Pařížský květen 68 jako krize 5. republiky

9. července 2014 v 20:14 | Julie Françoise |  historie-jiné
Za pár dnů mizím do Francie - ale ještě předtím neodolám a podělím se s vámi o svou esej na sociální dějiny. U pana docenta sklidila na zkoušce značný ússpěch, takže jsem došla k závěru, že by mohla zaujmout i vás. Pokud vám vrtá hlavou, proč že v Paříži v Latinské čtvrti není mnoho dlažebních kostek a proč mají Francouzi stále 5. republiku, čtěte dál :-)

Toť na úvod vše, mizím. Podařil se mi totiž přímo husarský kousek - začalo se mi stýskat, ještě než jsem do té Francie vůbec odjela. Poprvé v životě. A poprvé v životě vím, že se budu chtít vrátit.

Krásné léto a příjemné počtení!


Pařížský květen 68 jako krize 5. republiky


Když přijetím ústavy na podzim 1958 vznikla francouzská 5. republika, její kritici jí předpovídali jepičí život. Jednalo se ostatně o systém, který se svou nezvykle silnou exekutivou působil v zemi, která po všech svých zkušenotech s různými Bonaparty výkonné moci už tradičně nedůvěřovala, poněkud nepatřičně. Navíc se zdálo, že vše stojí v první řadě na osobnosti prezidenta generála de Gaulla, jehož aureola válečného hrdiny dokázala spolehlivě zapůsobit na masy. A pak, co čekat od něčeho, co bylo s trochou nadsázky přineseno do Paříže na puškách vojenských velitelů z Alžírska, kteří takto chtěli zabránit dekolonizaci? Mnohým se zdálo logické, že režim skončí tak, jak začal - povstáním.

K tomu ovšem nedošlo - a 5. republika trvá s jistými úpravami (např. co se týče délky prezidentského mandátu) dodnes. Pokud byla někdy opravdu blízko pádu, pak v květnu 1968. Tuto svou krizi však přečkala. Proč? A co se tehdy ve Francii odehrálo?

Za rozbušku posloužily události na univerzitě v Nanterre, kde studenti protestovali proti zatýkání během demonstrace proti válce ve Vietnamu. To by ovšem patrně nestačilo na to, aby o týden později v Latinské čtvrti vyrostly barikády. Nestačil by nejspíš ani pobuřující zásah policie, která na žádost rektora vnikla na akademickou půdu a pozatýkala 127 protestujících studentů, ani nový zákon o změnách přijímání studentů na vysoké školy. Příčiny, proč vše nabralo tak radikální obrat, je třeba hledat jinde. Částečně v mezinárodním kontextu, ostatně francouzští studenti mohli sledovat podobné nepokoje v Německu, v USA a v Itálii, stejně jako průběh Pražského jara, který mohl být zajisté inspirativní pro levici odmítající sovětský model socialismu. Dále je třeba si všimnout ekonomické situace. Koncem 60. let se poválečná konjunktura pomalu vyčerpávala - a od roku 1967 začala opět růst nezaměstnanost, přičemž značně zasáhla - podobně jako dnes - čerstvé absolventy univerzit. Připočíst můžeme fascinaci mnohých studentů radikálně levicovými myšlenkami (ovšem obvykle se neobrací k dosti konzervativní Komunistické straně Francie, jejich hrdiny jsou Mao Ce-tung, Trocký, Ho Či Minh, Che Guevara…), odlišnou životní zkušenost pováležné generace, samotný nárůst počtu studentů, nespokojenost s puritánskou morálkou…

A pátá republika? Jistě, studenti stojí proti ní a de Gaulle se rozhodně netěší jejich sympatiím. "Deset let je víc než dost!" stojí na plakátech. Přesto nelze tvrdit, že by květen 68 byl bojem za novou ústavu. Pro mladé lidi je generál de Gaulle symbolem ztěleňujícím to, co z duše nesnášejí - konzervativních hodnot, autoritářského způsobu vlády, minulosti, se kterou chtějí zúčtovat. Zároveň se však příliš nezamýšlejí nad tím, jaký režim by měl ten současný nahradit. Nejde jim o proměnu institucí, ale společnosti jako takové. Nikoli o revoluci politickou, ale sociální - a hlavně kulturní.

Mohou svých cílů dosáhnout? Na první pohled to vypadá, že hnutí má obrovskou sílu. Zvášť když ho podpoří odbory, které se zpočátku stavěly proti. 13. května vstupuje na 9 milionů Francouzů do stávky. (Právě touto masovou solidarizací dělníků se studenty je francouzské hnutí roku 68 výjimečné, ve srovnatelné míře k témuž nikde jinde nedošlo.)

Naopak prezident de Gaulle si naprosto neuvědomuje vážnost situace. 14. května odjíždí na státní návštěvu do Rumunska. Když se 18. vrátí, navrhuje svůj oblíbený všelék - referendum. Ovšem zdá se, že tentokrát narazil. Jeho projev už fascinuje málokoho - u většiny naopak vzbudí posměch. Generál naprosto není schopen soudobý vývoj pochopit.

Hlavu ale neztrácí vláda premiéra Pompidoua a pokouší se vyjednávat s odbory. 27. května navrhuje dohody z Grenelle. Mají zajistit podstatné výhody zaměstnancům, včetně navýšení platů a dalšího týdne placené dovolené. Jde o patrně největší výtězství odborů od dohod Matignonských z roku 1936. Přesto jsou zamítnuty jako nedostatečné. Stávky pokračují.

Svou příležitost vytuší část levice (především lidé z P. S. U. - Parti socialiste unifié). Ostatně právě oni už dlouhodobě prostestovali proti 5. republice - a uvědomují si, že nyní má režim na kahánku. Spolu s částí studenstských vůdců organizují 27. května meeting na stadionu Charléty.

Krátce nato svolává François Mitterrand tiskovou konferenci. Na ní prohlašuje, že je pro vytvoření prozatímní vlády v čele s Pierrem Mendès Francem (levicovým politikem a předsedou vlády v letech 1954 - 55, navíc osobností bezúhonnou, s obrovským morálním kreditem). Sám chce kandidovat v předčasných volbách na prezidenta.

Není zdaleka jediný, koho podobné řešení napadlo - a sám Mendès France souhlasí, že v případě potřeby převezme zodpovědnost. Zdá se, že se splnilo to, co právě on už dlouho předpovídal - a že pátá republika zahyne během povstání - jako se během povstání zrodila.

To se zdánlivě potvrdí 29. května - de Gaulle totiž nečekaně odjede z Francie. Za jakým účelem přesně? To dodnes není známo. Není ovšem od věci připomenout, že cílem jeho cesty byl Baden-Baden, kde sídlilo velení francouzských ozbrojených sil v Německu, a že se tam setkal s generálem Massum, který patřil mezi alžírské vzbouřence, díky nimž se de Gaulle v roce 1958 dostal k moci. Plánoval snad vojenský zásah proti vzbouřené Paříži…?

Stát se každopádně ocitá bez svého prezidenta. Zdá se, že je jen otázkou času, kdy se režim zhroutí.

A pak přichází obrat. De Gaulle se vrátí do Francie. 30. května rozpustí parlament a vyhlásí nové volby. Ty znamenají triumf pro gaullistickou pravici. Pokud se na nich studentské hnutí nějak podepsalo, pak jedině tak, že levice zaznamenala oproti roku 1967 značný propad.

Nabízejí se dvě otázky: kde hledat příčiny tohoto neúspěchu? - A byl to skutečně takový neúspěch?

K první otázce - zde se zdá být hlavním důvodem roztříštěnost hnutí a absence jasného a proveditelného společného programu. Že změnu chtěli všichni, o tom nikdo nepochyboval. Jinak si ji však představují trockisté, jinak maoisté, ještě jinak internacionalisté… a tak dále, a tak dále. Hnutí je natolik demokratické, že se jednoduše odmítá pevněji organizovat. Nevytváří se žádná strana, požadavky jsou natolik heterogenní, že není možné zkoordinovat postup.

Názorová shoda nechybí ale jen u studentů, ale i u levicových politiků. Socialisté z P. S. U. vidí svůj cíl v odstranění generála a zároveň i 5. republiky. Tohle ovšem není primární pro studenty - a pramálo se zamlouvá komunistům.

Ač měla komunistická mládež na vyvolání nepokojů podíl, špičky strany by teď byly nejraději, kdyby vůbec k ničemu nedošlo. Později budou tvrdit, že hnutí bylo předem odsouzeno k neúspěchu - situace nebyla zralá na přebudování Francie v lidovou demokracii. (Jako by snad cílem studentů bylo vytvoření lidové demokracie východoevropského střihu!)
Pravděpodobněji zní vysvětlení, že komunisté se postavili za de Gaulla, protože se jim zamlouvala jeho zahraniční politika ostře namířená proti USA.

K tomu je třeba připočíst i antipatie vedení strany vůči Mendès Franceovi, kterého chtějí socialisté z P. S. U. do čela prozatímní vlády. A tradiční nevraživost komunistů vůči nekomunistické levici (toho času jimi pejorativně označované za "gauchistes", "levičáky").

Ti, kdo chtějí režim zachovat, se naopak dokážou včas vzpamatovat. Gaullisté použijí svou osvědčenou předvolební strategii - buď my, nebo chaos. A nemá cenu si nic nalhávat, většina obyčejných Francouzů chaos nechce, stejně jako nechtějí barikády a radikální kulturní transformaci žádanou studenty. Levice je v jejich očích spojena s květnovými nepokoji, ostatně mnozí čelní představitelé socialistů včetně Mendès France a Mitterranda studenty otevřeně podpořili (Mendès France se dokonce vydal s nimi diskutovat přímo na barikády). A tak raději hlasují pro gaullisty.

Nicméně je třeba dodat, že ač gaullisté posilují svou pozici, de Gaulle sám tu svou ztrácí. Způsob, jakým se snažil zvládnout květnové události, nepůsobil příliš přesvědčivě. Mnohé své stoupence rovněž popudil odvoláním premiéra Pompidoua, který si běhe nepokojů vedl mnohem jistěji. Generál se rozhodne upevnit své postavení dalším referendem, které se týká regionů a reformy senátu. V 5. republice totiž existuje nepsané pravidlo - každé referendum vyhlášené prezidentem je zároveň výjádřením důvěry jeho osobě. Tentokrát však de Gaulle narazí. 53 % voličů jeho návrhy odmítne - přičemž se zdá, že odmítnuty nejsou ani tak samotné návrhy, ve své podstatě celkem rozumné, jako de Gaulle. Ten signál pochopí - a 27. dubna 1969 podá demisi.

Odpověď na otázku proč neúspěch se tedy zdá být jasná - roztříštěnost hnutí, nejednota politiků, kteří ho podporovali - a neschopnost získat na svou stranu většinovou společnost. Zbývá otázka druhá - šlo vůbec o neúspěch?

Zde musíme být mnohem opatrnější. Jistě, o neúspěch by šlo, pokud by cílem studentů bylo politické posílení levice a změna ústavy. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by v první řadě šlo právě o tohle. A podíváme-li se na věci z dlouhodobé perspektivy, zjistíme, že květen 68 zanechal významné dědictví. K politickému uvolnění sice nedošlo - ale společnost se liberalizovala. Najednou je možné hovořit o tématech, která byla dříve tabu či dovedně zametená pod koberec - ať už je to postavení žen, mládeže, sociálně slabých, emigrantů - nebo třeba antikoncepce a potraty. Je provedena vzdělávací reforma. Francie po květnu 68 už nikdy nebude taková, jako dřív.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 19. listopadu 2014 v 21:34 | Reagovat

68. rok byl vůbec v celé Evropě bouřlivý a jistě smysl měl aspoň pro budoucnost. :-)

2 Veki Veki | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 12:29 | Reagovat

Z té eseje je vidět, jak moc dobře se v problematice orientuješ. Mě například vyloženě štve, když nám zadají eseje na témata, o kterých nic nevím a nemůžu si sama zvolit o čem chci psát... pak z toho vzikají těžkopádné žvásty a já jsem z toho pěkně otrávená.
Kdybych byla pan docent, taky budu nadšená. Což jsem, i když se v téhle problematice vůbec, ale vůbec neorientuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.