Těžký život občana Bonaparta - Kapitola 5. – Pozor, zlý papoušek!

9. července 2012 v 19:40 | Julie Françoise |  Těžký život občana Bonaparta

Salut, c'est encore moi!

A hned se přiznám bez mučení - původně jsem měla v úmyslu zahájit své pozkouškové blogování nějakým tuze vážným článkem o historii či filosofickou úvahou na téma smrtelnosti či nesmrtelnosti chrousta. Pak mi ale došlo, že většina mých čtenářů právě zahájila letní prázdniny - jedno jestli dvouměsíční, tříměsíční či delší - a tudíž si lze těžko představit, že by chtěli číst cokoli, co jen trochu zavání studiem.

A tak tedy…

…následuje další ukázka mého někdy poněkud zvrhlého humoru!

A sice…

…pátý díl mé doslova nehorázné napoleonské parodie! Ti, kdo sledují můj blog již od roku 2010, si na ni zajisté vzpomínají. Myslím, že pro odlehčení už tak náramně lehké červencové atmosféry zajisté neuškodí.

Vzhledem k tomu, že se jedná již o 5. kapitolu, budou patrně novým čtenářům unikat mnohé souvislosti - především, kde že se u všech čertů vzaly ty zástupy zcela fiktivních a nehistorických postav. V takovém případě doporučuji mrknout na starší díly, najdete je tady: Těžký život občana Bonaparta.

A nač se můžete těšit?

Dozvíte se odpovědi na tuze palčivé otázky jako:

Jak velké nebezpečí může pro jednoho z největších dobyvatelů historie představovat nevychovaný papoušek jeho manželky?

A proč není radno svěřit vojákům stěhování zavazadel?

Ale než začnete se čtením, věnujte PROSÍM pozornost následujícímu:


DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!!!


Tento příběh NENÍ historická novela, jedná se jen a pouze o FIKCI, která si sice propůjčuje reálné historické postavy, ale uvádí je do nereálných souvislostí, značně upravuje jejich charaktery a vůbec si s nimi dělá, co se jí zrovna hodí do krámu. APELUJI TÍMTO NA ČTENÁŘE, ABY MĚ PROBOHA NEBRALI VÁŽNĚ!!! Tahle povídka vás má pobavit, ne poučit o historii. Od toho jsou na tomto blogu jiné články.

A za druhé, zdůrazňuji, že obraz Napoleona, který zde podávám, nemá s jeho skutečnou povahou mnoho společného! Můj Napoleon je v první řadě KARIKATURA! Neboli - mnohé jeho charakterové rysy jsou zveličené, jiné dokonce velice zveličené a ještě jiné rovnou úplně vymyšlené!

A konečně, NAPOLEONA MÁM RÁDA. Nedělám si legraci ani tak z něj samotného, jako z typu generála, který se nedovede smířit s mírem a pořád by jen válčil. Napoleon je pro mě postava, kterou hodnotím rozhodně kladně, přičemž ale neopomíjím ani jeho zápory - vadí mi hlavně, že se dal korunovat císařem a vzal si princeznu (!) Marii Luisu - tj. z republikána a jakobína se stal - monarcha! Krom toho mě rozčiluje, že asi v polovině své vlády začal ztrácet soudnost a z mimořádně inteligentního člověka a navíc matematika se stal dobyvatel, který se ve svých výpočtech zpronevěřil veškeré logice a realismu - myslím hlavně to nešťastné tažení do Ruska. A nepochválím ho ani za to, že si za svědka na svatbu pozval tu krysu Barrase. Na druhou stranu ale obdivuji jeho inteligenci, pokrokovost jeho vlády a to, že svým zákoníkem upevnil mnohé z revolučních výdobytků.

Takže: tato povídka NECHCE NIKOHO POŠTVAT PROTI NAPOLEONOVI. Klade si za cíl pouze vás pobavit.

JEŠTĚ JEDNOU ZDŮRAZŇUJI: JE TO POUHÁ FIKCE!!!

úvod


Zapojte svou fantazii a představte si následující situaci. Maximilien Robespierre nebyl svržen a dále stojí v čele Francie. Podařilo se mu pohnat k zodpovědnosti prohnilé prokonzuly a stabilizovat situaci v zemi. Chvíle, kdy vstoupí v platnost Republikánská ústava, se blíží mílovými kroky, protože…

… protože vítězná revoluční armáda v čele s generálem Bonapartem vyhnala nepřítele z Francie a konečně zajistila zemi bezpečnost.

Kapitola 5. - Pozor, zlý papoušek!


O měsíc později

Generál Bonaparte se prochází po svém domě v Marseille a smutně uvažuje nad svým trudným osudem. Zde, ve svobodné zemi, která se zbavila tyranie, je on, který má ostatně na dobytí svobody ten vůbec největší podíl, barbarsky utlačován a terorizován. A to nejen svou ďábelskou ženou, nýbrž i dalším děsivým zplozencem pekla - svým papouškem.

Toho příšerného ptáka kdysi Napoleon sám zakoupil jako dárek pro svou manželku. Aby se jí chudince nestýskalo po domově. U Bonnardů si totiž vždycky potrpěli na domácí mazlíčky. Vedle psa Alaina nesměli chybět ani zástupci říše opeřenců. Obvykle se jednalo o kanárky. Ti ale velkému generálovi přišli příliš obyčejní - a když na trhu v Marseille zahlédl velikého barevného exotického - a podle majitele i mluvícího - papouška, hned věděl, že to je to pravé.

Mluvícího - právě v tom spočíval kámen úrazu. Julie Arlette si totiž ptáka hned vzala do parády - a po několika týdnech intenzivního školení disponoval opeřenec takovou zásobou nadávek, že by se za ni nemusel stydět ani sám Jacques-René Hébert, při čtení jehož plátku se pařížští kanálníci červenali, lehké děvy si pohoršeně zakrývaly ústa a jednu bordelmamá málem ranila mrtvice z toho, jak ten člověk urážel dobré mravy. Napoleon jen žasl nad tím, kde se jeho něžná manželka dobré výchovy a jemných mravů takovým výrazům naučila. On sám znal z kasáren ledascos, ovšem proti ní si připadal jako hotový břídil.

Což o to, nadávky jako takové by generálovi nevadily. Vadil mu ovšem fakt, že jediným - a navíc více než častým - cílem papouškových insultací byl on sám. Navíc nebyl napadán jen slovně, nýbrž mnohdy i fyzicky. Ta děsivá opeřená nestvůra na něj páchala jeden zákeřný atentát za druhým. Netřeba zdůrazňovat, kdo ji k tomu naváděl.

Nyní byla nestvůra už dosti dlouhou dobu podezřele potichu. 'Že by ten zmetek mizerná konečně pošel?' napadne Napoleona a celý se při té představě rozzáří. Ovšem rychle se ukáže, že jeho optimismus byl poněkud předčasný. Papoušek je totiž živý - jen svůj zobák zaměstnal dosti netradiční činností. A sice vytahováním nití z Bonapartova pracně vyspravovaného generálského klobouku.

Velký vojevůdce vyrazí neartikulovaný řev a vrhne se na opeřence s tasenou šavlí. Papoušek se však elegantně vznese - i s kloboukem. Usadí se na almaře a pokračuje ve své záškodnické činnosti. Bonaparte znovu zařve a honem si přistrčí židli. Než se však na ni stačí vyškrábat, jeho okřídlený nepřítel se přesune do předem připravených pozic na lustr. Odtud mu milostivě nechá spadnout jeho klobouk přímo na hlavu - ovšem nyní už rozpáraný na dva kusy.

"Kryj se, ty prašivý pse!" zahuláká generál jako by úplně zapomněl, že nemá co dočinění s nepřítelem čtyřnohým, ale opeřeným. Vyrazí do útoku, šavli tasenou vysoko nad hlavou. Jediným výsledkem jeho prudkého výpadu je přeseknutí dvou svící na lustru. Papoušek se opět vznese a odplachtí na garnýž. "Tak pojď, ty srrrabe!" zaskřehotá směrem k Napoleonovi.

Ten je vzteky už celý mimo sebe. Začne hystericky pobíhat po salonu a sekat šavlí na všechny strany. Nepříteli sice nezkřiví ani brko, ovšem zato rozbije na padrť vázu ze sèvreského porcelánu, svatební dar manželčiných rodičů, utne kus záclony a následně ji serve z garnýže - a probodne drahé italské čalouněné křeslo. Nad vší tou spouští se ve výborném rozmaru vznáší papouch a vesele pokřikuje: "Bonaparrrte, ty parrrchante! Ty srrabe! Ty bačkorrro! Padavko! Bábovko! Břřřídile! Trrrdlo!"

Náhle se otevřou dveře a do pokoje vstoupí Julie Arlette. Papoušek se jí okamžitě snese na rameno. Odtud vrhá na Napoleona jeden výsměšný pohled za druhým. Velkého vojevůdce napadne, jak by to bylo krásné, vyřídit oba své trýznitele jedinou dobře mířenou ranou šavlí. V zápětí však musí svou myšlenku zavrhnout. Vidina kriminálu - ne-li rovnou gilotiny - je totiž až příliš reálná.

"Bonaparte! Co to tady u všech ďáblů provádíš?" zaječí generálova manželka vražedným hlasem.

"To já nic, miláčku, to papoušek," zkusí se obhájit Napoleon.

Julie Arlette ho sjede pohrdavým pohledem. "Papoušek určitě rozsekal záclonu a probodnul čaloun šavlí, kterou jen tak mimochodem držíš v ruce ty, viď? Nedělej ze mě pitomce, Bonaparte! A koukej ten svinčík honem uklidit. Jestli ten pokoj nebude do hodiny jako ze škatulky, tak si mě nepřej! A mimochodem, právě jsem dostala dopis od Jacqueline. Za pár dní k nám přijede na návštěvu. Tak se koukej chovat slušně a nedělej bordel, vždyť víš, jak si moje sestra potrpí na pořádek!"

Napoleon prodělá v jediné vteřině sedm infarktů a tři mrtvice. Celý zrudne a zakoulí očima jako kapr na suchu. "Jacqueline?" vhrkne nevěřícně.

"Ano, Jacqueline. Přijede se k nám zotavit po nemoci, na tři týdny. Představ si, že prodělala zápal plic! Doktoři prý říkají, že je zázrak, že vůbec ještě žije. To má z toho svého pitomého zvyku courat věčně někde po procházkách. Kus za Paříží ji chytla bouřka a ona promokla na kůži. Moc nechybělo a z jejího manžela by byl měsíc po svatbě vdovec."

"A teď už je v pořádku?"

"Ano, je, ale doktor ji doporučil změnu povětří. Naše jižanské klima by jí prý mohlo pomoct se zotavit. Tak jsem ji pozvala, samozřejmě i tvým jménem. Ne abys mi před ní udělal ostudu!"

"Přijede sama nebo s manželem?" zeptá se jako by mimochodem Napoleon.

"Sama, její muž má moc práce, nemůže ji doprovázet. Ale varuju tě, Bonaparte," štěkne, když zachytí jeho mlsný pohled, "jestli se jí jen dotkneš, budeš litovat! Protože ještě předtím, než ti ona sama vyškrábe oči a její manžel z tebe nadělá trhací kalendář, vrhnu se na tebe já - a věř mi, že pak prokleješ svoji matku za to, že tě vůbec přivedla na svět a budeš mě na kolenou prosit, ať tě radši vydám katovi!"

"Miláčku, přece si nemyslíš, že bych činil občance Robespierrové nějaké neslušné návrhy!" protestuje dotčeně Napoleon a už honem přemýšlí, kudy se v noci vplíží do Jacquelininy ložnice, jak zařídí, aby to neprasklo - a hlavně, jak ji přesvědčí, aby mu byla po vůli.

"Ty parrrchante prrrolhaná!" zaskřehotá vzápětí papoušek. A velký generál má rázem o starost víc - a to jak se zbavit toho zatraceného ptáka. Přece mu nedovolí, aby mu před ženou jeho srdce udělal ostudu!

***

Během následujících pěti dnů Napoleon horečně uvažuje, kudy na opeřence. Konečně najde ideální způsob. Za použití krajně nečestné, ovšem o to víc účinné bitevní taktiky odstraní papouška ze scény. Právě včas. Půl hodiny na to přijíždí Jacqueline.

Bonaparte honem spěchá pomoct jí z kočáru. Jeho zbožňovaná je po dlouhé nemoci ještě hubenější a bledší než dřív - ač by nikdo nevěřil, že to je vůbec možné. Slavný vojevůdce se ustaraně kousne do rtu. Musí být opatrný, až s ní bude sdílet lože, nebo ji ještě rozmáčkne… Ze samé ustaranosti docela zapomene, že vlastně ještě vůbec neví, jak ji do toho lože dostat.

Ovšem i když občanka Robespierrová vypadá, jako by právě vstala z hrobu, tváří se jako obvykle mile a její oči jsou živé až až.

Poté, co se přivítá se sestrou, která se nyní pokrytecky tváří jako mírnost a nevinnost sama, se obrátí k Napoleonovi. "Je to od vás skutečně velice milé, že jste mě sem pozval, občane. Ani nevíte, jak jsem vám vděčna!" řekne s úsměvem. Napoleon se také usmívá, na rozdíl od Jacqueline ovšem poněkud přihlouple. Konečně, on svou švagrovou přece nezval, dokonce ani nevěděl, že to Julie Arlette udělala. Ovšem pro občanku Robespierrovou je naprosto nepředstavitelné, že by žena mohla o něčem tak důležitém rozhodnout bez manželova vědomí. A Bonaparte ji rozhodně nechce vyvádět z omylu. Nesnesl by, aby Božské, jak ji sám pro sebe nazývá, byť jen přišlo na mysl, že by snad on, největší vojevůdce světa od dob Alexandra Makedonského, mohl být - jaká hrůza! - pod pantoflem.

"Ukažte, občanko, pomůžu vám s tím kufrem," přijme generál okamžitě roli gentlemana a chopí se jejího objemného zavazadla.

"Občane, poč-"

Jacquelinina slova jsou přerušena Bonapartovým hlasitým "Jauvajs!!!"

Napoleon totiž kufr vzápětí zase upustí na zem. "Jauvajs!!!" zařve podruhé. Zavazadlo se zřítilo zrovna na jeho nohu. 'U všech ďáblů a ženských!" nadává v duchu. 'Mám prsty na maděru! Místo jako maršál skončím v roli válečného invalidy. A nakonec o žebrácké holi, až mě manželka vyhodí z domu.' Nahlas řekne: "Co v tom u Nejvyšší bytosti máte, občanko? Kameny z rozbořené Bastily?"

"Ale kdepak," ujistí ho Jacqueline. "Jen jsem si s sebou vzala pár svých oblíbených knížek, abych si ukrátila dlouhou chvíli. Nestalo se vám něco, občane? Pojďte honem dovnitř, já se vám na tu nohu podívám."

"Jste velice laskavá, občanko, ale já jsem naprosto v pořádku," hraje si Bonaparte na hrdinu. "Teď se postaráme o vaše kufry."

Opět se pokusí chopit se zavazadla. Jediným výsledkem je však zlověstné zakřupání v jeho zádech. Pochopí, že tahle bitva je prohraná.

"Jak jste to u Nejvyšší bytosti dostali v Paříži do kočáru?" zeptá se nevěřícně. 'Vždyť ten krám váží víc než ona i její manžel dohromady,' dodá v duchu.

"Odnosili jsme ty věci postupně," vysvětlí Jacqueline. "Zavazadlo jsem sbalila až uvnitř ve voze. Sice to zabralo dost času, ale zato se nikomu nic nestalo. Myslím, že bude nejlepší udělat nyní něco podobného. Vyndáme knížky ven a postupně je odnosíme do domu."

"Kdepak, občanko," zamítne její návrh rázně Napoleon. "To nebude nutné. My tady v Marseille máme tak silné muže, že ten váš kufr pro ně nebude vážit o nic víc než pírko." Hned na to zavolá generál na služku. "Utíkej do kasáren a přiveď mi tři nejsilnější chlapy z regimentu," nařídí jí.

"Ale občane, přece nebudete obtěžovat vojáky kvůli takové maličkosti jako je můj kufr,"protestuje občanka Robespierrová. "Vždyť by úplně stačilo vyndat ty knihy-"

"Nedělejte si starosti!" utne ji velitelským hlasem Bonaparte. "Nyní jsem přebral velení já. Vaše zavazadlo je v těch nejlepších rukou."

"O tom nepochybuji, ale je skutečně nutné volat armádu? Vojáci by mohli mít námitky - a oprávněně."

"U vojska se žádné námitky nepřipouštějí, občanko," poučí ji generál. "Velitel dá jednoduše rozkaz a voják ho splní, to je celé. Když velitel řekne, aby voják začal metat kozelce, tak voják začne metat kozelce a na nic se nevyptává."

"Proč by ale voják měl metat kozelce?" táže se nechápavě Jacqueline.

"To je právě špatně, občanko! Voják se nemá co ptát, voják musí udělat, co mu velitel nařídí," prohlásí sebevědomě Napoleon a v duchu dodá: 'Jestli tahle ženská jednou porodí syny, v žádném případě se nesmějí dát k armádě - to by znamenalo absolutní rozklad. Jen ať z nich má právníky nebo filozofy, ale vojáky nikdy, ať se propadnu!'

"Bude-li to třeba, povolám nám na pomoc artilerii," pokračuje teď už nahlas. "A nyní si pojďte prohlédnout náš dům, než dorazí posily." Na ta slova nasměruje svou švagrovou do vchodových dveří. Ta si zatím marně láme hlavu, k čemu bude u všech všudy generálovi artilerie při přesouvání jejího kufru dobrá.

***


O půl hodiny později vchází Bonaparte s oběma sestrami do salonu, který před pár dny tak zdemoloval. Jacqueline stihne ještě prohodit pár slov na adresu překrásného porcelánu - a pak zcela proti svým zvyklostem hlasitě vykřikne. "U Nejvyšší bytosti, co to má znamenat?!"

V kleci totiž leží papoušek. Ne sedí, ne létá, ale leží. Jak by také neležel, když ho kdosi omotal kapesníky jako egyptskou mumii, takže se ubohý opeřenec nemůže ani pohnout.

Občanka Robespierrová, která má pro zvířata všeho druhu odjakživa slabost, k němu hbitě přiskočí, vytáhne ho z klece a jme se svými drobnými prstíky rozvazovat všechny ty neuvěřitelně zašmodrchané uzly. "Kdo to tomu chudáčkovi udělal?" ptá se při tom rozhořčeně. "Vždyť to je barbarství, takhle trápit to ubohé bezbranné zvíře!"

"To určitě děti," ozve se honem pachatel, generál Bonaparte, ani se nezačervená. "Jen počkejte, až mi přijdou pod ruku, já jim dám co proto! Máte pravdu, občanko, barbarství je to!"

V té chvíli ovšem Jacqueline rozváže poslední uzel. Papoušek se oklepe, načež vyskočí své zachránkyni na rameno a zakřičí z plných plic: "Bonaparrrte, ty bačkorrro, koukej přřřiznat barrrvu!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pax pax | 10. července 2012 v 9:50 | Reagovat

To je hezké čtení ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.