlavních chyb, které se vlády dopouštějí, je zatvrzelé odmítání devalvace franku. Důvody jsou prestižní - a politické. Silná měna má sloužit k udržení mezinárodního postavení Francie, která kolem sebe vytváří uskupení států rovněž se držících zlatého standartu. Jenže Velká Británie devalvuje libru už roku 1931, USA pak o dva roky později. V důsledku čehož jsou francouzské výrobky v porovnání s britskými a americkými drahé a tudíž nekonkurenceschopné.

Namísto aby se vlády devalvací pokusily oživit export, snaží se bránit importu. Prosazují se protekcionistická opatření - nejprve cla, pak dovozní kvóty. Nakonec je dovoz některých komodit zakázán (což se týká hlavně zemědělských produktů).

Zhoršuje se situace zaměstnanců - a to nejen v důsledku propouštění, k němuž vede ztráta odbytišť. Podniky se snaží ušetřit, kde se dá - a v továrnách roste počet smrtelných úrazů. V důsledku racionalizace výroby jsou navíc kvalifikovaní dělníci nahrazováni nekvalifikovanými, jimž je možno vyplácet nižší mzdy.

Francie potřebuje investice - vláda však nemá peníze. Vysychají totiž důležité zdroje příjmů. V důsledku Hooverova moratoria jsou pozastaveny platby reparací. Klesají i příjmy z turistiky, z lodní dopravy a z kapitálu deponovaného v zahraničí.

Vyrovnaný rozpočet už dávno patří minulosti. Snaha o něj však nikoli. Nejsou-li dostatečné příjmy, přikročí se k deflační politice. V tomto směru vynikne obzvlášť snaha budoucího nechvalně proslulého předsedy kolaborantské vlády ve Vichy Pierra Lavala. Ten přistoupí ke snižování platů státních zaměstnanců a jejich propouštění. Státní výdaje se sníží o 10%. Klesají platy i ceny obecně. Hospodářská situace Francie se nicméně všechno, jen ne zlepšuje. Lavalova politika má negativní sociální dopady. V roce 1936 je ve Francii zhruba 1 milion nezaměstnaných, více jak dvojnásobek lidí musí pracovat pouze na částečný úvazek.

To vše - spolu se strachem z fašistických Lig - vede na jaře 1936 k vítězství Lidové fronty - a to ve volbách, které se vyznačovaly účastí 84,3% - což bylo nejvíce od konce 1. světové války. Samo vítězství levice nebylo ničím novým ani pozoruhodným - levicová většina vzešla už z voleb roku 1932 - a stejně tak 1924. Nové bylo něco jiného - ochota levicových stran spolupracovat a existence společného programu. Je vytvořena vláda v čele s předsedou nejsilnější části uskupení, SFIO, Léonem Blumem. Je tvořena socialisty a radikály, komunisté ji pouze podporují - a disponuje přesvědčivou většinou 386 poslanců z celkových 608. Přesto však bude mít vždy ke stabilitě daleko. Na jedné straně jsou zde komunisté pod vlivem Moskvy, na druhé radikálové a jejich středostavovský elektorát. Léon Blum se tak často ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny.

Bezprostředně po volebním vítězství následuje mohutné stávkové hnutí provázené okupací továren. Na počátku stojí snaha reagovatna propuštění dělníků, kteří odmítli pracovat 1. května (ten tehdy ještě nebyl státním svátkem).Hlavní příčiny jsou ale jiné - dělníci si uvědomili svou sílu - a v neposlední řadě chtějí oslavit volební úspěch. Právě oslavě se stávky, které se rychle rozšíří po celé zemi, podobají nejvíc. V továrnách se pořádají bály, hraje se na harmoniku, dělníkům přicházejí zazpívat známí umělci. Vše probíhá v klidu a slavnostní atmosféře, je zachováván pořádek.

Výsledkem jsou tzn. Matignonské dohody podepsané mezi zástupci zaměstnavatelů a odborů pod záštitou předsedy vlády. Je dojednán nárůst platů o 7 - 15 % ( o 7% se zvyšují nejvyšší platy, o 15% ty nejnižší, celkově platy narostu v průměru o 12%), uznání role odborů v podnicích a kolektivní smlouvy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.Cílem těchto opatření je zlepšení postavení zaměstnanců, zvýšení platů má pak přispět k navýšení jejich kupní síly - a tím pádem i ke zvýšení poptávky a oživení ekonomiky.

V podobném duchu se nesou i následující opatření - uzákonění 40tihodinového pracovního týdne (které má donutit zaměstnavatele najmout další dělníky a tudíž snížit nezaměstnanost) a 2 týdnů placené dovolené. Také jsou zvýšeny penze válečných veteránů a platy státních zaměstnanců.

K navýšení celkové poptávky a tudíž i oživení ekonomiky mají rovněž pomoct investice. Vláda tedy zadává veřejné práce - je prováděna elektrifikace venkova, staví se školy, mosty, silnice, sportoviště atd.

Situaci v zemědělství má pomoci řešit Národní obilní kancelář. Ta dostává monopol na dovoz i vývoz obilovin, má stanovovat jejich ceny, aby zemědělci na pěstování neprodělávali.

V průmyslu dochází ke znárodňování - a to především v průmyslu zbrojním v důsledku růstu mezinárodního napětí. Znárodněny jsou iželeznice - vzniká SNCF (ale až za vlády Camilla Chautempse).

Stát se rovněž snaží získat větší kontrolu nad Francouzskou bankou. Je vyměněno její vedení a provedena reforma celé instituce.

Celkově vzato se hospodářská politika Lidové fronty zaměřuje především na oživení vnitřního trhu a domácí spotřeby. Nárůstu poptávky má být dosaženo díky investicím (zadávání státních zakázek…) a zvyšování kupní síly obyvatel (nárůst platů, pokles nezaměstnanosti - díky investicím, 40tihodinovému pracovnímu týdnu atd.). Z toho je vidět, že se Lidová fronta inspirovala v některých směrech Rooseveltovým New dealem a Keynesovými teoriemi.

V září 1936 provede vláda devalvaci franku o 29% (po dohodě s USA a VB). Nutno říct, že ji původně neplánovala, byla k ní spíše donucena okolnostmi. (Nabízí se otázka, zda by ve Francii té doby, kde byla silná měna považována za něco téměř posvátného, bylo vůbec možné vyhrát volby s devalvací v programu…) Na kabinet se samozřejmě snese sprcha kritiky. Problém však, jak bylo už naznačeno výše, není že devalvace byla provedena - ale že nebyla provedena už mnohem dřív. Její efekt každopádně není takový, v jaký se doufalo.

A to neplatí jen o devalvaci. K oživení hospodářství sice dochází, nevydrží však dlouho (sotva do začátku roku 1937).

Kde je problém? Část viny určitě nese celosvětově špatná hospodářská situace. Vážnou překážku představuje i únik kapitálu do zahraničí. Majetné vrstvy mají strach z reformní politiky vlády - a v neposlední řadě i z faktu, že je podporována komunisty. (Nicméně únik kapitálu začal už roku 1935 v souvislosti s prohlubující se krizí za Lavala). Výměna guvernéra Francouzské banky a její reforma nemají účinky, ve které se doufalo.

Zvýšení platů způsobí zvýšení výrobních nákladů. Nicméně vzhledem k inflaci z něj zaměstnanci příliš dlouho velký užitek nemají. Dalším problémem je nedůvěra ve frank.

Hojně je kritizováno zavedení 40-hodinového pracovního týdne. To nepřinese očekávané výsledky - jako důvod se obvykle uvádí fakt, že mnoho nezaměstnaných nemá dostatečnou kvalifikaci na to, aby mohli zaujmout nově vytvořené pozice. (Ale - byla skutečně vysoká kvalifikace vzhledem k postupujícímu zavádění fordismu a taylorismu tolik nezbytná?) Zaměstnavatelé se navíc proti jeho zavádění bouří, avšak odbory na něm trvají - a vláda také. Pokračují stávky a konflikty v podnicích, což ekonomice také nepřidá. Ovšem tvrzení některých autorů jako je Raymond Aron či Alfred Sauvy, že právě toto opatření zabránilo francouzské ekonomice, aby se vzpamatovala z krize, vedlo k jejímu zablokování a způsobilo nepředstavitelné škody, považuji za přehnané. (Ostatně, Francie nebyla jedinou zemí, kde došlo k omezení délky pracovní doby - totéž provedl např. i Roosevelt v USA.)

Nejen jako přehnané, ale jako vyloženě nepravdivé lze odmítnout tvrzení, že Lidová fronta způsobila porážku Francie ve 2. světové válce (jak už bylo naznačeno na začátku). Během její vlády jde totiž záhy nejvíce prostředků právě na investice do zbrojení. (Kvůli němuž je opuštěn projekt vytvoření důchodového systému a fondu pro nezaměstnané.) Chybou ovšem zajisté bylo ponechání generálního štábu v rukou starých velitelů, kteří si nebyli s to uvědomit, že příští válka už se povede docela jiným způsobem než první světová.

Vláda Léona Bluma je svržena v červnu 1937. Svou roli hrají vnitřní rozpory - i časté pozoruhodně nechutné útoky (krajní) pravice. Koalice ovšem do určité míry funguje i v následujících letech. Opět následuje pro francouzskou třetí (i následnou čtvrtou) republiku tolik typické střídání vlád, Édouard Daladier (vůdce radikálů, byl součástí Lidové fronty) pak v roce 1938 některé z reforem likviduje.

Bilance? Lidové frontě se Francii z krize vyvést nepodařilo. Konjunktura se projeví až po 2. světové válce - kdy se ekonomika vzchopí tak pozoruhodným způsobem, že následující období vejde do dějin jako "Třicet slavných [let]". (Nakolik bylo oněch "Třicet slavných" slavných doopravdy - jinak řečeno, nakolik tehdy francouzská ekonomika využila svůj potenciál - už by ovšem bylo tématem na další esej…)

Přesto patrně nelze hovořit o krachu. Sociální opatření Lidové fronty zůstala trvalým a hodnotným dědictvím. Je také otázkou, o kolik víc se vůbec za dané situace dalo udělat.

Nicméně především: "…nejdůležitější z 'výdobytků roku 36' nejsou ani tak materiální a kvantitativní zisky, placené dovolené, zvýšení platů, 40tihodinový pracovní týden atd. 36, to je především velká lidská a psychologická proměna: vztahy mezi dělníky a zaměstnavateli (…) se staly strukturálně zcela odlišnými. (…) [Lidová fronta] umožnila osvobození a emancipaci [dělníků]."[1] Není tedy největší zásluhou Lidové fronty právě toto?

Literatura:

Bodin, Louis a Touchard, Jean. Front populaire 1936. Paris: Colin, 1972
FERRO, Marc, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, vydání první, Praha 2006
LACOUTURE, Jean, Léon Blum. Éditions du Seuil, 1977
Tartakowsky, Danielle. Le Front populaire: la vie est à nous. Paris: Gallimard, 1996
Tomeš, Zdeněk a kol. Hospodářská politika: 1900-2007. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008



[1] MENDÈS FRANCE, Pierre: Choisir: une certaine idée de la gauche, conversations avec Jean Bothorel, Librairie Arthème Fayard, 2007, p. 22

A jako bonus přidávám jednu dobovou písničku na podporu Léona a Lidové fronty :-)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veki Veki | E-mail | Web | 12. dubna 2015 v 22:17 | Reagovat

Tvoje eseje jsou neuvěřitelně čtivé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.