Francie - země, kterou jsem si vybrala

22. března 2012 v 19:24 | Julie Françoise |  próza
Aneb - tenhle blog se nejmenuje "Chez une francophile" jen tak pro nic za nic. Frankofilství je totiž nedílnou součástí mé životní filozofie. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat - ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat - jak by řekl veliký to muž Jára Cimrman. Nemám nic proti České republice, naopak, jsem tady svým způsobem docela šťastná, mám ráda Prahu a spoustu báječných lidí, kteří tady žijí - ale Francie, to je zkrátka srdeční záležitost. Možná tak trochu iluze - která láska není slepá? Ale po pravdě řečeno, postupem let právě iluze dost opadly - dnes vím, že "země mého srdce" má k dokonalosti daleko - a stejně ji mám pořád stejně ráda. Navíc zastávám kacířský názor, že každý z nás má právo vybrat si svobodně svou vlast (podrobněji o tom jindy) - a já si vybrala.

Text, který vám teď předložím, je moje školní slohovka ze třetího ročníku gymnázia, je tedy už staršího data - nicméně mé názory se od té doby nijak nezměnily. Mezi spolužáky měla tehdy značný úspěch - stejně tak i u naší třídní češtinářky. Jedna spolužačka to okomentovala slovy, že bych se prý "dala pro Francii i zastřelit".:-) No, zatím na střílení ještě nedošlo. Naštěstí, protože já jsem totiž na světě náramně ráda.



Ale dost úvodního vyprávění, tady je zniňovaný text:

Francie, země mého srdce


Dodnes si vzpomínám, že se mi tehdy třásly ruce. Nespala jsem. Nemohla jsem spát. Čekala jsem, až konečně přejedeme hranice a já budu tam, v zemi, kterou jsem si zvolila za domov. Konečně! Byli jsme ve Francii. Věděla jsem to. Aniž by mi to prozradily ukazatele nebo názvy měst. Můj šestý smysl byl spolehlivější.

Takto začala má první cesta za poklady Francie. A neměla být poslední. Francie… To je Marianne, krásná žena s tisíci podob v jediné tváři. To je slavná Marseillaisa zaznívající prostě a bez příkras z rohu ulice. Galský kohout, pták, který nadšeně přivolává nový den. A trikolora.


Jen se chvíli zadívejte na ten prapor a nechte obrazy plynout vaší myslí. Vpijte se očima do barev. A nalezněte v nich tvary.

Modrá. To je zářivé nebe nad sladkou Provence, to jsou vody Středozemního moře, které lhostejně plynou nad vraky řeckých galér. Přidejte kapku červené a stvoříte obraz levandulových polí omamně vonících ve výhni horských údolí. Přidejte hnědou, trošičku - vlastně trošičku víc - šedé a před vašima očima se rozprostře Seina, sešlá pod tíhou uplynulých věků, zašlá a ušpiněná jako zbytky šátku vytaženého archeologem z hrobky - a přece živá, tolik živá v mírnosti a pomalosti svého proudu! Představte si modrou jako barvu moudrosti a nechte svou pamětí defilovat velké muže osvícenství. Mějte ji za barvu smutku a věnujte vzpomínku nepochopenému a zbídačenému Vincentu van Goghovi, hroutícímu se pod tíhou rozpáleného blankytného provensálského nebe. Géniovi, který nebyl Francouz - a který by se bez Francie možná nestal nesmrtelným. A konečně se upamatujte na krev Ludvíka XVI., měla být modrá, ale když prýštila na dlažbu náměstí Concorde, barvila ho rudě jako krev kohokoli jiného.

A bílá. Promněte očima bílou a zkuste vnímat chuť šampaňského v ústech a žár poledního slunce na kůži. Přidejte kapku šedé a nechte z mlhy svých vzpomínek vystoupit pařížské bulváry a paláce, bílé a vznešené, jednotné, a přece každý jiný - protože tudy kráčely dějiny. Bílá znamená mír, ano, ale kolik míru si užila Francie, Evropa, celý svět? Bílá je totiž i barvou lilie, starodávného znaku francouzských králů, barva přepychu chráněného křišťálovými lustry ve Versailles před stínem bídy. K čemu to vše? Mějte si bílou za barvu vnitřku bagety, barvu bílé kávy a barvu ubrusu v pařížské kavárně - a raději prostě žijte!

Konečně červená. Barva starých domů města Toulouse, barva burgundského vína, barva růží, divoce krásných růží v přesných a formálních francouzských zahradách. Barva pokroku, barva budoucnosti. Barva čapky revolucionářů. A barva krve, potoků, řek, oceánů krve tekoucí zpod gilotiny. Svoboda, rovnost, bratrství! Barva života i barva smrti. Jako by snad život a smrt nebyly už od úsvitu věků spojené. A barva lásky, která tvoří život i smrt - protože bez ní existuje jen přežívání. Není snad Paříž městem milenců?

Modrá, bílá červená. Moudrost, nevinnost, vášeň. Minulost, přítomnost, budoucnost. Trikolora. Francie. Vyrvěte své oči z její čarovné moci a vraťte se zpět do přítomného okamžiku. Neboť ten má největší cenu, větší než myšlenky osvícenců a výdobytky Revoluce. Místo není důležité. Každý z nás má v sobě svou vlastní trikoloru. Tu trikoloru tvoří naše duše - a ti, které milujeme. Ta má mě nepřipoutala k Francii, ale k Praze. Nevadí. Má Francie je v mé duši. Navždycky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 22. března 2012 v 19:42 | Reagovat

To je krásná slohovka! Fakt skvěle napsáno. :)

2 thumbs-up thumbs-up | Web | 22. března 2012 v 19:43 | Reagovat

Jeej, krásne si to napísala! :) Keby ja viem tak slohy písať .. :D
A ja mám tiež Francúzsko rada..:) učím sa aj francúzsky :D A vždy som chcela do Paríža, ale ešte som sa tam nedostala :/

3 občanka Marianne, o dvou bláznivých malých brášcích nemluvě občanka Marianne, o dvou bláznivých malých brášcích nemluvě | E-mail | 22. března 2012 v 20:31 | Reagovat

Salut, Julie,
ta slohovka je opravdu moc podařená - já jsem sice taky přes to psaní, ale takový pěkný procítěný text, který v člověku vyvolá pocit, že ve Francii na okamžik skutečně je, takový bych nenapsala :-)

4 Veki Veki | Web | 22. března 2012 v 21:46 | Reagovat

Jojo, dala by ses i picnout :D Ale to je dobře, když má někdo někdo nějaký zájem, cíl, zapálení, tak je to pro něj velké plus do života. Má pak k čemu směřovat.
:)

5 pax pax | E-mail | 23. března 2012 v 0:20 | Reagovat

To je krása, Francie- má vlast /Clermont- Ferrand/ znaš?.....mi zas osud tu určil žit.............maji stejne barvy Česko a Francie.........a já ten to blog náhodu našla ;-)

6 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 24. března 2012 v 15:00 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]: Díky moc vám všem!!

[5]: V Clermont-Ferrandu jsem bohužel ještě nebyla - každopádně je to úžasná náhoda, že jsme na sebe narazily:-)

7 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 31. března 2012 v 0:35 | Reagovat

Nemám slov... přidávám se teď k nadšení tvých spolužáků a možná znovu opakuji jejich pochvalná slova. Skutečně se ti to nesmírně povedlo! Vtáhla jsi mne do textu, krásně sis hrála se slovy... co víc. Řekla jsi vše a ještě více si mne teď na návštěvu Francie a Paříže navnadila! :)

Post scriptum: Jen, Julie, mohla bych se tě, prosím, zeptat, jakožto Paříže znalé, na pár věci okolo cestování po městě a mezi památkami? Moc by mi to pomohlo při mé velké výpravě...

8 Julie Françoise Julie Françoise | 1. dubna 2012 v 22:11 | Reagovat

[7]: Oh, díky moc! Jsem ráda, že se do Paříže těšíš! A ptát se můžeš na cokoli, ráda ti pomůžu:-) Psala jsem ti teď před chvílí na mail, myslím, že by bylo snazší se domluvit přes něj, nicméně mi blbne internet, takže pokud by ti náhodou nic nepřišlo, hlas se.

9 Anne Anne | Web | 10. dubna 2012 v 21:25 | Reagovat

Opravdu překrásně napsané. Ta Francie na mě dýchla jako když otevřeme starou knihu a její zvlášťní vůně na nás dýchne a my známe celou historii této knihy. Najednou jsem přivoněla k levanduli, procházela se po pařížském boulevardu s čerstvě koupenou bagetou... Krása!

To mi připomnělo jednu větu, kterou napsal Hemingway: "Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoli, jde to všude s ním, ponevadž Paříž, to je pohyblivý svátek."
I přesto, že jsem v Paříži zatím nežila, ve svém srdci si ji nosím každý den s sebou...

10 Wendy Wendy | Web | 9. července 2012 v 20:25 | Reagovat

Vážně hezky napsaný :).
Nechodilas náhodou na francouzskej gympl? Tak mě to napadlo, protože právě tam se to hemží těma největšíma frankofilama :D.

11 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 10. července 2012 v 9:30 | Reagovat

[9]: Díky moc! A vsadím se, že právě ty bys dovedla psát o Francii se stejnou nebo ještě větší láskou:-)

[10]: Na francouzský gympl? No, jak se to vezme. Náš gympl byl český, nicméně naše třída měla rozšířenou výuku francouzštiny. Ovšem my frankofilové jsme byli i přesto v zoufalé menšině.

12 kristian kristian | 16. července 2015 v 0:55 | Reagovat

Tak nieco take krasne som
Este necital...presne tak
Som sa citil na skolskom
Vilete v parizi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.