A z nebe padá... sebevrah! - část 1

2. dubna 2013 v 21:23 | Julie Françoise |  próza

Vážení a milí, hned na úvod omluvu. Vlastně omluvy. Za to, že jsem na tak dlouho zmizela z povrchu blogového - a že můj následující článek nebude o Francii ani o Revoluci. Mám k tomu všemu své důvody, které nechci rozpitvávat. A vy byste je rozhodně znát nechtěli, nebylo by to příliš povzbudivé čtení.

Ráda bych se s vámi podělila o jednu svoji kratší povídku. Vznikla na Silvestra - a děj se odehrává na Štědrý den. Hlavními hrdiny jsou dva opuštění mladí lidí… STOP! Čekáte červenou knihovnu? Smůla, nedočkáte se! Následují článek je totiž výhradně a zcela zasvěcen… černému humoru!

Z toho vyplývá VAROVÁNÍ. Možná vám tento styl legrace nesedí. Možná si myslíte, že některým věcem by se člověk vysmívat neměl - a něčemu tak vážnému, jako je sebevražda z nešťastné lásky už vůbec ne. Považujete-li tedy černý humor jako takový za vrchol nevkusu, následující článek nečtěte. A pokud si ho přesto přečtete a budete znechucení, pak je to na vaši zodpovědnost, já vás varovala.

Jen mi dovolte pokus o krátkou apologii. Totiž, pevně věřím, že ČERNÝ HUMOR MÁ SVŮJ SMYSL. Občas člověk v životě klesne až na dno. Vězí až po uši v malérech všeho druhu - a přijde mu, že už není schopen se zasmát opravdu ničemu. Tedy… až na morbidní a nechutné rádoby-vtipy všeho druhu. Možná jste se někdy ocitli v situaci, kdy jste měli na výběr ze dvou možností - buď si hodit mašli - anebo se začít smát vlastnímu neštěstí. Jak vědí ti, kdo tento blog sledují už několik let, já vždycky volila to druhé. A myslím, že jsem volila správně:-)

Tuto jízlivou, místy značně cynickou povídku postrádající sympatické a hodné postavy věnuji všem zoufalcům a ztracencům. Všem, pro které je černý humor tím jediným druhem humoru, který jim ještě přijde humorný. Následující text vznikl, když jsem balancovala na hranici mezi sedmým nebem - a sedmým peklem. No… netrhejte mi hlavu, kdyžtak alespoň prosím gilotinovat:-)

Jen poznámka - jakkoli povídka patří k mým nejkratším dílům, do jednoho článku se jaksi nevešla, proto ji dělím na dvě části. Ta další se na blogu objeví velmi brzy:-)


A z nebe padá… sebevrah!


"Ou!" uniklo jí z úst. A v zápětí, když se trochu vzpamatovala, honem dodala: "No potěš koště!"

Lehce konsternovaně zírala před sebe. Jak by také ne. Jen si to představte - vydáte se na Štědrý večer na procházku sídlištěm, paneláky, auta i popelnice se choulí pod sněhem jako na Ladových obrázcích, k dokonalé idyle chybí jen sáňkující děti, jež ovšem snaživě suplují bezdomovci hrabající se v kontejnerech - a náhle se do vší té nádhery pár metrů od vás zřítí na zem cosi těžkého.

Nejdřív jí blesklo hlavou, zda zde náhodou nehavaroval Ježíšek, jehož přetížené saně nezvládly vybrat zatáčku - ty dnešní děti si naporoučejí takových zbytečností, kdo to má odtáhnout! Pak však domnělý Ježíšek tuze nekřesťansky zaklel: "Kurvafix!"

"Ale no tak!" napomenula ho hlasem plným ironie. "Alespoň na Vánoce byste se mohl chovat slušně! A vůbec, co to tady vyvádíte?"

Neznámé stvoření ji okázale ignorovalo - a místo odpovědi zavylo zoufale do měsíčné noci: "Kterej kretén tady u všech ďáblů nechal válet ty zatracený plesnivý starý matrace???"

"Lidi jsou dneska hrozně nepořádní, svatá pravda, pane," přikyvovala a sledovala, jak se škrábe na nohy a následně ohmatává celé své tělo.

"No věřila byste tomu? Ani jedna blbá zlomenina. Nanejvýš tak pár modřin. - A vůbec, co na mě tak zíráte? To jste ještě nikdy neviděla smolaře a pitomce v jedné osobě?"

"Ale co vás nemá, chodím přece mezi lidi! Kdybyste se mě ptal, jestli jsem někdy viděla i někoho jiného než samé smolaře a pitomce, to bych teprve musela přemýšlet…"

"Nicméně smolaře a pitomce mého formátu jste určitě ještě nikdy neviděla, za to se vám mohu zaručit! Jen považte - ráno jsem se chtěl otrávit, jenže mi došly prášky na spaní - a když jsem došel k lékárně, zjistil jsem, že mají zavřeno. Pak jsem si chtěl podřezat žíly - jenže všechny moje nože jsou zoufale tupé - a já ne a ne najít brousek. Tak si říkám, nech to být, ještě ti zbývá prádelní šňůra. A víte, co mi ta mrcha vyvedla? Utrhla se se mnou, jen si to představte! Vzteky už jsem ani neviděl, otevřu okno, skočím ven - a přistanu přímo v hromadě molitanu! Zvednu se - a jsem zdravý jako rybička! A to jsem prosím padal jako pytel brambor až z šestého patra! - A pak mi tvrďte, že je někdo větší nemehlo než já! Ti druzí neumí svůj život žít - já ho neumím dokonce ani pořádně ukončit!"

Chápavě pokývala hlavou: "Ani nevíte, jak dobře vám rozumím. Jsem totiž také členkou klubu zoufalců, budižkničemů, nemehel, trdel a věčných ztracenců. Mimochodem, jmenuju se Ingrid."

"Já jsem Lukáš. Nebudu vám říkat těší mě - protože mě opravdu netěší nic, abyste věděla - a tím méně naše trapné setkání. Kdyby šlo všechno podle plánu, našla byste tak maximálně moji rozplácnutou mrtvolu - a já bych se s vámi teď nemusel vybavovat."

"No, já s vámi sice samozřejmě na oko soucítím, ve skutečnosti mě však svým způsobem těší, že se vám ta sebevražda tak hloupě nevydařila. Pochopte, říkám to jednak z vrozené zlomyslnosti - a pak z čistého a nezkaleného egoismu. S vaší mrtvolou bych si totiž neužila zrovna moc zábavy. A hlavně konverzace. Je Štědrý den - a já ještě od rána s nikým nepromluvila. Povídám si sice sama se sebou, to se rozumí - jenže už mi občas dochází fantazie, co mám říkat. Člověk pak semílá stále dokola ty stejné konverzační obraty, směje se opakovaným vtipům - a vůbec, začínám se sama se sebou nudit. Nehledě na to, že jsem se dnes odpoledne sama se sebou strašlivě pohádala - takže teď jsem uražená a nemluvím se sebou. Jak se znám, vydrží mi to ještě nejméně do zítra. Takže vaše osoba je pro mě vítaným zpestřením nudného večera."

"No to mě náramně těší, že mám možnost vám tady dělat šaška, velectěná," zabručel. "A vůbec, nač bych poslouchal vaše fňukání. Jste osamělá - no a co! Já nemám rád lidi, co si stěžují. Většinou ani nemají proč. To já, já jsem opravdu nešťastný člověk!"

"A pročpak, copak se vám přihodilo?"

"Jsem zamilován, Ingrid, zoufale a šíleně zamilován. Ona však mou lásku neopětuje. Dnes jsem jí napsal svou poslední báseň, něco jako veršovaný dopis na rozloučenou, ve formě sonetu, dvě čtyřverší, dvě trojverší, no, však vy víte, pěkně melodická, zvučná… Poslal jsem je poštou - a pak se pokusil zabít. No a sama vidíte, jak to dopadlo. Co si o mně teď pomyslí, až dostane můj dopis - a já budu pořád naživu?!"

"Nevěšte hlavu. Přes svátky je to všude samá dovolená, než jí to vaše psaní dojde, můžete ještě leccos napravit. - A propos, myslím, že jsem přišla na to, v čem vězí váš problém. Přistupujete k té sebevraždě příliš vážně. Chtělo by to trochu se uvolnit, jít na to s lehkostí."

"A to mám podle vás udělat jak?"

"Jednoduše - opijte se!"

"To se vám lehko řekne! Jenže já mám doma všeho všudy láhev limonády - a ve všech obchodech už mají zavřeno."

"Tak pojďte ke mně! Mám plnou ledničku vína. Taky rumu, becherovky, vodky, whisky, slivovice… nač si jen vzpomenete."

Nedůvěřivě zakoulel očima. "Jako k vám? K vám do bytu?"

"Jo, do bytu, pod mostem zatím nebydlím. Čeho se bojíte? Že vás opiju, utluču válečkem na nudle, rozřežu na kusy a část si osmažím k bramborovému salátu místo kapra? To by vás nemělo nijak děsit! Jste přece sebevrah, nebo ne? Nemůže se vám stát nic horšího, než že vás zabiju - a to je přece to, co chcete, nebo jste si to snad už rozmyslel?"

"To víte, že nerozmyslel! Jenže vy ani v nejmenším nevypadáte na ženskou, která si ví rady s porcovacím nožem. Spíš mi to přijde poněkud nevhodné, jít k cizí osobě opačného pohlaví takhle nahonem do bytu."

Přivřela oči a uchychtla se. "Tak vy si snad myslíte, že z vás stáhnu oblečení a zneuctím vás? Milej pane, za koho mě máte? Nejste vůbec můj typ, abyste věděl!"

"Ještě řekněte, že mám rozplácnutý nos, světlé obočí a vykulené oči!"

"No, to vy opravdu máte, s tím já nic nenadělám."

"Jak jste krutá, Ingrid! Tohle přesně říkala Verunka, moje Verunka."

"Ta, co se kvůli ní hodláte sprovodit ze světa?"

"Jo, právě ta. Potkal jsem ji minulý měsíc na jednom plese. Byla tak krásná, že se mi z ní až podlomila kolena. Koupil jsem jí kytku a běžel za ní. Vzala si ji, i moji vizitku, kterou jsem jí hned taky strčil…"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pax pax | 3. dubna 2013 v 3:45 | Reagovat

:-D

2 Terka Terka | E-mail | Web | 25. června 2013 v 16:09 | Reagovat

Pěkná povídka :) druhá část bude kdy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.