A z nebe padá… sebevrah! – část 2

3. července 2013 v 18:28 | Julie Françoise |  próza
Aneb pokračování (a zároveň závěr) mé na Silvestra napsané a v dubnu poprvé uveřejněné povídky. Věnováno všem, kterým se líbil díl první - a všem přátelům černého humoru. Nepřátelé černého humoru nechť raději dále nečtou, stejně tak jako duše výjimečně něžné a útlocitné. A pokud budou dále číst i přesto - a budou znechuceni, otráveni, pohoršeni či traumatizováni, ať si vzpomenou, že já je varovala!

Víte, věřím, že věcí, ze kterých by si člověk neměl dělat legraci, je zatraceně málo. Protože vždycky je lepší se smát - než se jít oběsit.

Tak tedy - jste zvědaví, co si dále počnou poněkud bláznivý - a krajně zničený - poeta Lukáš - a jízlivá, ironická a rovněž značně zlomyslná Ingrid? A jak skončí jejich štědrovečerní opilecké posezení? Čtěte dál!


A z nebe padá… sebevrah! - část 2


"…A slíbila, že zavolá - jenže nezavolala," doplnila ho hbitě Ingrid. To však už nestáli venku na sněhu, ale krčili se u miniaturního stolku v její rovněž miniaturní garsonce.

"Jak to víte?"

"Jednoduše. Jsem přece taky ženská, ne? Ani nevíte, kolikrát jsem udělala něco podobného… Chcete ještě víno?"

"To si pište, že chci!" Dolila mu sklenici - a on ji do sebe vzápětí celou obrátil.

"No tak, tohle je pravé a poctivé Bordeaux, tak ho do sebe nelijte jako nějaký barbar!"

"Barbar nebarbar, Bordeaux ne-Bordeaux, já nejsem žádný gurmán, já se k vám přišel opít! A co že jste to prve říkala? Že sama děláte podobné věci? Já hned věděl, že jste potvora, to se pozná!"

"A jakpak, pane?"

"Jste hezká. Každá hezká ženská je potvora."

"Díky za kompliment. Jen nevím, nakolik ho můžu brát vážně, jste už pěkně opilý…"

"Máte černý vlasy, jako Verunka. Já na ni potom sehnal kontakt, přes jednoho kamaráda. Nejdřív mi vůbec nebrala telefon. Nakonec ho vzala, dokonce i na procházku jsme spolu šli. A ona celou dobu žvanila o tom, jak strašně moc miluje někoho jinýho. Chtěl jsem ji vzít za ruku, ale nenechala mě. A když jsem na ni pořád naléhal, tak mi řekla… Víte, co mi řekla?"

"Že máte rozplácnutý nos, světlé obočí a vykulené oči?"

"K čertu s vámi, Ingrid! Ano, přesně tohle řekla. Psal jsem jí básně. Psal vám někdy někdo básně?"

"Ale ne, co vás nemá! Básně psala vždycky já."

"Vy jste taky básník? Ingrid! Ingrid… nebo Verunko! Můžu vám říkat Verunko?"

"Jen si to zkuste a uvidíte! Jste opilý až hrůza. Ale na to, abyste poznal, že nejsem Verunka, byste ještě mohl být při sobě dost, ne?"

"Já vím, že nejste… Ale kdybyste byla…"

"Kdybych byla Verunka, nepustila bych si vás k sobě do bytu."

"Jste mrcha, já hned věděl, že jste mrcha. Vy jste určitě nikdy neměla nikoho ráda!"

"Ale měla, to se ví, že měla. A ještě pořád mám, jenže on na mě už určitě dávno zapomněl."

"Jaký byl? Povídejte. Předpokládám, že hezký. Krásný jako anděl?"

"Jako anděl! I vy trubko! Viděl jste někdy anděla? Alespoň na obrázku? Vidíte, já ano. Růžovolící individuum s dlouhýma blonďatýma loknama, který běhá za bílýho dne po světě v noční košili! Ukažte mi ženskou, jejíž ideál by vyhlížel takhle! Ta by nemohla mít všech pět pohromadě. - Ano, byl krásný, moc krásný, ten, co jsem ho milovala - ale vlasy měl černý jako uhel a spával v pyžamu."

"Aha, tak to pardon, já se vás nechtěl dotknout."

"Nechtěl, nechtěl - a přitom mi už počtvrtý saháte na koleno! Dejte tu ruku pryč!"

"Ingrid, buďte trochu shovívavější - jsem opilý a vy se tolik podobáte Verunce. Povídejte radši, jak to s vámi bylo dál."

"No, jak by. Párkrát jsme si spolu vyšli, párkrát se spolu vyspali. Křičela jsem radostí, myslela jsem, že samým štěstím umřu -"

"Umřít štěstím? To jde? A je to spolehlivější než skočit ze šestýho patra?"

"I vy truhlíku! To se jen tak říká v básních - taky byste to mohl vědět, když prý veršujete. A nepřerušujte mě pořád! U čeho jsem to skončila? Aha, u štěstí. To je, jako by ve vás vybuchoval obrovský novoroční ohňostroj, máte pocit, že se radostí skoro až zalknete, že nevydržíte na místě, musíte tančit a zpívat - a pak se hned zas cítíte jako kočka stočená do klubíčka na slunci, jako byste byli doma, i když jste nikdy žádné doma neměli… No a po pár měsících bylo po všem, nechal mě a našel si jinou. Víte, takovej jako on nikdy dlouho nevydrží jen s jednou holkou, na to o něj byl až moc velkej zájem. Na takový kluky se stojí fronta. Já si ji vystála - a ty ostatní se pak už moc tlačily. Prostě mě nechal."

"Ale no tak, Ingrid! Nebrečte! Slzy vám kapou do vína, ještě si ho rozředíte - a pak vám bude dýl trvat, než skončíte úplně opilá."

"Máte recht," řekla a vysmrkala se do cípu ubrusu. "Vaše Verunka byla hloupá, že vás nechtěla. O vás by se z nikým nemusela dělit. Vždyť vy jste tak ošklivej, až je to roztomilý!"

Ani se neurazil, jen do sebe honem nalil další skleničku.

"Vidíte, jak jsem smutná! Daleko smutnější než vy, abyste věděl! Jsem pořád sama. Na jaře, v létě - i na Vánoce. A zrovna na ty Vánoce to každýmu vadí. Říkají: na svátky by neměl být nikdo sám. Pokrytci pokrytecký! Že jsem sama jak ten kůl v plotě zbylejch tři sta šedesát dva dní v roce, to je jim úplně jedno. Ale na Vánoce mě litujou. Vždycky jenom na ty Vánoce."

"Dneska alespoň nejste sama, Ingrid. Tak si říkám - víte, že už ani nemyslím na Verunku?"

"To proto, že jste nasáklý ethanolem jak houba - a nemyslíte už vůbec."

"Ingrid, víte, co by bylo krásný? Kdybychom se do sebe teď zamilovali."

"Ale jděte! Na to zatím nejsem dost opilá! - Víte co, nalijte mi ještě!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 3. července 2013 v 20:43 | Reagovat

Končí to náhodou docela vtipně :) a děkuji, že jsi uveřejnila i druhou část této povídky, přestože jsi se na to chtěla už vykašlat.

Opravdu pěkně píšeš :) nenašla jsem tam ani žádnou chybku či překlep, což hodnotím velice pozitivně :)

2 Pax Pax | 3. července 2013 v 23:12 | Reagovat

;-)

3 Anne Anne | 13. srpna 2013 v 21:40 | Reagovat

Opravdu myslíš, že je vždycky lepší se smát než se jít oběsit? Nevím teda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.