O lásce a Platónovi

18. prosince 2013 v 19:39 | Julie Françoise |  myšlenky
...aneb Julčina půldruhého roku stará esej na filosofii - ve zkrácené verzi:-) To říkám jen, abyste věděli, do čeho jdete:-) A teď...

Začnu možná poněkud překvapivě - a sice výrokem, který nepronesl filozof - a ani se filozofů netýká. Nicméně týká se tématu této úvahy - tj. lásky. "Mluví o ní jak o chlebě - a přitom lžou si, kudy chodí." Toto napsal Jiří Suchý v básni, jejíž název jsem už zapomněla, ostatně jsem ji četla jako patnáctiletá. Uvedené konstatování bylo mířeno na básníky - nicméně na základě pozorování okolního světa lze celkem bez větších pochybností prohlásit, že kdyby se opravdu týkalo jen básníků, bylo by to báječné. Totiž, nemohu se obránit dojmu, že pojem láska je jen dalším důkazem faktu, že při troše snahy lze udělat byznys a reklamní značku opravdu z čehokoli - a teď nemyslím zdaleka jen stále kvetoucí nejstarší řemeslo. V důsledku čehož se část lidí stává na slovo láska přímo alergickými - a ani se jim nelze divit.

Ráda bych se tedy pokusila dokázat, že láska je ve své podstatě něco mnohem víc, než lze použít na reklamní leták - k čemuž využiji rozbor jistého proslulého filosofického díla. Jeho výběr patrně nikoho nepřekvapí. Půjde o Platónův Symposion.



Láska v Platónově pojetí - alespoň pokud ho posuzujeme na základě výše uvedeného díla - hraje mimořádně významnou roli. Není však cílem, ale spíše cestou. Ovšem cestou k jedinému skutečnému poznání - neboli k rozvzpomenutí se na svět idejí.

Zároveň úzce souvisí s autorovým pojetím krásna - právě ideu krásy máme spatřit na konci cesty za tím, co Platón nazývá erotickým zasvěcením. (To vychází z filozofova předpokladu, že právě krásno zapůsobí na duši při jejím pobytu ve světě idejí nejsilněji a tudíž je nejsnazší si právě na něj později vzpomenout.)

Láska sama tedy není krásná - ani dobrá. Kdyby byla, nevedla by nás k touze po kráse a dobru. Neboť jak vysvětluje Platónův Sokrates, nelze toužit po něčem, co už máme. Zároveň to neznamená, že by snad byla špatná - stojí mezi dobrem a zlem, mezi krásou a ošklivostí. Není krásná - ale vzhledem k tomu, že si tento nedostatek uvědomuje, chce ho napravit - tudíž nás ke kráse vede. Zde je ovšem potřeba zdůraznit, že výraz krása má v pojetí Platóna podstatně širší význam, než na jaký je běžný dnešní člověk zvyklý. V dialogu Hippias Větší, kde je tento problém šíře rozveden, dochází Platón ukrytý za postavou Sokrata k závěru, že krása je příčinou dobra. Nemá tedy zdaleka jen estetický, ale i etický rozměr. Krásná tedy nemusí být pouze např. krásná dívka, ale také krásná myšlenka či prospěšný a spravedlivý zákon. Takto pojatá krása je tedy zároveň i mravní hodnotou, což by mohlo mnohé lidi žijící ve staletích, která přišla po antice, značně pohoršit - ovšem pouze proto, že si pod pojmem krása představovali a představují něco poněkud jiného než dotyčný velký filozof.

Podívejme se nyní na cestu, kterou nás Platón vede ke kráse - na lásku. Tu lze chápat jako výstup po schodišti - nebo jako postupné zasvěcování do tajemství života a světa. První fáze spočívá k poznávání a milování krásy fyzické. Toto samozřejmě poněkud zaskočí každého, kdo si zvykl užívat pojem "platonická láska" ve významu lásky existující pouze v duševní, citové rovině, která není fyzicky naplněna. Zde podle všeho došlo k pozdějšímu pozměnění významu a tudíž k desinterpretaci - která mohla snad souviset s pojetím dobrých mravů v dobách následujících po antice. Platón sám ovšem fyzickou lásku ani krásu neodmítal - považoval je sice za nejnižší stupeň cesty k samotné ideji krásna - ale copak je možné při cestě za poznáním některé stupně prostě přeskočit?

Důkladné zvládnutí a prožití lásky na tomto nejnižším stupni nás má vést k poznání, že "krása jevící se na jednom těle jest sestra krásy na druhém těle" a tudíž se člověk stane "milovníkem všech krásných těl". Než ovšem pohoršeně nařkneme Platóna z propagace promiskuity, je třeba si uvědomit, že tento názor úzce souvisí s jeho pojetím světa idejí. Neboli - poznáváním konkrétního jevu (zde krásy jednoho krásného těla), se člověk dopracuje k pochopení skutečnosti, že krása je jevem obecnějším - což ho nakonec má dovést až k čemusi zcela abstraktnímu, k ideji krásna.

Ale tak daleko ještě nejsme. Je třeba zvládnout mnohé další stupně. Tím následujícím je uvědomění si, že krása duševní je cennější než krása fyzická. A že milovat lze druhého i proto, co se skrývá v jeho nitru.

Zde končí význam slova láska, na který jsme zvyklý. Láska v pojetí Platóna je však pojmem mnohem širším, což - jak už bylo řečeno - platí i o krásnu, k němuž nás má zavést. Další fází zasvěcení je totiž schopnost spatřovat krásu v lidských činech a zákonech. Následuje objevení krásy poznatků - a hned za ním už čeká vrchol, tedy krásno samo. V té chvíli má člověk pochopit, že podstatné nejsou jednotlivé jevy, ale to, co je jim společné. Tyto jevy přes zdánlivou vzájemnou rozdílnost sdílejí ideu krásy - tj. to, co je krásnými činí. Krása konkrétních pozemských věcí nemůže být jiná než velmi relativní, subjektivní a pomíjivá (jak Platón podrobněji rozvádí také v dialogu Hippias Větší) - zatímco krásno samo je absolutní, objektivní a věčné. Z čehož logicky vyplývá, že ten, kdo ho dokázal spatřit, se oprostí od závislosti na běžných krásných lidech a věcech, které jsou v porovnání s tímto krásnem něčím zcela všedním a bezvýznamným.

(Oprostit se od závislosti ovšem neznamená ignorovat - jak se ukáže v další části Symposia. Sokrates, o kterém jistě nikdo nemůže tvrdit, že by se na cestě za krásnem zastavil kdesi na začátku, totiž stále pěstuje i lásku zcela pozemskou, konkrétněji lásku řekněme řeckou.)

Projít celou cestou lásky až na vrchol ovšem neznamená jen poznat krásno - tím, že se od pouhých obrazů dostaneme k idejím, dojdeme k poznání v obecnějším slova smyslu - a nakonec možná i k nesmrtelnosti.

Tenhle bod je třeba blíže objasnit - a tudíž k němu přistoupíme poněkud ze široka.

Zatím byla řeč pouze o lásce jako o cestě za poznáním. S tím ale úzce souvisí i jiný aspekt lásky v Platónově pojetí - aspekt tvůrčí. Předmětem lásky totiž není "krásno samo", ale "plození a rození v krásnu".

Přičemž toto plození může být dvojího druhu - plození dětí - a plození dětí nesmrtelných - neboli velkých činů, děl a myšlenek. Přičemž druhý jmenovaný druh potomstva stojí v Platónových očích výše než první - těm, kdo ho zplodily, "jsou postaveny již i četné svatyně za takové děti, ale za děti lidské ještě nikomu." Prožitek lásky a styk s milovanou osobou tedy vede k tomu, že se v člověku probudí jeho tvůrčí síly - a on pak může dosáhnout mimořádných výkonů. Ovšem pozor - aby měla láska na někoho podobný účinek, musí mít v sobě dotyčný jisté nadání, předpoklady - ani sebevětší láska neudělá z každého nového Sokrata (nehledě na to, že ne každý je schopen se na cestě lásky dostat až na vrchol - to se týká pouze těch z nás, kdo mají vzpomínky na svět idejí).

Jakkoli se oba druhy plození liší, mají společný cíl - nesmrtelnost. Ta je v prvním případě dosahována předáním naší genetické informace, v druhém pak zvěčněním naší paměti.

Na základě toho, co už bylo řečeno, by se mohlo zdát, že plození a rození v krásnu je možné pouze na nejvyšším stupni erotického zasvěcení. Nic takového ale Platón netvrdí - naopak, láska uvolňuje náš tvůrčí potenciál na všech stupních včetně toho nejnižšího. Nicméně k vzniku těch nejhodnotnějších děl dochází logicky právě v samém cíli cesty - tam totiž člověk tvoří ve styku se světem idejí. Zároveň stykem s dokonalostí přibližuje k této dokonalosti i sebe - "podaří se mu vidět ne pouhé obrazy zdatnosti - vždyť se nebude stýkati s obrazem -, nýbrž skutečnou zdatnost, protože se bude stýkati se skutečnem".

Sečteno a podtrženo - platónská láska znamená cestu vedoucí k poznání, sebezdokonalení a tvůrčí činnosti, jejímž prostřednictvím lze získat nesmrtelnost. Zároveň je i cestou ke štěstí, které získáme právě "nabytím dobrých věcí".

Skončíme v tomto bodě? Nikoli. Platón totiž na počátek své cesty erotického zasvěcení umístil ideální stav neboli lásku sdílenou, šťastnou. Problém je, že ve skutečném životě se láska často vyskytuje i v podobách méně ideálních. Jak se s nimi tedy vypořádat?

Platón sám se v Symposiu tímto problémem nezabývá - tedy ne explicitně. Ovšem z toho, jak o lásce hovoří, vcelku jednoznačně plyne, že ji za aktivní princip považoval - jen necítil potřebu to zdůraznit - nejspíš se mu tento fakt zdál samozřejmým.

V jeho podání láska vede k poznání. Patrně asi nikdo nebude odporovat, pokud prohlásím, že poznávat je možno pouze vyvinutím činnosti - i když toto zde chápeme trochu jinak, než bývá dnes obecně zvykem. Člověk, který nemiluje, pouze je milován, však aktivní není - nemůže tudíž vystoupat po Platónově již tolikrát zmiňovaném schodišti k poznání. Domnívat se opak by znamenalo totéž jako věřit, že vědění nám může někdo "nalít" do hlavy, aniž bychom sami hnuli prstem. Netvrdím, že lidstvo jednou nepřijde na to, o čem autoři sci-fi sní už dávno - totiž jak voperovat někomu do mozku určité množství informací. Tvrdím ale, že dál se v tomto směru nedostat nelze - tj. hlubší pochopení nám nedokáže nikdy implantovat ani ta nejpokročilejší věda.

Tedy člověk, který lásku nepociťuje a nedává, pouze je jejím objektem, nemůže ji využít k probuzení vlastních tvůrčích sil ani k sebezdokonalení. A nemůže se jejím prostřednictvím ani stát šťastným - tato láska totiž existuje pouze mimo něj, nikoli v něm. Ostatně tento fakt není nijak obtížné ověřit v lepším případě pozorováním okolního světa, v horším osobní zkušeností.

Co když se ale na jednostrannou lásku podíváme z opačné strany - ze strany toho, kdo ji pociťuje, ale jehož city nejsou opětovány? Zde je situace podstatně složitější.

Platón prohlašuje, že tvořivá síla lásky se uvolňuje ve styku s milovanou osobou. "Neboť když se dotýká krásného těla a je v jeho společnosti, rodí a plodí, co dávno v sobě nosil (…) a společně s ním živí narozený plod, takže takoví lidé jsou spolu spojeni daleko silnějším svazkem, než jsou obyčejné děti." Z čehož může vyplývat, že pokud takový styk není možný, k tvůrčí činnosti nedochází.

Když Diotima v Symposiu popisuje Sokratovi cestu lásky k poznání, hovoří o tom, že je třeba milovat, nezmiňuje, že by bylo zároveň nutné i být milován - jenže z toho nelze usuzovat, že by Platón tento aspekt považoval za nepodstatný, spíše se zdá, jako by mu přišlo zbytečné něco tak samozřejmého vůbec říkat.

Věc tedy vypadá jako jednoznačná - ovšem až do chvíle, než se od teorie přeneseme k praxi. Pak totiž nevyhnutelně zjistíme, že mnohé slavné osobnosti - především umělce - přivedla k vytvoření mimořádných děl právě podobná neopětovaná láska. Zároveň mnozí z nás patrně potkali osobu, která se díky lásce, jakkoli neopětované, vnitřně posunula kupředu - nebo se dokonce v jistých okamžicích cítila šťastnou. (Tady ovšem lze namítnout, že dotyčný mohl pociťovat štěstí jako důsledek naděje, jakkoli často velmi bláhové, že jeho láska přeci jen nakonec opětována bude.)

Jak tento na první pohled paradoxní fakt vysvětlit? Patrně tím, že milující člověk vždy vyvíjí jistou aktivitu, prožívá lásku jako aktivní princip - bez ohledu na to, jak se zachová objekt jeho náklonnosti. Samozřejmě, takováto neopětovaná láska se nemůže plně rozvinout v interakci s druhou osobou - to ale nemusí nutně vést k jejímu zničení a promarnění. Naopak, láska jako aktivní síla si v tomto případě může najít jiné vyjádření - např. v uměleckém díle. (Ostatně, pokud se jedná o lásku skutečně silnou, vyjádření najít přímo musí, pokud tedy dotyčný člověk nechce rozmnožit řady pacientů psychologických či psychiatrických ordinací.) Tedy láska, která nemůže být sdílena, sice nemůže zplodit děti smrtelné, děti nesmrtelné ale ano - jakkoli to působí nelogicky. A často i tehdy, kdy je dotyčný zamilovaný člověk vyloženě nešťastný - v takové chvíli může být tvůrčí činnost terapeutického rázu. Jeden člověk, kterého si velice vážím, mi ostatně kdysi řekl, že velké umění se často zrodilo z velké bolesti.

Z výše uvedeného vyplývá následující poznatek - ideálním typem lásky vedoucím k poznání, probuzení tvůrčích schopností, sebezdokonalení a konečně ke štěstí je láska oboustranná, vzájemně sdílená. Má-li si ovšem člověk vybrat mezi tím, být milován a sám nemilovat - a milovat, ale nebýt milován - je prospěšnější zvolit si to druhé, jakkoli to může působit paradoxně a nelogicky. V takovém případě může totiž dosáhnout alespoň něčeho z toho, k čemu má vést láska v Platónově pojetí - pokud ale zůstane zcela pasivním objektem, nedosáhne zhola ničeho (maximálně tak materiálního zisku).

Samozřejmě lze namítnout, zda člověk, který zůstává ve vztahu, kde je zcela pasivním prvkem, přeci jen nemůže být alespoň do jisté míry šťastným. Patrně se může cítit jistým způsobem spokojený - ale podle všeho ne příliš dlouho. Takový člověk totiž svého partnera v podstatě využívá - a ve chvíli, kdy si to uvědomí, nastoupí něco mnohem bolestivějšího než nešťastná láska - výčitky svědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pax Pax | 20. prosince 2013 v 0:52 | Reagovat

užasné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.