Paříž, den druhý, část druhá: Žena, věc veřejná???

18. srpna 2011 v 19:13 | Julie Francoise |  deník cestovatelky
Jen pomni, ach rukavičkářko,
jež mnou jsi byla vyváděna,
i pěkná Běto příštipkářko,
v čem že tvá jediná je cena.
Ber každého, buď spokojena,
ať cvalík je, ať povytáhlý,
neb stáří, to je bídná měna
tak jako mince, kterou stáhli.

François Villon, Balada sličné zbojmistrové nevěstkám, součást Závěti, přeložil Otokar Fischer

Nechápete, proč jsem další díl svých pařížských dobrodružství uvedla právě takto? Brzy pochopíte. A stejně tak pochopíte, proč jsem MUSELA vyprávění o dni číslo dva svého pobytu rozdělit na dvě části.

Jen aby bylo jasno - se svým miláčkem Villonem pro tentokrát nesouhlasím. Brát každého a být spokojena? Tak to u mě tedy nefunguje. Brát každého, to se mi může stát maximálně v situaci, kdy jsem zralá na sebevraždu - a ani pak mě to spokojenou rozhodně neudělá. Ale to už jsem se zapovídala. Zpět do Paříže!

Pokračuju k Place de la République, Náměstí Republiky. Chci si prohlédnout tamější sochu, znázorňující - jaké překvapení - triumfující Republiku. Ještě předtím hodlám zaskočit do ulice Turbigo, kde se narodil - no, kdo jiný než Pierre Mendès France (pro ty kdo nečetli první část mého vyprávění, jedná se o mého oblíbeného francouzského politika, více informací v článku Charles de Gaulle a poválečná Francie - 1. díl.)

Jenže když už se shodou náhod ocitnu od náměstí doslova na tři kroky, rozhodnu se, že se nejdřív stavím právě tam. Což se ukáže jako osudová chyba.

Tak to je ona - Republika ve svém triumfu




Francouzi jsou kontaktní národ. Někdy až moc.

Při přecházení ulice mě osloví asi třicetiletý Frantík. No co, to by nevadilo, já si vždycky ráda popovídám a procvičím si svoji francouzštinu. Ovšem brzy se ukáže, že něco není tak docela, jak by být mělo. Vám přijde normální, aby na vás někdo po dvou minutách rozhovoru začal sahat?? Ani ještě nevím, jak se dotyčný Monsieur jmenuje, ale už se ocitnu přiražená zády k zábradlí a můj nový známí se na mě sápe jako obzvlášť dotěrný voříšek. (Který by mi byl popravdě řečeno o dost milejší.)

Tak fajn. Hlavně zachovat chladnou hlavu. Dotyčný patrně nebude takový cvok, aby se mě pokusil znásilnit v pravé poledne uprostřed Paříže před stovkami svědků. Nicméně přesto by bylo záhodno se ho zbavit. Možnosti jsou v zásadě dvě. Buď mu vlepit pár facek, začít ječet a ztropit skandál - nebo použít válečnou lest. Bleskově vyberu plán B. Za neustálého odstrkování mu oznámím, že hrozně spěchám, neb mám za čtvrt hodiny schůzku na Saint Michel v Latinské čtvrti, s kým jiným než se svými rodiči, se kterými tady trávím prázdniny. A opravdu se NEMŮŽU opozdit, mám totiž mimořádně přísného otce. (V případě, že by to nestačilo, jsem připravená dodat, že můj přísný otec dělá džudo. Ani bych tolik nelhala, skutečně v něm kdysi býval dobrý - asi tak před pětačtyřiceti lety.)

Slavím úspěch. Jsem puštěna. Tedy částečný úspěch. Monsieur trvá na tom, že mě na Saint Michel doprovodí. Mávnu rukou a vrhám se do metra. Když ovšem posléze vystupujeme, vyvstane jiný problém - co kdyby chtěl jít se mnou až na místo fiktivního srazu - kde samozřejmě nikdo nečeká a čekat nebude? Honem vymyslím další lest. "Pane, měli bychom se rozloučit už tady - moji rodiče totiž většinou všude chodí s předstihem a kdyby mě můj přísný otec viděl s cizím člověkem, měla bych z toho opravdu příšerný malér." Můj čerstvý ctitel o setkání s přísným tatíkem rovněž nestojí a tak mi v rychlosti načmárá své telefonní číslo a zve mě na večeři. "Tak dobře, dobře, ale nic vám neslibuju, můj otec je opravdu hrozně přísný." A pádím pryč. Několikrát se otočím, jestli mě nesleduje. Naštěstí ne, asi ho nenapadlo, že mu celou dobu věším bulíky na nos. No jo, já se nezdám. Každopádně se pro jistotu zastavím až v Lucemburské zahradě.

A mám klid. Uf! No, beztak jsem sem chtěla jít, Lucemburská zahrada je nádherné místo, můžu si konečně sníst svůj oběd (quiche lorraine, takový slaný koláč - který mi bohužel kvůli tomu cvokovi úplně vystydl) - a pak se pustím do hledání soch. Má se tady totiž nacházet můj Pierre - a také Eugène Delacroix a Charles Baudelaire, které chci vyfotit pro Sherin. Jenže...

Padne za oběť Skylle, kdo chce se vyhnout Charybdě

Charybda - další Frantík, tentokrát o něco málo starší - se vynoří s fotoaparátem a chce vyfotit. Následně se se mnou dá do hovoru. Nejprve vypadá slušně a inteligentně, něco jako můj sympatický pan inženýr ze včerejška. Tak proč bychom se nepobavili? A krom toho, mohla bych ho využít k nalezení soch.

Nejdřív celá věc vypadá neškodně. Skutečně společně nalezneme Pierra a probereme spoustu zajímavých témat. Když mě však začne brát za ruku a zahrnovat komplimenty, začínám tušit malér. Vrazím mezi nás dva kabelku (což bohužel pomáhá jen částečně) - a najednou mám zase na spěch. Protože, jak jinak, čekají na mě přísní rodiče. Ještě předtím je však třeba objevit Eugèna a Charlese, takže, žádné zdržování, pane! S Eugènem nakonec slavíme úspěch - ovšem Charles jako by se do země propadl a Monsieur - který se představí jako učitel, no nazdar, lituju jeho studentky! - je čím dál tím dotěrnější a dotěrnější. Na jeho neustálé loudění polibku na rozloučenou odpovídám jako zaseknutý gramofon - "Kudy se dostanu do metra? - Kudy se dostanu do metra? - Kudy se dostanu do metra?!!" Nakonec se uráčí mi to vysvětlit - přičemž mě obdaří svým číslem a mailovou adresou - a samozřejmě pozváním na oběd plus k sobě do bytu na příští prázdniny. To tak! Jsem snad sebevrah? Konečně se mi podaří se mu vytrhnout a mažu pryč.

socha Pierra Mendès France


socha Eugèna Delacroixe


Jak pochopit francouzský politický systém - snadno a rychle

Tentokrát dojedu metrem na Champs-Elysée. Mým cílem je sídlo prezidenta. Ostatně, pokud chcete pochopit, jak funguje francouzská 5. republika, nemusíte si vůbec číst její ústavu (což já ovšem udělala). Stačí navštívit alespoň tyto tři budovy - Elysejský palác, kde sídlí prezident, Hôtel Matignon, sídlo premiéra - a Národní shromáždění. Nemusíte být zrovna Sherlock Holmes, abyste si všimli, že zatímco Nicolasovo elysejské doupě je chráněno jako palác nějakého paši - ani se nedostanete na chodník vedoucí podél zahrady, všude samé zátarasy a četníků víc jak v Saint Tropez při honu na nudisty - ochrana sídla jeho "botolízače" (tak říkám premiérům za 5. republiky - vzhledem k jejich podřízenosti prezidentovi - která ale vůbec nevyplývá z ústavy!) je už podstatně vlažnější - a u Národního shromáždění policistu sotva vidíte. Jinými slovy - hned na první pohled musí být každému jasné, co a kdo je důležitý - a kdo byl naopak odsunut na vedlejší kolej.

Sarkozyho pevnost





U Elysejského paláce se dám do hovoru s četníky. Lépe řečeno oni se dají do hovoru se mnou. Vyptávám se, jestli se Nicolase chytá někdo odstřelit, neboť mi to opevnění pořád nejde do hlavy. Jsem ujištěna, že podobná opatření jsou zde zcela běžná. Ujišťuju je, že já teroristka nejsem (zatím...) a zvu je do Prahy. Pak pokračuju k La Madeleine.

Do třetice všeho dobrého???

La Madeleine je kostel postavený jako řecký chrám. Dovnitř nejdu (chtějí dost vysoké vstupné a proč ho platit, když jiné kostely jsou zadarmo?) a tak se posadím na schody, neboť mě z toho neustálého prchání před roztouženými Frantíky bolí nohy. Je odtud nádherný výhled na Paříž, ostatně posuďte sami: (Na konci ulice vidíte Place de la Concorde a za ním Národní shromáždění.)



vlastní chrám La Madeleine


A sakra! Mám nepříjemný pocit, že pán sedící pode mnou na mě divně kouká. Nevěnuju mu pozornost, proboha, takové věci se přece NESTÁVAJÍ třikrát v jeden den!

No, asi stávají. Odcházím, už jsem za křižovatkou - když vtom vidím, jak se za mnou dotyčný Monsieur řítí přes ulici. Prý se na mě nemohl vynadívat a teď mi zkrátka musí říct, jak jsem krásná. V duch spínám ruce k nebi. Pařížané patrně nevědí, že opakovaný vtip přestává být vtipný. Ne, prosím, já už nechci!!!

Patrně si všimne mého zoufalého výrazu a tak se mě zeptá, jestli náhodou nemám rande. No ano, jistě, zalžu honem a prchám pryč. Vzpomínám si na spolužačku, která mi kdysi líčila, jak ji ve Francii pořád otravovali nějací chlapi. A já jí to nevěřila! Jo, to jsem byla naivní... Zapřísahám se, že pokud se dnes objeví ještě jeden, zařvu na něj na celý bulvár: "Pane, dneska jste už čtvrtý, kdo mě balí - a já toho mám fakt plný zuby!" Vzpomínám si, jak si mi jeden Francouz stěžoval, že Pařížanky jsou hrozné, člověk je osloví na ulici a ony hned ječí: "Odprejskni!" Víte, že je naprosto chápu? Jestli to takhle půjde dál, pojedu sem příště jedině převlečená za ortodoxní muslimku, třeba to pomůže. Každopádně, nemohu se ubránit dojmu, že osaměle se pohybující žena je v této zemi automaticky považovaná za res publicu - věc veřejnou.

Pak procházím ulicí Saint Honoré. Zastavím se u čísla 398, kde od 17. července 1791 až do své smrti 28. července 1794 (10. thermidoru roku II) pobýval Maximilien Robespierre. Už jsem tam sice byla dvakrát, ale Maxe není nikdy dost. (Chcete-li o něm vědět víc, zkuste článek Osobnosti Velké francouzské revoluce nebo Maximilien Robespierre - co o něm řekli jeho současníci.) Napiju se na jeho počest pomerančového džusu (on měl totiž hrozně rád pomeranče) a pokračuju dál.

Maxova pamětní deska, překlad výše


Navštívím náměstí Vendôme. Uprostřed stojí vysoký sloup s Napoleonem, ulitý z rakouských a ruských děl ukořistěných u Slavkova. Zírám na jeho mrňavé císařské veličenstvo nahoře. Mezitím se zklidním. Moje dnešní příhody mi najednou přijdou jen a pouze legrační - a rozhodně mě neodradí od dalších návštěv Paříže. A především - jakkoli jsou mezi Francouzi příšerné existence (kde nejsou!) celkově vzato je mám pořád strašně, strašně moc ráda!

náměstí Vendôme


Pane, vy se mi líbíte!!!

Pravila jedna dáma v psychiatrické léčebně, když tam moje mamka byla coby studentka medicíny na exkursi - načež se na dotyčného mamčina spolužáka vrhla jako uragán. Na ulici před Palais royal mám sto chutí udělat to samé. Protože Monsieur, kterého míjím, je jednou z nejhezčích osob mužského pohlaví, jakou jsem kdy měla to štěstí spatřit. Štíhlý, černovlasý - a navíc vypadá velmi inteligentně a distingovaně. Podlomí se mi z něj kolena (no, možná k tomu přispěl i fakt, že jsou čtyři a já si od rána skoro nesedla). Mám sto chutí ho doběhnout a prohlásit: "Pane, jste-li ženatý, pak vám musím sdělit, že manželství je zlo a přežitek a tudíž byste se měl urychleně rozvést. A pokud ženatý nejste, pak vězte, že rodina je základ státu a - kde je tady nejbližší radnice?" Fakt, že můj Monsieur très distingué je doprovázen kolegou mi zabrání způsobit největší trapas svého života. A ostatně, jsem chorobně nesmělá, svést bych nikoho neuměla, ani kdyby mi přiložili ke spánku pistoli - a tak se jen dívám, jak můj ideál mizí za rohem. Jdu se oběsit!!!

No dobře, nejdu. Jdu do Palasi royal. I toto místo je spojeno s Velkou francouzskou revolucí. V červencových dnech roku 1789 zde Camille Desmoulins utrhl list ze stromu a připnul si ho coby první kokardu. Jím inspirovaný dav následně oškubal málem celý park. A o něco později se šlo na Bastilu. Roku 1793 byl pak v jedné ze zdejších kaváren zavražděn royalistou aristokrat-jakobín Michel Lepelletier de Saint Fargeau za to, že hlasoval pro smrt krále.

Palais royal zvenčí



... a zevnitř


Taky utrhnu pár listů, slíbila jsem je přivést Naty. A taky jsem jí slíbila vyfotit sochu Camilla, která by tu někde měla být.

Když něco hledáte, ptejte se důchodců. Většinou to funguje. Ovšem výjimka potvrzuje pravidlo.

A mě na výjimky užije. Děda, kterého požádám o radu, je buď hluchý - a nebo poněkud mimo. Já se ho - cca pětkrát po sobě - ptám na sochu Camilla Desmoulinse - a on mi vykládá, že stojím kousek od Louvru a Comédie francaise. V mojí francouzštině chyba evidentně není, deset jiných před ním mi rozumělo. Nakonec to vzdám, dědovi poděkuju - a odcházím, protože Camille v zahradě zkrátka není. Přehlédnout jsem ho skutečně nemohla.

Pokračuju kolem Louvru přes Seinu směr Národní shromáždění. Hned vedle něj narazím na ministerstvo zahraničí, což mě doslova nadchne - Pierre byl totiž jeden čas ministrem zahraničí, čehož využil k ukončení války v Indočíně, začátku jednání o autonomii Tuniska a uzavření Pařížských dohod (týkaly se znovuvyzbrojení Německa a jeho podmínek).

Národní shromáždění


A když už jsem v tom objevování míst spojených s Pierrem, nesmím zapomenout na jeho rodný dům. Přece se o tohle nenechám připravit nějakým cvokem. Sednu na metro směr Place de la République a modlím se, abych tam opět nepotkala svého dotěrného ctitele.

Obdivovatelka v akci - ovšem netradičně

Najde rodný dům předmětu svého obdivu celkem bez problémů. Opravdu pár kroků od Republiky, jak Pierre psal. A na domě je dokonce pamětní deska!!! Jsem z toho štěstím celá bez sebe, veškerá příkoří dnešního dne jsou v tuto chvíli odpuštěna s definitivní platností, vznáším se na obláčku do sedmého nebe. Prožívám nadšení srovnatelné s poblázněním pubertální fanynky, ovšem NE, nezačnu pištět a omdlévat, to nikdy nebyl můj styl, a ostatně, předmět mého obdivu není přitroublý rádoby zpívající rádoby "krasavec" - ale člověk, který vystudoval tři vysoké školy, stal se nejmladším advokátem ve Francii a mimo pozoruhodné inteligence byl navíc ještě čestný. Tudíž začít pištět by bylo krajně nedůstojné.

Pierrův rodný dům, když se pořádně podíváte, uvidíte i pamětní desku. Ani jsem nečekala, že tam bude, jsem mile překvapená!


Kousek odsud je bar. Ještě že ne přímo v Pierrově rodném domě, to by se můj zásadový abstinent obracel v hrobě. Ulice Turbigo na mě působí mimořádně příjemným dojmem, cítím se úžasně a vůbec se mi odtud nechce. Jdu dál a -

Nikdy nevynechejte příležitost se ztratit nebo si trochu zajít - nevíte, co můžete objevit

Objevím Lycée Turgot, kde Pierre studoval - a kde v patnácti letech (!!!) složil první maturitu. Asi mu to bylo málo, neboť si o rok později střihnul druhou v Latinské čtvrti na Lyceu Ludvíka Velikého (kam sto padesát let před ním chodil i Maximilien Robespierre).

Lycée Turgot


Vyčerpaná, nicméně namol opilá štěstím a radostí ze života, se vracím do hotelu. A už se těším, co mě asi čeká zítra.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pariz-pro-pokrocile pariz-pro-pokrocile | Web | 20. srpna 2011 v 1:46 | Reagovat

Chybí mi tady možnost "Všechna místa" :-)
HanaF

2 An. An. | Web | 23. srpna 2011 v 0:37 | Reagovat

Panejo! Ty jsi zažila teda slušná dobrodružství, jak tak koukám. Z počátku se mi tvůj nápad jet do Paříže sama zdál dost zajímavý, ale začínám se bát :D

3 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 23. srpna 2011 v 16:49 | Reagovat

[1]: Nechápu, jak jsem na TUHLE odpověď mohla zapomenout, každopádně máš u mě za ni bod:-)

[2]: Neboj, tohle byl nejdramatičtější den - a nakonec vše dobře dopadlo a něco podobného se už neopakovalo (alespoň tedy ne v takové míře). Domů jsem se každopádně vrátila ve zdraví a neznásilněná:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.