Paříž, den první: Čtvrté patro, pan inženýr – a pomsta Mrchy Edgara

9. srpna 2011 v 19:51 | Julie Francoise |  deník cestovatelky

Paříž, den první: Čtvrté patro, pan inženýr - a pomsta Mrchy Edgara


Depuis que je suis à Paris
Le jour et la nuit, je suis gris
J'ai compris la douceur de vivre
Je suis fou de joie, je suis ivre

Zpívá Jean Sablon (asi tuhle písničku neznáte, je tuším ze třicátých let, moje oblíbené období).

Pro ty, kdo neumí francouzsky:

Od té doby, co jsem v Paříži
Jsem ve dne v noci ožralý
Porozuměl jsem sladkosti života
Jsem šílený radostí, jsem opilý

No dobře, tak takhle to nebude. Opít se v Paříži prostě NEMŮŽU. A to nejen proto, že vyrážím sama a tudíž bych neměla nikoho, kdo by mě zvracející k ránu dopravil do hotelu. Hlavní důvod je, že bych to nemohla udělat Pierrovi:-) No jo, už ho zase zmiňuju. Takže, ve stručnosti - Pierre Mendès France byl francouzský politik - a čestný člověk, což se v téhle branži jen tak nevidí. Spolu s Maximilienem Robespierrem jeden z mých dvou nejoblíbenějších Frantíků. Asi jsem do nich do obou zamilovaná... Ovšem žádný problém, neb nebyli současníky - a především, oba jsou už nějaký ten pátek po smrti:-) (Ne, opravdu nejsem nekrofilní!) Máte-li zájem vědět víc, mrkněte do článku Poválečná Francie a Charles de Gaulle - 1. díl, je tam něco o Pierrovi coby předsedovi vlády. Brzy se na tomhle blogu objeví i jeho stručná biografie (mám ji napsanou, jen ji zveřejnit). Prozatím vězte, že to byl zapřísáhlý abstinent - takže ožrat se v jeho rodném městě by bylo krajně neuctivé:-)

Tak co tedy, když ne lihové opojení? Opojení jiného druhu. Opíjet se totiž lze vším možným. "Láskou, poezií, ctností," pravil Baudelaire. Vlastně je mi docela líto lidí, kteří to neumí jinak než chlastem. Každopádně, co takhle se opít Paříži? Jsem pro všemi deseti!!!

Proč vlastně? Proč jsem se rozhodla sem jet? Sedím v autobuse a vzpomínám. Na povídku, kterou jsem napsala téměř přesně před rokem. O dívce, která se po maturitě vydala sama do Paříže. Byla pro mě zlomová. Znovu nalezená tvůrčí energie, znovu nalezená... Julie. Já. Moje podstata.


Utekla jsem do Paříže, toužila jsem být sama, sama a v bezpečí, nemuset se dívat do těch bezedných očí a poslouchat její znepokojující otázky. Ale bylo to marné. Ta bledá černovláska mě následovala. Byla všude. Byla v mém zrcadle. Jmenuje se Lída. Já jsem Lída.
Není možné utéct. Nikdy nedokážu uniknout sobě samotné - a svým metafyzickým úvahám. Pronásledují mě od chvíle, kdy on zmizel z mého života. Úvahy o smyslu mé existence. Proč? Proč jsem tady? Jaký má účel žít? Nedovedu najít odpověď.

Takto promlouvala loni v červnu má Lída. Lépe řečeno já Lídinými ústy. A dnes? Hodně se od té doby změnilo. Utíkám před přízrakem dávné lásky, vlastně jediné lásky mého života? Patrně ne. Ta věc je uzavřená.

Utíkám sama před sebou? Snad ani to. Spíše před všedností. A tak trochu před strachem. Stojím na rozcestí. Ironie osudu. Rozcestí se jmenovala ta povídka. Ovšem přechod z gymnázia na vysokou rozcestím je, co si budeme povídat. Není to snadné.

Každopádně utíkám k jinému životu. Vypnout. Odpočinout si. A zažít něco neobvyklého. Myslím, že to je ono. To je příčina.

Plánuju tuhle cestu už od dubna. Už od dubna se těším. A teď sedím v autobuse Student Agency, právě vyjíždíme z Florence. S sebou dvě mapy (ta stará, kterou jsem měla původně, se totiž ukázala - vlastně ještě ukáže, jako dosti mizerná, pokud se octnete kdekoli jinde než přímo v centru), program, slovník - a knížku, samozřejmě.

Autobus je fajn místo - pokud tedy nechcete zrovna spát.

I když, tentokrát slavím úspěch. Usnu na dvě hodiny. Osobní rekord. Od čtyř od rána se pak pokouším sama sobě namluvit, že vlastně spím. Někdy kolem šesté to vzdám. O něco později se dávám do hovoru se slečnou vedle mě. Ukáže se, že je o dva roky mladší než já a jede do Paříže za tátou. Rodina v Paříži! To bych brala hned! Bohužel všichni mí příbuzní se zuřivě drží rodné hroudy (jen prastrýček byl v Kanadě - ale už umřel. Bezdětný, protože byl kněz a tudíž v celibátu). Rozhovor je příjemný, natolik, že se poněkud rozjedu a vzápětí mě spolucestující napomínají, ať proboha nemluvím tak nahlas. Jo, tohle se mi stává pořád. Mám zkrátka znělý hlas. A hlavně hluchou babičku.

Cesta pokračuje. Podezřele rychle. Záhy si uvědomím, že jsme ve více než hodinovém předstihu. Důvod je jasný - muži z Kobry 11. Však je znáte - jejich revír dálnice, jejich tempo vražedné, jejich protivníci zloději aut, vrazi a vyděrači. Muži z Kobry 11 pracují ve dne v noci. Jejich povoláním je naše bezpečnost. No, nevím, co je jejich povoláním doopravdy, ale je fakt, že na všech mých minulých cestách do Paříže stavěla zmiňovaná německá dálniční policie náš autobus. A tehdy teprve člověk pochopí, co znamená to vražedné tempo, zdrželi nás pokaždé dobrou hodinu. Za to by je půlka cestujících zavraždila bez váhání.

Tentokrát si ale jako zázrakem dali pohov. Tudíž přijíždíme do Paříže místo ve dvě už v jednu. Tím líp, budu mít víc času.

Kompikace číslo jedna aneb příliš mnoho mincí

Na Gare de l'Est se chopím kufru (naštěstí na kolečkách, ale mohl být menší), rozloučím se se spolucestující a zamířím do metra odhodlaná dobýt si svou kartu Navigo. (Něco jako pařížská Opencard. Jestlipak vyšla taky tak draho?) Jenže ouha - rázem zjišťuju, že automat nebere bankovky. Vy s sebou běžně nosíte 22 euro v mincích? Já tedy ne. Tak je libo platit kartou? To by bylo fajn - jenže účet, ke kterému ji mám, je prázdný - peníze na něm přistanou až zítra. Co takhle paní v informacích? Dobrý nápad - jenže to by tam napřed musela být. Takže?

Takže se vleču k nejbližšímu pekařství a zakoupím čokoládovou rolku, tak, aby mi bylo vráceno v mincích. Což sice samozřejmě na 22 euro v drobných nestačí - ale můžu si koupit lístek. Navigo se zkrátka bude muset vyřešit později.

Prolézt s obrovským kufrem turniketem je boj o přežití. Dostat se k metru - vzhledem k faktu, že zdaleka všechny schody nejsou jezdící - dá taky zabrat. No co, emancipovaná žena musí něco vydržet. Na Place de la Bastille, kde vystupuju, se zamotám - značení není zrovna nejlepší - a na téhle stanici se kříží hned tři linky (slabota! řeknu si o pár dní později. Na Place se la République se jich kříží hned pět. V Paříži je 14, respektive 16 linek metra - dvě mají svou "verzi b". A pár se jich rovněž rozdvojuje. Ve srovnání s tím vám to pražské přijde jako z domečku pro panenky.)

Tak - a teď se honem zorientovat - mapa se ukáže jako nebytnost - a honem domů - neboli do hotelu Baudelaire Bastille v rue de Charonne.

Čtvrté patro. Výtah? Tak ten by tu nebyl...

No, mohlo by to být i horší. Hotel je totiž pětipatrový. A o absenci výtahu jsem věděla předem. Věděla jsem i o úzkém schodišti. Jen jsem netušila, že bude TAK úzké. Dva průměrní štíhlí lidé by se tu sotva vyhnuli - kdyby neměli zavazadla. S kufrem celé schodiště - točité jako do středověké věže - doslova zablokuju.

A pak už jsem ve svém pokoji - a vše je rázem zapomenuto. Je NAPROSTO ÚŽASNÝ! A ještě úžasnější. Ostatně - posuďte sami:


Zkrátka romantika se vším všudy, včetně výhledu do ulice. Je to láska na první pohled. Přísahám si, že se sem vrátím, jak jen to bude možné.

Praktické: když hledáte hotel v Paříži:

Aneb jak se nezruinovat. Seznam levných hotelů (ovšem pozor, ne všechny jsou opravdu levné!) najdete na stránkách www.paris35.com. Tady se dozvíte vše potřebné - ovšem ve chvíli, kdy vám některý z nabízených hotelů padne do oka, rezervujte si pokoj pokud možno přes jeho oficiální stránky. Právě na nich se já například dozvěděla, že v případě rezervace o více jak měsíc dopředu mám nárok na slevu, která v mém případě činila něco kolem 80 euro!

Ještě informace pro osamělé mladé slečny-cestovatelky - nechcete-li skončit ve čtvrti, kde je lepší večer nevycházet bez doprovodu - což nejspíš nechcete - vyhněte se obvodům číslo 18, 19 a 20 - takzvaným "quartiers chauds" - doslova horké čtvrti. A to samé platí o bezprostředním okolí kteréhokoli nádraží. (Informace mi poskytla jedna naše profesorka, která v Paříži svého času žila.)

Můj hodinový náskok vzhledem k nutnosti vzpamatovat se z cesty záhy zmizí v propadlišti dějin. Z hotelu se vyhrabu ve čtyři, jak jsem plánovala původně. Záhy zjistím, že stanici metra Ledru-Rollin (linka 8) mám doslova u nosu. Mezitím jsem dokonce vymyslela, jak si poradit s jízdným - tato varianta je podstatně levnější než karta Navigo .

Praktické: jak se levně dopravit v Paříži

Aneb malý podvod nikoho nezabije. Neboli, nechcete-li dát jmění za lístky na metro, kupte si ty za poloviční cenu. Patrně na ně nemáte nárok - pokud nejste např. válečný invalida. Ovšem vzhledem k tomu, že revizora jsem v Paříži v životě nepotkala ani jednoho, svět se kvůli tomu nezboří. Jde hlavně o to projít turniketem. Tenhle trik jsme objevili před rokem a půl s mým ex - a já ho letos ráda použila, neboť 10 lístků jen asi za šest euro - kdo by odolal? (Nakupovat lístky po deseti se rovněž vyplatí - jednotlivě jsou dražší - a spotřeba bývá obvykle nemalá.) Jen pozor, "invalidní" lístky nejsou k dostání všude. Já je kupovala na Champs Elysée - Clemenceau, dají se sehnat také např. na Gaité. A automat na Champs Elysée - Clemenceau dokonce bere i bankovky.

Na nejbližším přestupu se opět poněkud zamotám, ještě jsem si nezvykla. Vzápětí se ke mně přitočí milý pán tak kolem pětačtyřiceti a ptá se mě, co hledám. Dokonce anglicky. Odpovím mu francouzsky. Dáme se do řeči a padneme si do noty, Monsieur (inženýr pracující v informatice) se jednak umí chovat - a zjevně to není žádný blbec. Nakonec mi dá svoji vizitku. Vystupuju z metra celá smutná a říkám si, že kdyby byl mladší jen o deset let, vrhnu se mu bez váhání kolem krku. Škoda.

Hřbitov v Passy a pomsta Mrchy Edgara

Mým prvním cílem je Trocadéro (naproti Eiffelovce, přes Seinu) a hřbitov v Passy (hned vedle). Znám už hřbitovy na Montmartru, Montparnassu a Père Lachaise, tak co takhle si rozšířit obzory o jeden menší. Tenhle malý skutečně je - do chvíle, než se pustíte do hledání konkrétních hrobů. Pak se vám zdá přímo obrovský.

Za kým že jsem to sem vlastně přišla? Především za Claudem Debussym (skladatel), Edouardem Manetem (malíř), Georgesem Mandelem (francouzský politik zavražděný vichistickou milicí) - a za Edgarem Faurem (taky francouzský politik, přezdívám mu Mrcha Edgar. Proč by bylo na dlouhé vysvětlování, stručně řečeno došlo jeho vinou k dosti nepříjemnému podvodu na voliče a to, jak zamíchal s výběrem premiéra, mělo za důsledek děsivé přehmaty v zahraniční politice - hlavně ohledně války v Alžírsku. I když - nemůžu říct, že bych ho nesnášela, udělal i spoustu dobrého.).

Pokouším se uvažovat logicky - na hrobě Debussyho bude nejspíš spousta kytek, Georges by mohl být pohřbený u zdi, která vede do jeho ulice a nebude mít na hrobě kříž, protože byl Žid. Takže? Najdu spoustu hrobů samá kytka, okolí zdi u Georgesovy ulice prolezu s maximální pečlivostí. Výsledek? NIC! A Mrcha Edgar? Najdu dvě, opakuji DVĚ, hrobky rodiny Faurovy, z nichž jedna je vyloženě obrovská. Edgar ovšem neleží ani v jedné. Jakkoli se jmenoval Faure /čti fór/, přechází mě z něj humor.

Nakonec z hledaných nebožtíků neobjevím ani jednoho. Jen cenu útěchy v podobě hrobu Lucienne Boyer. Jenže později se stejně dozvím, že se nejednalo o slavnou zpěvačku z meziválečného období (určitě znáte Parlez-moi d'amour!), ale o někoho, kdo se úplně náhodou jmenoval stejně a žil i ve stejné době. Dojdu k závěru, že to je pomsta Edgarova ducha za to, že mu setrvale nadávám.

Praktické: hřbitovy v Paříži

V létě zavírají v šest odpoledne. A přinejmenším ty, co znám, mají velmi vysoké a bytelné zdi, které bez žebříku nepřelezete. Smůla...

Takže musím před šestou vypadnout. Ale nejsem naštvaná, hřbitov byl krásný a i přes veškeré neúspěchy se mi na něm moc líbilo.


16. obvod - země neznámá

A také čtvrť řekněme "na úrovni". Ale rozhodně příjemné místo. Od hřbitova pokračuji pěšky přes ulici Louise Davida, kterou vyfotím pro jednu kamarádku, která ho zbožňuje. (David byl nejvýznamnější představitel francouzského klasicismu - a jakobín. Namaloval třeba zavražděného Marata a Přísahu v Míčovně. Byl robespierristou - ale po Thermidoru raději honem obrátil. Ono bez hlavy by se mu malovalo dost špatně... Nakonec se dal do služeb Napoleona. Určitě znáte jeho obraz Korunovace císařovny Josefíny.)

A můj hlavní cíl? Rue Conseiller-Collignon, kde od roku 1945 až do své smrti roku 1982 bydlel Pierre Mendès France. Potěší mě fakt, že má na zdi pamětní desku. Věděla jsem o ní, ale stejně je to úžasný pocit. A pak zírám na ceduli s názvem ulice, je obrostlá břečťanem úplně jako na jednom videu z roku 1954! (Našla jsem ho na www.ina.fr. Úžasné stránky, můžu je vřele doporučit každému, koho zajímá moderní francouzská historie. Jedná se o něco jako filmový archiv, jsou tam staré televizní zprávy, rozhovory s osobnostmi natočené kdysi dávno - prostě pohádka! Jen musíte umět dobře francouzsky, titulky pokus vím nejsou k mání.) Neumíte si představit, jaké to je, vidět něco, co vypadá dnes téměř stejně jako víc jak před padesáti lety! Hotový zázrak!




Vím, že bydlel ve čtvrtém patře. Která to byla asi okna? Jak měl velký byt? Komu to tam patří dnes? Netuším. Ale jsem nadšená. Jak by řekl Ján Kollár:

"Stůj, noho, památná místa jsou, kamkoli kráčíš."

Následně zamítnu svůj původní plán zajít ještě do Marais, je už pozdě a já jsem utahaná. Ovšem konec dne se odehraje v dosti dobrodružném duchu.

"Hoří, má panenko!" "Srdce moje pro tebe?" "Ne, naše ložnice!"

Tak nějak. Stručně řečeno, chci si uvařit čaj. Zásuvka je ale vysoko, musím pod hrnek narovnat knihy. Ve chvíli, když se voda začne vařit, zjistím, že nemůžu vytáhnout spirálu ze zásuvky. Šplhám po židli, tahám, tahám - zaseklo se to! Sakra! Vroucí voda začíná vystřikovat ven. Musím spirálu chtě nechtě vyndat z hrnku, což pro změnu způsobí, že se rozpálí až hrůza. Div nezačnu slibovat, že okamžitě začnu věřit ve kteréhokoli boha, který bude ochotný mě z téhle kaše dostat - neb to vypadá, že každou vteřinou buď urvu zásuvku, nebo podpálím hotel.

Nakonec ale vše skončí happy-andem jako podle Hollywoodu. Jen spirála, kterou nakonec vytáhnu, aniž by zásuvka přišla k úrazu, je poněkud začouzená. Popíjím čaj, který mě stál snad čtyři infarkty a děkuji všem svatým.

Pokračování příště:-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 9. srpna 2011 v 20:10 | Reagovat

To zní naprosto neuvěřitelně :D A zaviděníhodně

2 Sherin Sherin | E-mail | Web | 10. srpna 2011 v 20:24 | Reagovat

Tak ještě štěstí, že jsi jim ten hotel nepodpálila. To bys potom musela zavolat tomu inženýrovi a spát u něj, viď? :-D

3 fawkes. fawkes. | Web | 10. srpna 2011 v 21:02 | Reagovat

[2]: něco na stejný způsob jsem chtěla napsat taky :D
Je to skvěle napsaný! :) to vydej knižně ;) příručka pro osamělé cestovatelky v Paříži :) těším se na pokračování

4 Julie Francoise Julie Francoise | 12. srpna 2011 v 8:40 | Reagovat

Díky moc za komentáře:-) Spát u pana inženýra by možná nebyl tak docela špatný nápad, my si náramně rozuměli - myslím po té intelektuální stránce:-) A hlavně - zrovna tenhle pán se uměl slušně chovat, což se bohužel nedá říct o všech, na které jsem narazila - no, brzy uvidíte...

5 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 3:45 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

6 Nikol Nikol | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:28 | Reagovat

po přečtení tohoto článku  jsem si musela vzpomenout, jak jsem sotva táhla svůj kufr v pařížském metru já :-D mimochodem, jak dlouho už se učíš francouzsky? :-)

7 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 24. března 2012 v 20:54 | Reagovat

[6]:  No, teď je to o něcom málo víc než šest a půl roku, začala jsem tehdy v srpnu. Kdysi jsem si někde přečetla, že na perfektní zvládnutí jazyka člověk potřebuje osm let, takže ještě pořád stíhám:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.