Dějiny Francie 3 – od vlády Filipa II. Augusta k vymření Kapetovců

22. března 2014 v 16:45 | Julie Françoise |  Dějiny Francie v kostce
Vím, vím, už tu měl být dávno - ale lepší pozdě než vůbec. Neboli další díl Dějin Francie v kostce konečně k dostání. Vděčíte za něj paradoxně mé další rýmě - kvůli které musím alespoň na moment zpomalit a zůstat doma. Jinak jsem natolik oslněná tím báječně praštěným kaleidoskopem života, natolik nadšená ze zážitků, o kterých jsem ani nedoufala, že mě někdy potkají, natolik poblázněná a zamilovaná… že si zkrátka na tenhle nešťastný blog ani nevzpomenu. Berte to tak, že jsem ve fázi sběru inspirace:-)

Pro ty, kdo nevědí, oč v následujícím článku poběží: buď se podívejte na Dějiny Francie 1 a přečtěte si úvod, nebo se spokojte s tím, že nabízím svou vlastní verzi trochu ve stylu publikací (Cokoli) v kostce nebo Odmaturuj z - které dnes zná patrně každý, kdo v nedávné době skládal zkoušku dospělosti. Tedy - jedná se o jakési shrnutí dějin Francie - autorské, někdy trochu neortodoxní, které vám doufám dobře poslouží u všech možných i nemožných testů a písemek. Jen opakuji - pokud studujete historii na VŠ (jako moje maličkost) - s tímhle objemem znalostí u zkoušek nevystačíte!! Pokud studujete cokoli jiného, musíte to zvážit sami podle povahy vašich zkoušejících. Nicméně u nás na francouzské filologii (můj druhý obor) by to v bakalářském cyklu ke zkoušce z Dějin Francie stačit mělo.

Dnes se posouváme dál do středověku - od vlády Filipa II. Augusta až k vymření kapetovské dynastie. Nabízí se otázka - proč zde věnuji tolik pozornosti křížové výpravě proti albigenským a katarské formě křesťanství? Důvod je prostý - protože mě to téma baví! Pokud se ale budete učit na zkoušku či na text, můžete zmíněné pasáže jen tak prolétnout, nikdo se vás na ně patrně ptát nebude. (Ale vy si je stejně přečtete, abyste mi udělali radost, ne…? :-)

Poslední upozornění - seznam literatury najdete na konci. A příliš přesvědčení katolíci nech%t se neurazí, tyto Dějiny Francie jsou místy poněkud antiklerikální, stejně jako jejich autorka. A teď už pozor… začínáme!!


Dějiny Francie 3 - od vlády Filipa II. Augusta k vymření Kapetovců


Filip II. August (1180 - 1223) patřil patrně mezi nejschopnější Kapetovce vůbec. Hned v počátcích své vlády připojuje nová území ve SV Francii, např. okolí Amiensu. Spolu s anglickým králem Richardem Lví Srdce se vydává na 3. křížovou výpravu. Filip se ale z výpravy předčasně vrací zpět. Využije faktu, že Richard byl cestou domů zajat - a začne válčit proti jeho slabému bratrovi Janovi. O výsledku leccos napoví Janovo přízvisko BezzemekJ Nakonec mu totiž z rozsáhlých území na pevnině zbude jen část Akvitánie okolo Bordeaux. Filipovo vítězství je dovršeno v bitvě u Bouvines roku 1214, kde poráží krále Jana a jeho spojence, sesazeného římskoněmeckého císaře Otu Brunšvického.

Za vlády Filipa ovšem dojde k události, která navždy negativně ovlivní vztahy francouzského severu a jihu - ke křížové výpravě proti albigenským (název odvozen od města Albi) roku 1209. Jejím cílem se stane francouzský jihozápad (dnešní regiony Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrenées). Tato oblast tehdy funguje víceméně nezávisle na severu, kulturně a politicky se váže spíše na různá království na Pyrenejském poloostrově. Zdejší kultura je velmi rozvinutá - a na svou dobu neobyčejně světská, kvete zde hlavně milostná lyrika v národním, okcitánském jazyce - její autoři se nazývají trubadúři. Zdejší církev je zdiskreditovaná a většina šlechty i měšťanů k ní chová značný odpor. Navíc se jedná o území nábožensky velmi tolerantní, a to ať už k Židům - nebo ke křesťanským kacířům všeho druhu. Stručně řečeno, na středověké poměry šlo o vcelku fajn místo k životu:-)

Papežův odpor (nebo spíš strach) ale budí hlavně zde velmi rozšířená katarská hereze. (Kataři sami se ale takto nenazývali, říkali si prostě dobří křesťané a křesťanky - nebo dobří muži a ženy, to jen tak na okraj.) Jejich myšlenky se do Okcitánie patrně dostaly z Byzance. Stručně (a velmi zjednodušeně) řečeno - dle katarů Bůh stvořil pouze lidské duše - zatímco ďábel je původcem všeho hmotného. Lidé původně žili jako andělé, čistě duchovní bytosti, v nebi - pak je ale ďábel lstí přiměl ráj opustit - a uvěznil je ve svém zlém, materiálním světě - tedy v tomto světe. Aby se člověk dostal zpět do ráje, musí přijmout takzvané consolamentum - křest Duchem svatým, který se dle katarské tradice provádí už dob Ježíše Krista. Přijetím consolamenta se člověk stává Dobrým křesťanem/křesťankou. Poté musí žít podle přísných pravidel, která ho mají udržet vzdáleného materiálnímu světu - nesmí lhát, zabíjet, krást - ale ani provozovat sex nebo např. jíst maso, musí se 3× týdně postit o chlebu a vodě atd. Vzhledem k tomu, že dodržet něco takového je dost náročné, většina katarských věřících přijímala consolamentum až na smrtelné posteli - takže pak všechna tato pravidla dodržovali už jen chvíli, než umřeli.

Katarská církev se těšila v Okcitánii (ale také např. v severní Itálii) mimořádné popularitě. Proč? 1) Zdejší šlechta a měšťané nesnášeli církev katolickou, protože pro ně představovala mocenskou konkurenci. 2) Kataři nechtěli od svých věřících žádné peníze, žili v chudobě a živili se prací svých rukou. Zato katoličtí kněží… škoda mluvit! 3) Kataři žili bezúhonným životem, ne jako mnozí katoličtí duchovní, kteří kázali vodu a pili víno. 4) Kataři nikoho nestrašili peklem a očistcem, naopak nabízeli poměrně snadnou cestu ke spáse komukoli - navíc, kdo consolamentum nepřijal, nemohlo se mu stát nic horšího, než že se po smrti znovu zrodil na tomto světě - a dostal tak další šanci - žádné plameny pekelné mu nehrozily:-) 5) Kataři nabízeli logické odpovědi na otázku přítomnosti zla ve světě, která vždy pálila - a pálí - spoustu lidí.

Katolické církvi samozřejmě nebylo po chuti, že ztrácí tolik svých oveček - a s nimi i desátky. Proto papež Inocenc III. roku 1209 vyhlásil křížovou výpravu proti okcitánským šlechticům, kteří odmítali katary zlikvidovat sami. Král Filip II. August se ovšem výpravy nezúčastnil - jak už víš, měl v té době spoustu starostí s Janem Bezzemkem - a navíc jeho vztahy s papežem byly všechno, jen ne dobré.

Následující válka je mimořádně krutá, plná hrůzných masakrů (jen pro ilustraci - v červenci 1209 je vypleněno město Béziers, kde zahyne podle mnohých autorů celá populace, tj. asi 20 000 lidí, v Lavauru je najednou upáleno na 400 katarů atd., atd.). Okcitánii se vydá na pomoc aragonský král, je však poražen a zahyne v bitvě. Roku 1226 se do věci vloží francouzský král Ludvík VIII. a táhne na jih. Roku 1229 je pak podepsán tzn. pařížský mír - hrabě z Toulouse, nejmocnější vládce jihu, je donucen provdat svou jedinou dceru za francouzského prince. Jelikož nakonec oba zemřou bez dědiců, spadne Languedoc do klína francouzské koruně. Nicméně to neznamená konec katarské víry. Tu sice značně oslabí ustavení Inkvizice roku 1233 (opravdu vznikla ve Francii a ne ve Španělsku, jak si většina lidí myslí!), následně pak také dobytí katarské pevnosti Montségur roku 1244 a upálení asi 230 osob - nicméně v Okcitánii je úplně poslední katar upálen až ve 20. letech 14. stol.

A co křížová výprava proti albigenským přinesla? Francii zisk nového území, katarům vyvraždění a okcitánské kultuře úpadek.

Ludvík VIII. (1223 - 1226) - už byl zmíněn výše

Ludvík IX. Svatý (1226 - 1270)

Skutečně byl svatořečen - dělal totiž spoustu věcí, které se katolické církvi náramně zamlouvaly. Žil prý velmi asketicky, pečoval o chudé a nemocné, podporoval žebravé mnichy, horlivě pronásledoval Židy, katary a kacíře všeho druhu. Také uspořádal 2 křížové výpravy - jednu méně úspěšnou než druhou. V prvním případě se vylodil v Egyptě, byl však brzy poražen. Během své druhé výpravy (do Tunisu) pak zemřel.

Ještě předtím uzavřel mírovou dohodu s anglickým králem, v jejímž rámci mu vrátil mnohá území dobytý Filipem II. Augustem. Nebylo to nic platné, jak už jsme řekli, územní spory vyřeší definitivně až Stoletá válka.

Rovněž se pokusil upevnit svou moc zlepšením administrativního spravování říše (o to už se snažil Filip II. August).

Filip III. (1270 - 1285)

Filip IV. Sličný (1285 - 1314)

Další mimořádně silný panovník. Dostane se do sporu s papežem Bonifácem VIII., který si, stejně jako před ním Inocenc III., nárokuje světskou vládu. Filip to vyřeší po svém - s papežem jedná - a to nikoli zrovna v rukavičkách, takže starý kněz je z toho brzy na nervy a umře. Následně dá Filip zvolit papežem Francouze a přiměje ho usadit se v Avignonu - ten sice ještě tehdy není součástí Francii, ale pořád je blíž než Řím. Takto se papežové dostanou pod kontrolu francouzských králů. Tzn. avignonské papežství trvá od počátku 14. stol. až do 70. let téhož stol.

Zároveň se Filip vypořádá s mocným rytířských řádem templářů. Ti byli původně založeni jako řád křižácký - jenže ve 14. stol. už byli všichni křižáci s Palestiny vyhnáni. Templáři získali značné majetky v mnoha zemích - a věnovali se finančním opatřením. Jejich bohatství (a taky fakt, že jsou mocní a on je nemůže kontrolovat) byly Filipovi trnem v oku. Proto přiměje papeže, aby templáře obvinil z kacířství. Jsou zrušeni - a mnozí z nich upáleni. Z jejich majetku ovšem Filip nakonec získá mnohem méně, než doufal. (Podle pověsti prý templářský velmistr na hranici proklel Filipa i papeže. Faktem je, že oba méně než do roka zahynou.)

Král má 3 syny - budoucího Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. A dceru Isabelu, provdanou do Anglie. Ta ovšem odhalí, že Markéta, žena Ludvíka, mu je nevěrná - a druhé dvě princezny ji kryjí. Rozpoutá se skandál, všechny tři manželky jsou uvězněny. Tento fakt nakonec způsobí, že synové Filipa IV. zemřou bez mužských dědiců. Že by templářská kletba? :-)

Ludvík X. (1314 - 1316)

Filip V. (1316 - 1322)

Karla IV. (1322 - 1328) - Kapetovci vymírají po meči.

Literatura:

základní:

MARAVAL, Julien, Il n'y a pas d'âge pour… Redécouvrir l'histoire de France, Éditions l'Etudiant, Paris 2008
- populárně naučná kniha, na gymplu hlavní zdroj mých referátů. V Čechách bohužel není k dostání, já si ji přivezla z Cannes.

literatura ke katarům:

Brenonová, Anne., Kataři: život a smrt jedné křesťanské církve, Brno 2001.
Kniha, kterou byste rozhodně měli začít, pokud se chcete o katarech dozvědět něco víc. (Prosím, vynechejte internet, tam sice najdete sem tam i kvalitní články - ty se ale ztrácí v záplavě pitomostí, nad nimiž laik žasně - a odborník pláče!) Autorka je totiž nejen brilantní historička, ale také vynikající spisovatelka, tudíž hravě zvládá cosi, nač většina vědců dští oheň a síru - její knihy jsou nejen kvalitní po odborné stránce, ale i úžasně čtivé! Po přečtení jejích publikací je prakticky nemožné vášnivě se nezamilovat do dějin katarství. Tahle knížka, psaná lehce srozumitelnou a přehlednou formou, pro vás může být ideální pozvánkou do světa katarských studií!

Brenonová, Anne., Les femmes cathares, Paris 2004.
Podložená roky tvrdé práce v archivech - a přitom napsaná s půvabem, který hravě strčí do kapsy mnohé romány. Tahle kniha vám ukáže lidskou tvář katarství. Přesněji tvář katarské ženy. Budete sledovat obecné trendy, zákruty teologie - ale i smát se a plakat nad příběhy obyčejných žen, které díky Brenonové po staletích znovu povstávají z inkvizičních spisů. Strhující a výživná četba. Kniha, od které se neodtrhnete.

Výše uvedené tituly od Anne Brenonové jsou k dostání v českých knihovnách (Katarské ženy konkrétně v Národní knihovně v Praze). Nic jiného od této autorky už u nás bohužel nenajdete - leda tedy v mé knihovničceJ Pokud by vás ale téma zaujalo, můžete jiná její díla sehnat během cest do Francie. Mimochodem, Brenonová píše i vynikající historické romány:-)

Lambert, M. D., Středověká hereze, Praha 2000.
Obsažná publikace o středověkém kacířství, kde je velká pozornost věnovaná i katarům. Určitě by vám neměla uniknout, už jen proto, že pohled Brenonové je velmi prokatarský - zatímco Lambert stojí na opačném konci názorového spektra. A pokud si chcete udělat vlastní představu, měli byste vědět, co o katarech píší jejich přátelé - i nepřátelé. Jen upozornění - na rozdíl od knih výše zmiňovaných je tato čtivá zhruba jako standardní odborný text - estetický zážitek tedy neočekávejte. A rovněž buďte opatrní - Lambert totiž z velké části vychází z výzkumů několik desítek let starých, které mnozí současní autoři považují za překonané.

rozšiřující literatura k francouzským dějinám středověku:

Duby, Georges. Věk katedrál: umění a společnost 980-1420. Vyd. 1. Praha: Argo, 2002
- překrásná kniha vynikající nejen odbornou kvalitou, ale i poetickým, půvabným způsobem napsání, která vás provede kulturou středověké Evropy - a jak název napovídá, nejvíc se dozvíte právě o Francii (ostatně, napsat ji třeba Ital, určitě nebude mluvit o "věku katedrál"). Využijete ji u zkoušky na vysoké škole, ale potěší i všechny nadšence - protože nejde o suchý odborný text, ale nádhernou barvitou fresku jedné doby.

Gurevič, Aron Jakovlevič. Kategorie středověké kultury. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1978
- další navýsost zajímavý titul o středověké kultuře, tentokrát bez většího soustředění na Francii, protože autor byl Rus. Nástin tématu "středověký člověk a jeho svět", který se často drží ve všeobecné rovině - a proto alespoň mně přišel o něco náročnější než Duby. Rozhodně ale stojí za přečtení.

Müller, Heribert, ed., Schneidmüller, Bernd, ed. a Ehlers, Joachim, ed. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Vyd. 1. Praha: Argo, 2003
Kniha z docela jiného soudku než ty předchozí. Tvrdé, nepříliš záživné politické dějiny. Spousta bitev, smluv, jmen a dat. Titul, který určitě oceníte pro přípravu ke zkoušce na vysoké škole, pokud ale středověk není vaší vášní číslo jedna, hrozí, že vás svým suchopárným stylem snadno odradí. Doporučuji pouze těm, kdo jsou zvyklí číst odbornou historickou literaturu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pax Pax | 24. března 2014 v 1:36 | Reagovat

Zajimave ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.