Paříž, den třetí, díl první: Muzeum Carnavalet a židovská čtvrť - aneb Mé lásky

7. září 2011 v 20:17 | Julie Francoise |  deník cestovatelky
Ne me demandez pas si j'aime la glace
Ne me demandez pas si j'aime Paris
Autant demander un oiseau dans l'espace
S'il aime le ciel ou s'il aime son nid

Neptejte se mě, jestli mám ráda zmrzlinu
Neptejte se mě, jestli mám ráda Paříž
Stejné by bylo ptát se ptáka
Jestli má rád nebe či jestli má rád své hnízdo

Zpívala kdysi dávno Josephine Bakerová a já se pod to můžu bez váhání podepsat. A proto, drazí přátelé, se s vámi teď chci podělit o další část svých zážitků - samozřejmě z Paříže. Předesílám, že středa, o které bude v tomto článku řeč, byla vůbec nejúžasnějším dnem celého mého pobytu.

A ještě předtím pár poděkování: především za úžasnou zprávu od Květy, která mi udělala obrovskou radost a nakopla mě do dalšího psaní. A taky všem vám ostatním, co pravidelně sledujete deník cestovatelky:-)

jednoho večera pod Eiffelovkou...




Fronta na banány po francouzsku

Středeční ráno je navzdory optimismu meteorologů pošmourné. Na programu mám pařížské katakomby. Rozhodnu se ho pro jednou dodržet a vydat se tam. Jen abych je našla...

To se nakonec ukáže jako vůbec nejmenší problém. Zato je tu jiný. Ale... tahle děsivá fronta přece není na katakomby, že ne??? Samozřejmě že je. Pokouším se dostat na konec, hrozivý had z lidí se stáčí, kroutí - a brzy se ukáže, že je ještě mnohem delší, než se původně zdálo. Skoro to vypadá, jako by se sem vrhlo celé město. Všichni se evidentně nemůžou dočkat, až si zpestří dopoledne pohledem na vyrovnané řady kostí a zlepší si tak chuť k jídlu.

Já se sem vydala, protože právě tady skončily - mimo jiné - i kosti mnoha lidí popravených za Revoluce. Že by i Maximilien Robespierre? Někteří tvrdí, že ano... Ale vzhledem k tomu, že ho hodili do vápenné jámy, dosti pochybuju, že by bylo za těch pár let vůbec možné z něj najít něco, co by se do katakomb dalo odvézt.

Statečně se zařadím do fronty. Statečně? Tak dobře, ne. Naštvaně. Neuplyne ani dvacet minut a bodrý pán nám oznamuje, ať se raději odebereme domů, neb větší část obvyklé prohlídkové trasy je z technických důvodů uzavřená.

Tak fajn. Kvůli značně ochuzené prohlídce tady rozhodně odhadované tři hodiny strávit nehodlám. Otočím se na podpatku a naberu směr metro, odhodlaná se sem někdy vrátit a opět zkusit štěstí.

Praktické: pokud chcete navštívit pařížské katakomby (a fronta vás neodradí)

Adresa: 1, avenue du Colonel Henri Rol-Tanguy (place Denfert-Rochereau) - je to hned u stanice metra Denfert-Rochereau, linka 9. Pro vaši hrubou orientaci, katakomby se nalézají na Montparnassu.

Otvírací hodiny: od 10:00 do 17:00, poslední vstup v 16:00. Pozor, v pondělí je zavřeno.

Vstupné: je-li vám pod 26 let, 4 eura, jinak tuším 8

Kdo si myslí, že mi francouzská varianta pověstných front na banány vzala náladu, šeredně se mýlí. Bleskově vymyslím něco mnohem lepšího.

Dans les musées, dans les musées
Au soleil, sous la pluie
À midi, à minuit
Il y a tout ce que vous voulez
Dans les musées

V muzeích, v muzeích
Za slunce, za deště
V poledne, o půlnoci
Je vše, co chcete
V muzeích

No dobře, dobře, v té písničce se nezpívá nic o muzeích, ale Au Champs-Elysées, Na Champs-Elysées - a já ji nemám ráda, protože mi připomíná hodně ošklivé zážitky a jedno příšerné období mého života. Jsou rány, které se nezahojí nikdy...

Nicméně, muzea jsou lék na jakékoli trápení - zvláště mé nejoblíbenější, Carnavalet. Řítím se k němu nadzvukovou rychlostí, div nezakopávám o vlastní nohy - a kdyby to šlo, skočila bych mu kolem krku.

Muzeum Carnavalet - má Země zaslíbená

Takhle vypadá má láska při pohledu z okna - no uznejte, není to fantazie sama?






U vchodu sedí sympatický pán a slečna. Jen tak abych si procvičila francouzštinu, se jich zeptám na vstupenky - dozvím se, co už vím - aneb

Ráj je zcela zdarma!

No viděli jste to někdy? Hotový zázrak! Vesele se tomu podivuji, podotýkám, že u nás zadarmo není nic - a hovor se rozjíždí. Především Monsieur je mnou nadšen, ovšem chová se jako pravý gentleman. Vypráví mi, že byl v Praze. Učím ho pár slov česky. Na nashledanou si div nezláme jazyk (Francouzi totiž nevyslovují h). Slíbím mu, že ho cestou zpátky vyzkouším.

Muzeum Carnavalet (Muzeum historie Paříže) - proč ho určitě musíte navštívit

  • nabízí rozsáhlou expozici z dějin Paříže, a to od středověku až po 20. století. Plus tuším i archeologické vykopávky staršího data, ke kterým jsem se ale zatím nikdy nedostala.
  • můžete v něm vidět spoustu obrazů a modelů, jak město vypadalo kdysi dávno - předtím, než ho zplanýroval a znovu vystavěl baron Haussmann
  • uděláte si představu, jak probíhaly různé veřejné oslavy a vůbec život ve městě v průběhu staletí
  • uvidíte rekonstrukce pokojů několika významných osobností, např. spisovatele Marcela Prousta (Hledání ztraceného času)
  • můžete obdivovat nádherný rokokový a barokní nábytek a porcelán
  • a především - zdejší sbírka týkající se Velké francouzské revoluce je nejrozsáhlejší na světě! (Jak mi prozradil jeden tamější historik-robespierrista.) Chcete vidět portréty poslanců Ústavodárného shromáždění a Konventu? Modely Bastily? Původní výtisky Deklarace práv člověka a občana? Republikánskou ústavu z roku 1793, která visela v Konventu? Nebo revoluční porcelán s hesly jako svoboda, rovnost, bratrství; štěstí republiky nebo starší zákon a král? A co takhle Robespierrova aktovka? Obrazy revolučních slavností? Původní kokardy? Malá gilotinka pro děti (ne, nedělám si legraci!)? Royalisté mohou zaplakat u rekonstrukce pokoje Ludvíka XVI., kde pobýval během svého věznění. Nicméně nadšení budou zaručeně všichni! A to se spousta dalších pokladů ještě skrývá v depozitáři! I tak je ale Revoluci vyhrazeno celé druhé patro.
  • Carnavalet nabízí i časově omezené výstavy, zatím jsem ovšem bohužel žádnou nenavštívila
  • a aby toho nebylo málo, muzeum se nachází v překrásných starobylých sídlech Hôtel de Sévigné a Hôtel Lepeletier de Saint Fargeau - kde jinde než v Marais. Mimochodem, Hôtel Lepeletier de Saint Fargeau byl majetkem Michela Lepeletiera, aristokrata, který se stal jakobínem, hlasoval pro smrt krále - a byl za to zavražděn royalistou v den Ludvíkovi popravy. Jeho tělo bylo přeneseno do Pantheonu - jenže po Revoluci ho vyhodili ven. Škoda...
Je libo kokardy? Ta první na levo patřila Antoinu Saint Justovi, ta prostřední Maximilienu Robespierrovi a poslední nosil Philippe Lebas



Praktické: kudy a kdy do Carnavaletu

Adresa: 23, rue de Sévigné
Otvírací hodiny: od 10:00 do 18:00, mimo pondělky
Vstupné: žádné
Oficiální web: www.carnavalet.paris.fr

V Muzeu Carnavalet strávím tři hodiny, i když jsem tam už byla dříve. Ach jo, asi jsem se zamilovala. A obávám se, že na celý život. Nejen to. Až umřu, zakopejte mě tady na zahradě. Ovšem vzhledem k tomu, že chci odpočívat v pokoji zároveň i ve Francouzských národních archivech a na Père Lachaise, bude to trochu problematické... No nic, to nechť si vyřeší pozůstalí.

U východu se se mnou dá opět do řeči "můj" Monsieur. Vyprávíme si o historii (on ovšem raději středověk), o Praze, o Paříži... o všem možném. Dotyčný - jmenuje se Charles - mě v zápětí pozve na skleničku. Hm... Ovšem bohužel není tak úplně můj typ, i když vysloveně špatně nevypadá. Každopádně není dost hezký na to, abych kvůli němu riskovala. Použiji svůj starý dobrý osvědčený trik s přísnými rodiči. Nicméně mu věnuji svou pravou mailovou adresu. (Představte si, že se ozval. Ještě pořád si píšeme!)

Ale - co se to vlastně děje??? V Praze mezi holky, o které by byla rvačka, rozhodně nepatřím - ovšem v Paříži jsem doslova na roztrhání (jak vědí ti, kdo četli minulé díly). Copak můj parfém snad voní po žabích stehýnkách? Nebo jim přijdu exotická? No, vzhledem k tomu, že jsem mrňavá, hubená a tmavovlasá jako každá druhá Francouzka, nejeví se tato hypotéza příliš pravděpodobně. Každopádně mi to není proti mysli.

Jsem nicméně děvče praktické - a mám hlad. Vyptám se Charlese, kde bych se mohla levně a dobře najíst. Pošle mě do rue des Rosiers na falafel.

rue des Rosiers - snímek není ze středy, ale z neděle, proto ta modrá obloha




Židovská čtvrť - aneb mé srdce je nevěrné

Jo, už to tak bude. Já nemůžu milovat jen jedno místo v Paříži - když těch nepopsatelně úžasných jsou zde celé stovky. Já nemůžu zbožňovat jen jednu ulici, těch, které si mě získaly, je tolik a tolik... nicméně pár jich stojí na vrcholu žebříčku - a rue des Rosiers mezi ně patří.

Židovská čtvrť - stručná historie

  • Nejprve upozornění - za židovskou čtvrť lze svým způsobem považovat větší část 3. a 4. obvodu - ovšem její skutečné centrum se nachází v rue des Rosiers.
  • První Židé přišli do Marais už ve 13. století. Další následovali především ve století 15. a 16. - jednalo se o Židy sefardské z Pyrenejského poloostrova, kteří tam byli vystaveni krutému pronásledování ze strany nechvalně proslulé "svaté" inkvizice. Mnozí hledali útočiště právě ve Francii. To byl i případ rodiny Pierra Mendès France (mého miláčka, který bohužel udělal tu osudovou chybu, že zemřel dřív, než jsem se stihla narodit - roku 1982. Víc o něm v článku Poválečná Francie a Charles de Gaulle - 1. díl plus ve všech předchozích dílech Deníku cestovatelky). Ovšem jeho pra-pra-...pradědeček se neusadil v Paříži, ale v Bordeaux. (Samozřejmě se tam příští rok chystám.) Neboli - i něco tak příšerného jako inkvizice mohlo přinést užitek - bez ní by se totiž Pierre narodil jako Portugalec a ne jako Frantík - což by byla pro Francii škoda:-)
  • Ovšem ne že by měli Židé ve Francii snadný život. Pokud panovník neměl peníze - a to se vzhledem k jejich věčnému pitomému válčení stávalo dost často, vyřešil to v nemálo případech tak, že vyhnal Židy, zabral si jejich majetek - a po nějakém čase jim dovolil návrat - samozřejmě ne zadarmo. Nechutná, ale svého času běžná praxe. (Takhle řešil své potíže např. Filip IV. Sličný - který okradl a dal zlikvidovat i Templáře. Vážně se divíte, že většinu králů moc nemusím?)
  • Na přelomu 19. a 20. století přišlo do Francie mnoho aškenázských Židů z východní Evropy, což byla reakce na rostoucí antisemitismus. Jmenujme např. malíře Marca Chagalla, ten byl z Ruska. (Navštívila jsem jeho muzeum v Nice, jeden z mála umělců 20. století, kteří mě opravdu oslovili.) Většina těchto přistěhovalců se usadila právě v okolí rue des Rosiers. Byli to většinou dost chudí lidé, tehdy se tedy rozhodně nejednalo o nóbl adresu. Pokud jste se společensky a majetkově vyšvihli, obvykle následovalo stěhování, např. do ulice des Francs Bourgeois (kousek odsud, taky moje oblíbená).
  • Poslední větší vlnu přistěhovalectví zažila židovská čtvrť v 60. letech 20. století, jednalo se o takzvané pieds noirs - to je obecné označení pro Francouze žijící v Alžírsku. Poté, co tato kolonie získala roku 1962 nezávislost, statisíce jich utekly do Francie.
Pohoda příjemné pozorovatelny pojmenované patník - perfektní!

Věrna radě svého Charlese z Carnavaletu si zakoupím falafel. Patrně se jedná o nějakou izraelskou specialitu. Ráda bych vám podala přesnější popis - jenže ouha, já vůbec nevím, co jsem to vlastně obědvala - jen, že to bylo hrozně dobrý! Zmiňované jídlo se nachází v kornoutku z jakési placky. Chvíli přemýšlím nad jednotlivými složkami. Pak mávnu rukou.

Usadím se na patníku, vesele se cpu, rozhlížím se kolem sebe - a jsem na vrcholu blaha. Ulice des Rosiers je rušná, všude spousta lidí, sem tam pár centimetrů ode mě projede auto, ale není jich moc. Zamiluju si tohle místo - právě proto, že je tak úžasně ŽIVÉ.

rue des Rosiers podruhé - foceno rovněž v neděli



Normálně davy zrovna nemusím, ale tenhle si jaksi záhadně získá moje sympatie. Připadám si jako doma. V Paříži si vždycky a všude připadám jako doma. Proč? Samozřejmě proto, že jsem FRANKOFILKA a existuje-li něco jako minulé životy, já ten svůj prožila ve městě nad Seinou. A pak - zbožňuju, jak je Paříž úžasně multikulturní. Neboli - Pařížané mohou být stovky různých národností, jazyků, ras, náboženství, kultur, já nevím čeho ještě - zkrátka není možné, aby si tu kdokoli připadal jako cizinec.

Co všechno může znamenat slovo "frankofilka"

Někteří říkají: "Miluju Francii - ale nenávidím Francouze." Já říkám: "Miluju Francii i Francouze!!!" Někdy až moc... Ostatně za tři dny pobytu v Paříži jsem viděla snad víc hezkých chlapů než za celý svůj život. Provádím důkladná pozorování a zjišťuji, že v tomto směru vítězí obvody číslo 2, 3 a 4. Naproti tomu Latinská čtvrť hanebně zklamala - ale to je tím, že všichni pánové, kteří tam stojí za pozornost, jsou studenti - a v červenci jaksi není škola. Ach jo! Rodiče mě proklejí, ale stejně se vdám do Francie, budu mít svatbu na radnici 3. obvodu, už jsem si ji prohlédla - a hned po obřadu si zaskočíme zahrát partii šachu k šachovému stolku na náměstí Temple - kdo prohraje, bude muset mít první rok manželství nádobí. Nebo se na VŠ zakoukám do Čecha a skončím s ním kdesi na statku v miniaturní vesničce, kam ani nejezdí autobus. Protože spletité jsou cesty osudu a odříkaného chleba největší krajíc:-)

Pokračování příště. Kdy? Brzy:-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 7. září 2011 v 21:23 | Reagovat

:D :D Úžo, vždycky se moc těším na další pokračování. Chci taky do Paříže!!!!

2 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 9. září 2011 v 12:42 | Reagovat

[1]: Určitě se tam někdy podíváš! A díky, tvoje komentáře mi vždycky zvednou náladu:-)

3 pax pax | 22. prosince 2011 v 1:41 | Reagovat

V Pařiži jsem byla to je davno :-(
moc hezke

4 Nikol Nikol | E-mail | Web | 20. března 2012 v 21:59 | Reagovat

tak muzeum Carnavalet musím v červenci navštívit! jinak ta první fotku je focena odkud, prosím? :-)

5 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 20. března 2012 v 22:34 | Reagovat

[4]: Carnavalet srdečně doporučuju, je to to nejúžasnější muzeum, co znám! Možná se tam potkáme, taky tam jedu v červenci:-) A odkud je ta fotka? No, přicházela jsem po Quai d'Orsay a zrovna zahnula směrem k Invalidovně, takže to muselo být někde mezi ní a nábřežím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.