Kam se poděla Bastila aneb Zápisky ze 14. července - 1. část

18. srpna 2012 v 18:24 | Julie Françoise |  deník cestovatelky

Zdar a bratrství, mí drazí občané! Snila jsem o tom už dávno. Aby ne! Který jakobín by si nepřál strávit 14. červenec v Paříži? První pokus byl učiněn už před dvěma roky - ovšem s žalostnými výsledky. Z celého defilé jsme viděli jen odjíždějící auta všemožných papalášů. Nehledě na příšerný slejvák a nepříjemnosti osobního charakteru, které zde nechci rozmazávat. Naštěstí to tehdy zachránila Sherin, která se zrovna taky pobývala v Paříži. Díky tomu, že jsem mohla strávit nějaký čas s ní, nevzpomínám na tehdejší cestu ve zlém:-)

Nicméně - byla jsem pevně rozhodnutá, že letos bude vše jiné. Jak jiné? No přeci - perfektní!

Symbolicky jsem se ubytovala kousek od Náměstí Bastily - a hned při příjezdu jsem učinila objev O - a sice, spatřila jsem základy oné nechvalně proslulé pevnosti, jinak známé jako symbol prohnilého absolutismu. Kde? No, přeci v metru. Vypadá to asi takhle:




Ale teď, když jsme se přesvědčili na vlastní oči, že Bastila byla opravdu zbořena, můžeme se již směle vydat na oslavy. Vstala jsem v doslova nekřesťanskou hodinu, opásala se narychlo spíchnutou trikolorovou šerpou, na prsa připnula kokardu a na krk trikolorový náhrdelník. A vzhůru na Bastilu! Tedy, doslova. Právě na Bastile jsem totiž nastupovala do metra, abych se mohla přepravit na Champs-Elysée, dějiště proslulého defilé.


Vystoupit chci na Place de la Concorde, abych byla co nejblíž hlavní tribuně. Jenže ouha - když se spolu s davem Frantíků vyhrneme z vagónu, jsme rázem zahnáni zpět pány četníky. Výstup z této stanice je totiž z bezpečnostních důvodů uzavřen. Popojíždím tedy na Champs-Elysée - Clemenceau - a rychle zjistím, že ač mám předstih dobré dvě hodiny, budu sebou muset pořádně mrsknout, pokud chci vybojovat místo, ze kterého uvidím alespoň něco málo. Nával je přímo nepředstavitelný.

Podél avenue je pruh vymezený z obou stran zátarasy, které mají jednak zabránit lidem nechat se přejet defilujícími tanky - a taky pronést bombu blíž, než by bylo zdrávo. Přesně tam se tedy musím vměstnat. U vstupu každého důkladně prověří policie - a mně zabaví obě láhve s pitím. V duchu nadávám jak špaček, stát celé dopoledne bez kapky vody nebude žádný med. Naštěstí je zamračeno. Naštěstí? Vzhledem k tomu, že předchozí den skoro celý propršel, začínám mít obavy, aby se neopakoval scénář z doby před dvěma roky. Naštěstí ale nakonec vše dobře dopadne.

A už jsem v prostoru pro diváky. Podaří se mi urvat kousek místa ve třetí řadě - a to jen díky tomu, že před námi je autobusová zastávka - naštěstí ovšem průhledná. Do háje! Ti lidé tady snad spali!

A pak už jen čekáme, čekáme a čekáme. Sem tam se nám postará o zábavu vojenská kapela - a po nějakém čase i přijíždějící honorace včetně prezidenta Françoise Hollanda. Stojí v otevřeném džípu a mává nám. Nadšeně máváme taky. Ještě, že jsem nejela na defilé loni! To v Elysejském paláci ještě strašil Sarkozy a já bych litovala, že nemám pukavec nebo alespoň shnilé rajče, které bych po něm mohla mrštit. Nicméně François se zdá být docela fajn chlapík.

Celá ta legrace následně začne na náměstí Étoile - z čehož samozřejmě my nevidíme vůbec nic. Ovšem brzy se dostane i na nás. Konečně odněkud z dálky zazní Marseillaisa. A pak pěchota. Přechází mi zrak nad nejrůznějšími uniformami - a s uspokojením konstatuji, že v armádě je i nemálo žen. Ať žije emancipace! Pro fotografování je sice moje pozice krajně nevýhodná - ale přesto se mi podaří pořídit pár snímků. Do chvíle, než se mi vybije baterie. Mám totiž nový foťák a ještě jsem nepochopila všechny jeho záludnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že se položí tak rychle.




Užívám si i defilé jezdectva - a letadla prolétající nad boulevardem. Vykreslí pověstnou trikoloru, ovšem nepodaří se mi ji zachytit, jak bych si představovala. Nakonec přicházejí na řadu tanky. Ty už mě ovšem příliš nenadchnou. Projíždějí bez hudby - a vůně výfukových plynů taky nepatří mezi nejpříjemnější.




Celá ta velkolepá podívaná se zakončí v poledne. Není pro mě tak docela nová, loňské defilé jsem viděla v televizi u občanky Naty - která se ho před pár lety účastnila přímo na místě, takže má srovnání. Řekla mi, že obojí má svá plus a mínus. Být na místě je neopakovatelný zážitek - ovšem při sledování přímého přenosu toho člověk mnohem víc uvidí. Měla pravdu. Ale jsem určitě ráda, že jsem mohla být v den D přímo na Champs-Elysée:-)




Teď už zbývá jen se odsud nějak dostat. Davy se zvolna dávají do pohybu. Ještě předtím mě zastaví pár Frantíků. Společně se fotografujeme. Slíbí mi snímky poslat. (Ještě nedorazily…) Pak mě zvou na skleničku. Odmítnu. Ze zkušenosti vím, že zastavovat se s Francouzem mužského pohlaví, který se vám nelíbí, není ani trochu rozumné. Bývá totiž zatraceně těžké se jich zbavit…



Probojuju se do metra. Bolí mě nohy a mám hlad. Potřebuju se nutně trochu vzpamatovat a tak se vydávám nabrat dech do své oblíbené židovské čtvrti. Ve chvíli, kdy se chystám vzít útokem pekárnu, zjišťuji, že je zavřená. Co se děje? Je sice 14. července, ale stejně…

Pak mi to doklapne. Mám chuť si nafackovat. No jo, vždyť ona je vlastně dnes sobota! Jsem to ale kus pitomce! Blahořečím svým rodičům, kteří ze mě moudře vychovali agnostičku. Se svou totální a tragickou neschopností rozeznávat dny v týdnu jsem zcela nezpůsobilá k praktikování kteréhokoli náboženství…

Nicméně se už cítím podstatně líp, chodit místo stát je náramně příjemná změna - a tak se toulám ulicemi směrem k Place de la République - místo s tak báječně symbolickým názvem by na 14. července nemělo zůstat nenavštíveno!

Když se z turisty stane turistická atrakce

Frantíci jsou celí pryč z mých trikolor. Ostatně, za celý den nepotkám nikoho podobně vyparáděného. Každou chvíli mi někdo přeje "šťastný 14. červenec". Občas prohodím něco jako: "Nemyslíte, že by to už zase chtělo dobýt Bastilu a udělat Revoluci?" Můj nápad se bohužel nesetká s velkým pochopením. Škoda…

Nicméně se ze mě stane doslova turistická atrakce. Dospěje to tak daleko, že si mě fotografují - nikoli japonští turisté, ale Pařížané. Zdá se, že podobného nadšence už nějaký ten pátek neviděli. Škoda…

Hodný, ale dotěrný… pes? Ne, Francouz!

Na Republice si koupím jeden Croque-Monsieur (cosi na způsob šunkové topinky, ale mnohem lepší:-) a kousek jakéhosi bretonského koláče a odeberu se na lavičku. Nehledě na to, že si konečně můžu pořádně prohlédnout ono proslulé náměstí i sochu Marianny. (Proč to nevyšlo loni vědí ti, kdo četli Deník cestovatelky, díl čtvrtý.)

Jenže ouha. Jediné volné místo je vedle jisté osoby mužského pohlaví. Nějak tuším, jak tohle skončí - ale nechce se mi už chodit jinam, mám hlad jako vlk a tak ho požádám, zda si mohu přisednout.

Záhy se ukáže, že pán - asi tak pětatřicátník, celkem slušně vypadající, ale žádný zázrak to není - pracuje jako zvukař a mezi jeho koníčky patří krátkodobé avantýry se zahraničními turistkami. A má zkušenosti prý i se slečnami z východu, nedávno jeho byt navštívila jakási Ruska. Mluví se s ním příjemně, nakonec si půjčí můj sešit a obdaří mě svou kompletní adresou včetně PSČ, telefonu a bůhvíčeho ještě. Jsem prý dnes srdečně zvaná. Stejně srdečně se s ním rozloučím a po snědení oběda se odeberu pryč. Jsem možná blázen, ale takový, abych šla do bytu k cizímu Frantíkovi, ještě ke všemu k takovému, který se mi nelíbí, tak to zase ne. Ovšem když jsem ho nazvala dotěrným, poněkud jsem mu křivdila. Ve srovnání s exemplářem, který se na mě na téměř stejném místě vrhl předchozí rok, to byl vzor gentlemana. Já na tu Republiku vážně nemám štěstí…

Pokračování už za pár dnů:-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | E-mail | 21. srpna 2012 v 7:54 | Reagovat

Dalsi pekny clanok :) Stotoznila som sa najma s jeho uvodom, kedze som takisto roky snivala o tom, byt 14.jula v Parizi a uzit si to :)Musim povedat, ze realita predstihla moje ocakavania :)Tesim sa na pokracovanie clanku :) Bonne journee :)

2 An. An. | Web | 21. srpna 2012 v 19:07 | Reagovat

Tak jak tak čtu... Ty jsi stále stejná 'Pažížanka', frantíci jsou stále stejně přítulní a v podtstatě se nic nezměnilo ;)
Jenom mi všechna ta francouzština připomíná školu a to mě až příliš děsí :D

3 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 23. srpna 2012 v 19:32 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti 14. červenec líbil! Je to skutečně neobyčejný zážitek. Bonne journée:-)

[2]: No, dalo by se to takhle říct:-) Ovšem v něčem to letos bylo nesrovnatelně dobrodružnější a vůbec... zajímavější, ale to by bylo na dlouhé vyprávění, snad na něj jednou dojde.
A klid! Teď ti fránina připomíná školu. Na podzim ti zase bude připomínat prázdniny:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.