Paříž, den třetí, díl druhý: Archivy, Paříž zpívá... a slečno, nechcete se vdát?

27. září 2011 v 11:23 | Julie Francoise |  deník cestovatelky
Adieu Paris, ville de rêve et d'épouvante,
Ville méchante, ville charmante,
Tu fais payer bien cher le bonheur que tu donnes,
Mais en mourant, on t'aime tant qu'on te pardonne.
Adieu Paris, adieu Montmartre et Notre-dame,
Et jolie femme, et vilain drame,
Toute l'éternité nous te donnons nos âmes,
Leur paradis, c'est le ciel de Paris !

Sbohem Paříži, město snů a hrůzy
Město zlé, město okouzlující
Necháš si draze zaplatit štěstí, které dáváš
Ale když umíráme, milujeme tě tolik, že ti odpustíme
Sbohem Paříži, sbohem Montmartre a Notre Dame
A krásná ženo a hnusné drama
Na věčnost dáváme ti své duše
Jejich rájem je nebe Paříže!

Aneb další díl Deníku cestovatelky - který už byl zvěřejněn dříve, ale vinou pro mě naprosto nepochopitelné technické závady musím nyní celý článek přepsat.

Každopádně, zde je pokračování mých zážitků z vůbec nejúžasnějšího dne ve městě nad Seinou. Věnuji ho všem svým věrným čtenářům. Příjemnou četbu!

moje zbožňované pařížské lucerny





Kam přijdou po smrti hodní historici? No přece do archivu!

Opouštím rue des Rosiers - přísahám při všech božstvech Republiky, že se sem zase vrátím! - a mířím do Francouzských národních archivů. Aneb historikův splněný sen. Óch a ách! Sice nemám možnost vrtat se v listinách (zatím!) - ale čeká mě Muzeum historie Francie.

Praktické: Muzeum historie Francie - co potřebujete vědět

Adresa: 60, rue des Francs Bourgeois
Otevírací hodiny: od pondělí do pátku od 12:00 do 17:45, o víkendu od 13:45 do 17:45. Pozor, v úterý je zavřeno!
Vstupné: je-li vám méně jak 26 let, máte vstup zdarma, stačí předložit občanský průkaz. Takhle to v Paříži funguje téměř ve všech muzeích.

historikův ráj z boku




Vlezu dovnitř - a na co nenarazím? Je tu výstava o Georgesi Pompidouovi, 2. prezidentovi francouzské 5. republiky. Vládl v letech 1969 - 1974, pak umřel na rakovinu. Víte, že mě to nepřekvapuje? Neviděla jsem snad jediné jeho foto, kde by nedržel doutník.

Mám-li být upřímná, nemá Georgese ráda. Proč?

  • neschvaluji samotný systém 5. republiky - a Georges byl coby gaulista jeho horlivým zastáncem. (Na tomto systému mi vadí především soustředění obrovské moci do rukou jediné osoby, prezidenta - což se mi nezdá demokratické. Parlament i vláda hrají druhé housle. Podrobněji se o tom, rozepíšu jindy. Dělala jsem na tohle téma dokonce SOČku, a to s nemalým úspěchem - neboli vím, o čem mluvím.)
  • Georges byl v letech 1962 - 1968 předsedou vlády pod prezidentem de Gaullem - a většinu té doby se choval tak trochu jako "Charlieho pejsek" - neboli aportoval, sedal, lehal - a spořádaně se držel na vodítku. Pravda, ke konci svého mandátu se začal poněkud škubat a dokonce projevoval vlastní iniciativu
  • Nechal vystavět Centre Georges Pompidou. Jedná se o muzeum moderního umění - a patrně jedinou stavbu v celé Paříži, kterou opravdu nenávidím. Vypadá totiž jako hnusná ropná rafinerie. V překrásné starobylé čtvrti, kde se nachází, působí jako pěst na oko. Takhle zhyzdit Paříž je zločin!
  • Prodával zbraně generálovi Pinochetovi do Chile. (To jsem se dozvěděla teprve předevčírem - a dokonale mě to zhnusilo.)

Mimochodem, jedna perlička: ačkoli byl Georges během své politické kariéry pravicově orientovaný, jako mladý byl členem LAURS - Ligue d'action universitaire républicaine et socialiste - Ligy univerzitní republikánské a socialistické akce - neboli sdružení levicově smýšlejících studentů. Můžete hádat, kdo byl jedním z vedoucích činitelů této organizace. No ano, samozřejmě, Pierre Mendès France:-)

Georgesova rafinerie



Výstavu - je pěkně udělaná, spousta fotografií, dokumentů i nahrávka z rádia - nakonec opustím a už se řítím k tomu, co mě zajímá nejvíc - a sice, měly by zde být vystaveny nejdůležitější archivní dokumenty, které určovaly dějiny Francie.

Jenže ouha. To skutečně zajímavé se nachází pouze v jediné místnosti. Pravda, jsou zde skutečné poklady: jakási listina podepsaná Karlem Velikým (9. století), Edikt nantský (náboženská svoboda protestantům, podepsaný králem Jindřichem IV. roku 1598), závěť Napoleona a Ludvíka XVI.. nesmrtelná Přísaha v Míčovně - a onen slavný Ludvíkův deníček, kde je 14. července 1789 okomentován slovem "nic". (Ovšem buďme spravedliví, jednalo se pouze o lovecký deník.) Také je zde originál ústavy 5. republiky - která platí dodnes.

Neboli - skutečně mimořádně zajímavé dokumenty - jenže v zoufale malém množství. V muzeu nakonec strávím pouze hodinu a půl. Jsem trochu zklamaná, čekala jsem, že expozice bude mnohem rozsáhlejší. Ovšem krása budovy archivů, Hôtelu de Soubise, je odškodnění více než uspokojivé.

Hôtel de Soubise



Je libo sňatek?

Už odcházím - když vtom se za mou vrhne jeden hlídač. A sakra. To je dnes třetí. Vyrovnávám skóre ze včerejška. (Číslo jedna byl Charles, číslo dvě jiný pán v Carnavaletu. Tomu jsem ale dost rychle utekla, začínám být paranoidní.)

Ještě než se představí, začne obvyklý monolog. Líbím se mu, jsem prý krásná, mohli bychom se spolu vídat a třeba se i vzít. Vzít se? Cože? Říkala jsem sice, že se chci vdát do Francie, ježe tenhle není zrovna můj typ. A pak, nebere to trošičku moc rychle?

Poté, co mě požádá o ruku, se představí, jmenuje se Flavien a je z Martiniku. A ať mu dám mail a telefon. Chopím se nabízeného mobilu a - no dobře, jsem potvora, jenže když mě baví dělat si z chlapů dobrý den. Neboli trocha legrace nikoho nezabije - pokud oni jednou nezabijí mě... Jak se mám představit? První písmenko, které náhodou zmáčknu, je V. Takže - co takhle Veronika Nováková? (Ne, opravdu se nejmenuju Veronika Nováková - ovšem tahle anabáze má ještě dohru. Po návratu domů se totiž dozvím, že tohle jméno patří jedné spolužačce Sherin. Sakra, sakra, sakra!!! No, ale třeba se jí Flavien zalíbí a ona se šťastně provdá na Martinik. Později se ovšem dozvím, že dotyčná Veronika naštěstí nemá mail na své jméno.) Číslo, které mu dám, je samozřejmě taky falešné. To by mě zajímalo, komu se asi dovolá...

Francouzi bývají inteligentní. Někdy. A někteří.

Flavien se mě ptá, odkud jsem. "Z Česka." Jeho odpověď mě dorazí. "Čečensko?" No dobře, Čechy sice k Čečenům přirovnal sám mrcha prezident Nicolas Sarkozy, ale to to po něm musejí všichni opakovat? "Ne, Česko!" "Vždyť říkám, Čečensko!" "TO NENÍ TOTÉŽ!!!" "Vážně?"

V duchu se svíjím smíchy a utíkám pryč. Do deště. Do háje! Mám natočené vlasy. A žádný deštník, neboť jsem naivně uvěřila předpovědi, která slibovala krásné sluníčko (nevyšlo ani na vteřinu).

Poslední pohled na archivy



Nakonec se rozhodnu být statečná. Kašlu na déšť a dál vesele brouzdám svým nadevše vášnivě zbožňovaným Marais. Cítím se úžasně a ještě úžasněji, mokrá Paříž je půvabná, důvěrná a romantická - a já z toho div nezačnu tancovat. Brzy ovšem krápat přestane. Škoda.

Jak se stát Francouzem? Chopte se bagety!

Jako každý večer se vydám shánět večeři. V rue des Rosiers koupím bagetu - aneb jedno z mých nejoblíbenějších jídel, francouzský chleba je moje vášeň, moje droga, kam se hrabe pervitin! Jsem na něm závislá a jak se do něj zakousnu, nemůžu přestat.

Praktické: co potřebujete vědět o francouzském chlebu

  • Za prvé: navzdory tomu, co si mnoho Čechů myslí, francouzský chleba NENÍ veka. Naopak, je mnohem méně vekovitý než chleba český. Prostě se jen jedná o bílé pečivo - a pokud se povede, je úžasně křupavý.
  • Za druhé - nikdy ho nenakupujte do zásoby! Francouzský chleba je mimořádně chutný - ale může se stát, že takový vydrží pouhý jeden den. Proto je potřeba shánět vždy čerstvý, tomu se nic nevyrovná.

Francouzi umí lichotit ženám. Většinou. Někdy se ovšem seknou přímo děsivě

Následně se vydám pro druhou část večeře a snídaně, a sice pro ovoce. Koupím švestky. Prodavač - tentokrát v ulici Rambuteau - se se mnou dá do řeči - aby z něj vzápětí vypadlo: "Vy jste Ruska?"

Div ty švestky nerozsypu. To mám vážně tak děsivý slovanský přízvuk? Zatím mi všichni říkali, že vyslovuju perfektně... "Jak jste to poznal?" "Podle obličeje." Okamžitě si vybavím Marfušu z Mrazíka a mám chuť ho zabít. Rychle mu vysvětlím, že jsem Češka a ať si kouká dávat pozor, protože Češi Rusi většinou dvakrát nemusí. Odcházím naštvaná na nejvyšší míru a přísahám, že do tohohle krámu už nadosmrti nevkročím. Později mi ovšem dojde, že jako Ruska určitě nevypadám. Protože kdyby ano, byl by můj život úplně jiný...

Příhoda z krámku mi trochu zkazí náladu. Ovšem jen nepatrně. Ze sedmého nebe se přesunu do šest a půltého.

Île Saint Louis - aneb když hledáte milionáře

ulice na Île Saint Louis



Program mám sice už splněný, ale je teprve šest večer a mně se ještě vůbec, ale vůbec nechce domů. Proto se rozhodnu navštívit Île Saint Louis, Ostrov svatého Ludvíka. Sherin tam byla loni se školní výměnou - a inspirovala mě. Mimochodem, víte, že právě na Ostrově svatého Ludvíka jsou prý v současnosti vůbec nejdražší byty v Paříži?

Vystoupím z metra kousek od Notre Dame. Z katedrály je slyšet překrásnou hudbu. Chvíli se zastavím a poslouchám. Ale dovnitř nejdu, byla jsem tam už x-krát. Po chvíli pokračuji přes most, který spojuje Île de la Cité, kde staví metro, s Île Saint Louis. Zástavba je přirozeně elegantní, většinou ze 17. století a dosti jednotná. Místo příjemné a nepříliš rušné. Docela chápu boháče, že se sem tak táhnou. U mě ale stejně vyhrává Marais.

Notre Dame viděný z Île Saint Louis



Procházím po nábřeží de Béthune a úplnou náhodou narazím na dům, kde bydlíval již zmiňovaný Georges Pompidou. Na konci ostrova je park. Chci si vyfotit výhled na Paříž, jenže u zábradlí se zrovna zuřivě líbá jakási dvojice. Mávnu rukou a zaberu to i s nimi, mají smůlu.

Zpátky pokračuji vnitřkem ostrova. Později se dozvím, že zde svého času bydleli i jiní slavní lidé, pro mě mnohem zajímavější než Georges-Stavitel-Rafinerie. Jednalo se o prokletého básníka Charlese Baudelaira (je to tak, Sherin, nebo se wiki plete? Ale měl tam žít jen chvíli.), sochařku a Rodinovu "múzu" Camille Claudel a prvního socialistického premiéra Francie Léona Bluma. Škoda, že jsem to nevěděla. No, alespoň vím, co hledat příště.

Narazím ovšem na kostel - a na školu opatřenou pamětní deskou připomínající francouzské děti zavražděné nacisty za války. (Kdo by o těchto památnících chtěl vědět víc, nechť si přečte článek Paříž, den druhý, díl první: Marais aneb Kde mě jednou najdete.) V duchu prokleju kolaborantskou vládu ve Vichy do horoucích pekel - což je ovšem naprosto zbytečné, protože pokud nějaké peklo existuje, Laval a jeho banda už tam má dávno své apartmá. A pokud ne, nic s tím nenadělám....

Teď něco veselejšího: aneb Paříž zpívá - za časů Edith Piaf - i dnes

Přesně tak. Na mostě vedoucího k Île de la Cité narazím na pravou a nefalšovanou pouliční zpěvačku. Takhle začínala ve 30. letech i slavná Edith Piaf. Tahle dáma má ovšem mikrofon. Nejdřív začne písničkou od Dalidy. Zastavím se, Dalidu mám celkem ráda. A pak spustí La java bleue (Modrá jáva) od Fréhel, což je po Edith moje nejoblíbenější zpěvačka. Jsem nadšením celá bez sebe. Tak tohle je Paříž! Výborně! Pohupuju se do rytmu a hodím té dámě pár euro. Následuju Mon amant de Saint Jean (Můj milenec od svatého Jana), od Lucienne Delyle, taky umělkyně z meziválečného období, mám ji moc ráda! Vrním blahem - jenže ouha, záhy se spustí příšerný liják. Zpěvačka se stáhne do předem připravených pozic - a já prchám taky, a sice do metra. Mimochodem, tradice pouličních umělců je v Paříži stále živá, najdete je hlavně v metru. Sám dopravní podnik zaměstnává ty na chodbách - ti ve vagonech jsou nelegální - ale často stejně dobří. Kdo ví, třeba se mezi nimi skrývá druhá Edith... Ale tu nemůže nikdo nahradit.

pohled na Île Saint Louis z mostu


Vracím se do hotelu, opět utahaná jako kotě - a na vrcholu blaha. Hudba mi zní v uších a Paříž mě prostoupila skrz na skrz. Může být něco úžasnějšího?

Paris, je t'aime!!! Paříži, miluju tě!!!

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 louisa1789 louisa1789 | E-mail | Web | 20. října 2011 v 17:48 | Reagovat

Ach jo, já chci taky do Paříže!!! :-D možná se tam dostanu, ale stejně nejdřív za rok :-( Zatím si budu muset vystačit s nějakým tím filmem nebo knihou, která se odehrává v Paříži....ale nad skutečnou návštěvu není (ačkoliv s mou francouzštinou bych asi moc neobstála :D )

2 Nikol Nikol | E-mail | Web | 20. března 2012 v 18:57 | Reagovat

teda woow! tvůj blog je úžasný a jsem ráda, že jsi byla ty na mém a já ten tvůj díky tobě mohla objevit :-)

3 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 20. března 2012 v 22:41 | Reagovat

[1]: Určitě obstála:-) Věřím, že se tam brzy podíváš!

[2]: Děkuju moc! Já jsem taky ráda, že jsem tě objevila, je vždycky fajn narazit na dalšího frankofila:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.