Paříž, den druhý, část první: Marais aneb Kde mě jednou najdete

15. srpna 2011 v 19:18 | Julie Francoise |  deník cestovatelky
Další zážitky z mé cesty - tentokrát se dozvíte o mé nejoblíbenější čtvrti v Paříži.

Paris, c'était la gaieté
C'était la douceur aussi
C'était toute ma tendresse

Paříži, to byla radost
To byla sladkost také
To byla všechna má něha

Edith Piaf, píseň Paříž, 1949

Je libo zahrádku na střeše?




Bude krásné sluníčko... aneb proč nikdy nevěřit předpovědi počasí

Raní pařížské nebe nevyhlíží nikterak slibně. Že by se chystalo k dešti? Takovou hrozbu nelze ignoroval, už jen proto, že mám dnes naplánovaný vyloženě pochodový venkovní program.

Takže? Se skřípěním zubů se připojuju na internet, abych mrkla na předpověď. Do háje, to bude účet... Radši ani nemyslet.

Úterý, 26. července. Předpověď pro Paříž - slunečno. Zítra - také slunečno. A právě teď je v Paříži jak? Samozřejmě rovněž slunečno. Zírám z okna a pokouším se někde objevit sebemenší kousek modrého nebe. Marně. Nicméně pršet prý nemá, až v sobotu. Tudíž program se měnit nebude.

Abych vás dlouho nenapínala - ten den slibované slunce nevyšlo ani na pět vteřin a stejná situace se opakovala i ve středu. Zato v sobotu, kdy mělo prý lít jako z konve, se konečně udělalo hezky. Po téhle zkušenosti už se na předpověď na internetu do smrti ani nepodívám.

Marais - aneb kde mě jednou najdete (s trochou štěstí)

Vykašlu se na mizerné počasí a vydám se na pochod, kam jinam než do své nejoblíbenější čtvrti. Výhoda je, že to není daleko (opět si pogratuluju k výběru hotelu). Proč vlastně tohle místo tak zbožňuju? To pochopíte postupně - a pevně doufám, že k návštěvě nalákám i vás.

Do Marais musíte rozhodně vyrazit, když:

  • vám už lezou krkem příliš široké bulváry připomínající dálnice a raději byste poznali taky jinou Paříž - starobylou, historickou. Marais - jako jedno z mála míst v Paříži - uniklo přestavbě barona Haussmanna v 19. století, tudíž si zachovalo původní zástavbu z 16. - 18. století.
  • jste historici-nadšenci a hledáte ta nejlepší muzea. V Marais narazíte na slavný Carnavalet, neboli Muzeum historie Paříže. Podrobnější informace o něm vám poskytnu v článku ke středě 27. července, který se objeví záhy. Zatím bych jen ráda poznamenala, že Carnavalet je moje životní láska a patrně bych se pro něj dala snad i zastřelit (o tamějších sbírkách týkajících se Velké francouzské revoluce se říká, že jsou nejlepší na světě). Jsou zde i francouzské Národní archivy a spousta dalších zajímavých historických institucí.
  • rádi byste našli stopy kráčejících dějin pod širým nebem. Žádný problém! Je libo náměstí, kde sídlívali Templáři? Zbytky paláce Karla V., který vládl Francii za Stoleté války? Zbytky starých hradeb? Místo, kde bydlel Victor Hugo (na Place des Vosges)? Vše je po ruce.
  • zajímá vás židovská kultura. Do Marais se na přelomu 19. a 20. století nastěhovali Židé z východní Evropy. Dodnes zde můžete najít spoustu krámků s hebrejskými názvy a koupit potraviny stoprocentně košer. Mimochodem, první židovské komunity zde existovaly již od 13. století. Založili je Židé z Pyrenejského poloostrova. Nachází se zde také Muzeum židovské historie a umění (tam jsem byla v pátek, povyprávím, až to přijde na řadu).
Doufám, že jsem vzbudila váš zájem. Moje slabost pro tuto čtvrť došla během pobytu v Paříži tak daleko, že pokud jsem tam nějaký den náhodou nedorazila, přepadl mě hotový absťák. Ještě si neodpustím sem zařadit kratičký úryvek z povídky, kterou momentálně píšu. Neboli jak o Marais hovoří hlavní hrdinka Irène:

Mám tato místa ráda. Vlastně úplně nejraději z celého města. Navzdory tomu, že Marais rozhodně není tím, co si většina lidí obvykle představí pod pojmem Paříž. Žádné široké bulváry lemované kaštany, žádné paláce z 19. století. Ulice jsou podstatně užší, nabízejí právě tolik prostoru, abyste se ještě cítili v bezpečí, obemknutí přívětivým městem - a aby vám už netiskly plíce. Celkový ráz čtvrti se datuje do 17. století, ale některé stavby jsou i mnohem starší, můžete tu najít například dům pocházející ze století čtrnáctého. Marais je ostatně jedním z mála míst ve Městě světla, kde má budova šanci odolávat nekonečným přestavbám více jak šest set let. K tomu překrásné renesanční hôtels, které dnes už dávno nehostí význačné šlechtice, ale muzea - a ta jsou a vždycky budou stokrát významnější než kterýkoli aristokrat. K tomu starodávné arkýře vyzývavě se vyklánějící do ulic - tolik bych si přála v některém z nich alespoň chvíli posedět! - a jistá nejednotnost v architektuře, jinak pro Paříž naprosto atypická.

Ale dost mého rozněžňování se. Do Marais vstupuji přes Place des Vosges, perlu pařížské renesance z počátku 17. století. Tudy se tam dostanete: Není to nádhera? (Pokud vás překvapuje ta modrá obloha - tenhle snímek není z úterka, ale tuším ze soboty.)



Pak ulice des Francs Bourgeois, je zajímavá tím, že dělí Marais na dvě části, ta blíže Seině patří do 4. obvodu, ta směrem k Place de la République do 3.

Na jejím roku s ulicí de Sévigné stojí již zmiňované muzeum Carnavalet.

Ulice de Sévigné - aneb mé budoucí bydliště



Přesně tady! Obávám se, že je to definitivní. No uznejte, bydlet kousek od nejrozsáhlejších sbírek týkajících se Revoluce, co víc by mohla jakobínská historička chtít? Takže, drazí přátelé, právě jsem vám svěřila svůj životní sen (jehož součástí je samozřejmě, že v dotyčné ulici budu žít s nějakým hezkým Francouzem:-)

Pár kroků od Carnavaletu si všimnu na budově lycea pamětní desky. Text je následující:

V letech 1942 až 1944 bylo z Francie deportováno nacisty s aktivní účastí francouzské vlády ve Vichy více jak 1 100 dětí a následně zavražděno ve vyhlazovacích táborech, protože byly židovského původu. Více než 500 z těchto dětí žilo ve 3. obvodu. Mnoho z nich navštěvovalo lyceum Viktora Huga.

Z cedule mi zmrzne úsměv na rtech - ale vzápětí mi dojde, že připomínat takhle historii je výborný nápad. Protože zapomenout je to nejhorší - a zároveň nejnebezpečnější. Takových pamětních desek najdu v Marais ještě spoustu. Tak si říkám, jsou podobné i v Praze? Hodlám to bezpodmínečně zjistit, pak se určitě zmíním na blogu.

Ovšem ze slov s aktivní účastí francouzské vlády ve Vichy se mi obrací žaludek. Je to pravda - ale člověk by byl o tolik raději, kdyby nebyla! No, každopádně je fajn, že si to Frantíci už konečně dokážou přiznat. Pokud byste chtěli o vládě ve Vichy vědět víc, musím vás ovšem zklamat - na tomto blogu najdete jen minimum informací. Důvod je prostý - jsem frankofilka a jako takovou mě přivádí k šílenství, když se musím za své Francouze stydět. A pokud jde o Vichy, stydím se za ně až do morku kostí. Je to... hodně hnusná záležitost. Podle mého názoru vůbec nejodpornější ve francouzských dějinách, i když těch černých skvrn na cti Francie je samozřejmě víc. Ovšem - najděte mi zemi, kde se lidé někdy nezachovali jako ukázkové svině!

Teď na veselejší notu:

"Štěstí je na loukách," hlásá reklama. Chyba! Je v archivech.

Z ulice de Sévigné totiž pokračuji do ulice des Archives, neboli Archivní. Přiznávám, že původně jsem chtěla bydlet tady. No uznejte, jaká by to byla úžasná vizitka - Julie, historička, bytem v Archivní ulici v Paříži! Jak stylové! Ovšem je to marné, ulice de Sévigné si mě získala a změna je vyloučená. Naštěstí do Archivní to odtamtud není daleko. Zasněně si představuji, jak se budu přehrabovat v dávných dokumentech, samozřejmě se svým manželem-Francouzem-historikem a kolem budou pobíhat naše děti, které budou místo do školky chodit - kam jinam než do archivů? ("Maxi, zlatíčko! No tak! Ze závěti Ludvíka XVI. se lodička NEDĚLÁ! A na závěť Napoleona se NEMALUJE! Jen počkej, až to řeknu tatínkovi!) Ne, samozřejmě že si dělám legraci (pro případ kdybyste mě náhodou chtěli udat na sociálce...)

Archivní restaurace v Archivní ulici. O kus dál najdete i Archivní hotel



Pokračuji Archivní ulicí až na Náměstí Templu. Nachází se tam moc sympatický park. Naprosto mi vyrazí dech malý stoleček s předkreslenou šachovnicí a nápisem, který hlásá, že figurky si můžete zapůjčit pár kroků odsud na radnici. Zdá se, že šachisté v Paříži mají přímo na růžích ustláno.



Uprostřed parku je dětské hřiště - a další pomník.



Zatčeni policií vlády ve Vichy, spolupracovníky nacistických okupantů, více než 1 100 dětí bylo v letech 1942 - 1944 deportováno z Francie a zavražděno v Osvětimi, protože byly židovského původu. Více než 500 z těchto dětí žilo ve 3. obvodu. 87 mezi nimi nemělo ani čas chodit do školy. Kolemjdoucí, přečti si jejich jména, tvá paměť je jejich jediným pomníkem.

Jména si samozřejmě přečtu a málem se rozbrečím. Jak do háje někdo mohl zabít ROČNÍ děcko??? Samozřejmě, jako historička bych podobnou otázku pokládat možná neměla - ale jako člověk ji nepoložit NEMŮŽU. Paměť je jejich jediným pomníkem. Dojde mi, jaký má povolání, které jsem si vybrala, smysl. Zachovat paměť.

Když odcházím, všimnu si cedulky s historií náměstí a konečně mi doklapne, kde že jsem to vlastně celou dobu byla. No jistě, tady stával ten proslavený Temple, kde byl po převratu z 10. srpna uvězněn Ludvík XVI. s rodinou. V duchu si vynadám, jako někoho, kdo se chce specializovat právě na Francouzskou revoluci, mě to mělo napadnout hned, jak jsem přišla, to znamená někdy před dvaceti minutami. Jako bych neznala Carmagnolu - Va Louis, gros paour, au Temple dans la tour. Pojď Ludvíku, tlusté nemehlo, do Templu do věže. (Kompletní text v článku La Carmagnole.)

Pokračuju k Place de la République, Náměstí Republiky. Chci si prohlédnout tamější sochu, znázorňující - jaké překvapení - triumfující Republiku. Ještě předtím hodlám zaskočit do ulice Turbigo, kde se narodil - no, kdo jiný než Pierre Mendès France (pro ty kdo nečetli první část mého vyprávění, jedná se o mého oblíbeného francouzského politika, více informací v článku Charles de Gaulle a poválečná Francie - 1. díl.)

Jenže když už se shodou náhod ocitnu od náměstí doslova na tři kroky, rozhodnu se, že se nejdřív stavím právě tam. Což se ukáže jako osudová chyba. Ale o tom zase příště:-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 15. srpna 2011 v 21:24 | Reagovat

Tak v Paříži jsem byla jednou na necelý jeden den cestou z Londýna...takže jsem si nestihla udělat vztah k některému místu. (Ostatně byla jsem jen na Eiffelce a proletěla jsem Louvre.) Jinak mě na tom dnešním vyprávění zaujali Židé. Jestli někdy pojedu do Paříže, určitě se tam stavím.

2 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 23. srpna 2011 v 16:55 | Reagovat

Určitě se ti tam bude líbit, židovská čtvrť v Paříži je naprosto dokonalé místo, já tam byla skoro pořád:-)

3 Nikol Nikol | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:35 | Reagovat

další, co máme společné! Historie :) (i když po včerejší noci strávené s Ivanem IV. a ruským absolutismem už nejsem schopná číst cokoliv k dějinám :-D)

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 22. dubna 2015 v 19:31 | Reagovat

Ahoj :) Mám v plánu jet s mamkou v červnu do Paříže, tak sháním nějaké info... A našla jsem ti hned chybu - taky jsem velký milovník Francie a chtěla bych tam jednou studovat :)

Paris, c'éstait la gaité - nemá tam být gaieté? :) Jen že mě to docela zmátlo :D

5 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 22. dubna 2015 v 19:46 | Reagovat

[4]: Jasně, má. A aby toho nebylo málo, překlepy byly v prvním řádku hned dva, už jsem to opravila. Dík za upozornění, měla bych si ty věci po sobě číst...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.