Deník cestovatelky: Úvod – Vyrazit sólo: proč a nač

5. srpna 2011 v 19:11 | Julie Francoise |  deník cestovatelky
Drazí přátelé, milí nepřátelé! Tak jsem opět zde. Některé z vás tento fakt potěší, jiné asi rozčílí. No, co se dá dělat. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, říká moje máma.

A proč že jsem vlastně na tak dlouho zmizela? Důvodem nebylo znechucení ani nedostatek zájmu o tento blog. Je to mnohem prozaičtější. Stručně řečeno - maturita + SOČ + přijímačky na vysokou. Nutno podotknout, že všechno to skončilo přímo nad očekávání skvěle - nicméně druhé pololetí tohoto školního roku bylo doopravdy zabijácké - ukončila jsem ho s vavříny a s jazykem na vestě. Téměř jako běžec maratónský, který zařval: "Zvítězili jsme!" a praštil sebou o zem. Na blog už mi opravdu nezbýval čas, pokud jsem nechtěla psát bláboly - což jsem nechtěla.

Nicméně teď jsou prázdniny a já se rozhodla pro velkolepé zmrtvýchvstání. A co že vás to na úvod čeká? Nic míň než podrobné líčení mé dobrodružné cesty do Paříže minulý týden. Původně jsem měla v úmyslu otevřít tuto novou éru svého blogu jiným článkem. A sice jakýmsi ohlédnutím za čtyřmi roky svého středoškolského studia. Nakonec jsem však změnila názor. Tímto se tedy omlouvám všem, kterým jsem dotyčný text slíbila a kteří jsou nyní patrně zklamaní. Neznamená to, že bych tento nápad definitivně zavrhla. Jenom nepovažuji za šťastné se mu věnovat teď. Mám pro to své, nikoli nevážné, důvody. Půldruhého měsíce prázdnin mi pomohlo vytěsnit z mysli jisté bolestivé kapitoly mého života a konečně se od nich odpoutat. Nerada bych svou současnou pohodu narušila sypáním soli do z velké části už zahojených ran. Díky za pochopení.

Když ne vzpomínky na gympl, co tedy? Něco lepšího! A sice - Deník cestovatelky!

Totiž, v pondělí jsem se vrátila z Paříže. Nutno říct, že jsem tohle město navštívila už po x-té. Ale tenhle pobyt byl bezkonkurenčně nejúžasnější. Vlastně vůbec nejúžasnější ze všech cest v mém dosavadním životě. Opět bezkonkurenčně. Mé zážitky jsou z těch, o které se nelze nepodělit.

Takže, mí věrní staří čtenáři - i vy, kteří jste na tomto blogu poprvé - co vás vlastně v následujícím článku čeká?

  • pravdivé vylíčení mých příhod z Města světla s vynecháním všeho nudného, což není problém, protože k ničemu nudnému nedošlo. Patrně se některým z vás bude zdát, že si vymýšlím či přeháním. Kdo nevěří, nechť nevěří... ale dělá chybu, protože to, co vám předkládám, je od a až do z pravda. Můžete s tím nesouhlasit, můžete o tom vést diskuse - ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat... jak by řekl Jára Cimrman. Vzhledem k tomu, že následující text je prost veškeré cenzury, upozorňuji čtenáře mladší patnácti let, že pokud budou mít po jeho přečtení pocit, že jsem ohrozila jejich mravní výchovu, pak to není moje chyba, protože já je varovala. (Ostatně, podobné varování je zároveň i nejlepší reklama:-)
  • jinak řečeno - čekají vás mraky zajímavých historek a úvah - protože po podobném zážitku už nemůžete být nikdy takoví, jako před ním
  • spousta užitečných informací o Paříži, které se můžou hodit každému, kdo by mě chtěl následovat
  • postřehy na téma "Francie a Francouzi"
  • některé moje fotografie. Ovšem jen malá část, celkem jsem jich totiž pořídila něco přes 1 300.
  • zajímavosti o historii, kultuře, umění a vůbec o čemkoli, na co lze v Paříži narazit

Dost už chození okolo horké kaše. Začínáme!


Deník cestovatelky

Úvod - Vyrazit sólo: proč a nač


Jo, rozmlouvali mi to. Vlastně skoro všichni. Rozhodla jsem se totiž vyjet do Paříže - úplně sama. Přiznávám se, že některé jejich argumenty nepůsobily úplně pitomě... Ale nedala jsem se zviklat. Jsem už zkrátka taková - když mi někdo radí, pečlivě si ho poslechnu, usmívám se na něj - a pak se stejně zařídím podle sebe.

Výsledek? Zjištění, že cestovat sólo mi stoprocentně vyhovuje! Možná to některým z vás přijde divné... No, já byla divná vždycky - a jsem na to patřičně hrdá.

Námitky proti osamělým cestovatelům - jak je lze smést ze stolu?

Námitka první: Budeš se nudit.

Realita: nudit se nebudete ani vteřinu, pokud si předem promyslíte, co chcete dělat. Samozřejmě, mohli byste se nudit sami dva týdny na pláži. (Nicméně já k moři vyrážím vždycky ve společnosti - a vždycky se tam nudím přímo k uzoufání.) Nudit se sami v Paříži? To se vám nepodaří ani při té největší možné snaze. Každopádně je dobré udělat si představu, co chcete dělat, vidět a tak. Já měla podrobně vypracovaný program - jsem zkrátka člověk, který rád plánuje a nerad věci ponechává náhodě. Ovšem v takovém případě je třeba vědět, že program má sloužit vám, ne vy programu! Neboli: změna vyhrazena nejen vždycky, když je to potřeba - ale i vždycky, když jednoduše CHCETE. Protože tím vůbec nejbáječnějším plus sólové cesty je SVOBODA. Já sama svůj program měnila víc než dost, ale stejně jsem byla ráda, že ho mám, protože je vždycky dobré vědět, že do Muzea historie Francie prostě NEMŮŽETE jít v úterý, jelikož má zavřeno - a Muzeum židovského umění a historie zase otvírá až v jedenáct, tudíž by nebyl dobrý nápad stepovat před ním už od půl desáté. Jinými slovy - štěstí přeje připraveným.

Námitka druhá: Nebudeš se mít s kým bavit

Realita: nevím jak jinde, ale v Paříži tohle neplatí ani omylem. Pokud umíte dobře francouzsky, je nedostatek konverzace to poslední, nač byste si mohli stěžovat. Já ani radši nechci počítat, kolik času jsem doslova prokecala - hodiny, hodiny a hodiny! Nebýt občasných SMS domů, zapomněla bych česky. Každopádně rozhodně nemusíte být Extroverti s velkým E a oslovovat kdekoho. Jedna dvě vstřícné věty na vrátnici - a nebo jenom úsměv bez zvláštního určení - a je to! Dobrá zpráva pro nesmělé - nemusíte za nikým chodit. Francouzi přijdou za vámi. Kde? Kdekoli! V metru, v parku, na ulici, na hřbitově... Plus na kterémkoli jiném místě, které vás jen napadne. Výsledek - množství cizojazyčné konverzace srovnatelné s jazykovým kurzem - jenže zdarma.

Námitka třetí: Ztratíš se/ Neporadíš si/ Nezvládneš to

Realita: Jo, možná se fakt ztratíte. No a co? Zase se najdete. A třeba úplně omylem natrefíte na něco zajímavého. Já se jednou dvakrát trochu zamotala, ale nebylo to žádné drama. A při jednom z těch zamotání jsem narazila na francouzské ministerstvo zahraničí, což mi udělalo obrovskou radost. (Proč se dočtete dál.) Obecně platí, že pokud se domluvíte, moc vám toho nehrozí. Každopádně je dobré si co nejvíc věcí zařídit předem. Hlavně hotel (nechcete-li se přidat k početné komunitě pařížských bezdomovců).

Další neodolatelné výhody:

  • program je ve vaší režii. Jinými slovy, tentokrát pro mě nepředstavovalo sebemenší problém, že jsem patrně jediný člověk v ČR, který touží vidět rodný dům Pierra Mendès France apod. Neboli - můžete být sobci aniž by to komukoli ublížilo.
  • svoboda - a to naprostá. Jinými slovy - můžete si dělat cokoli, co uznáte za vhodné - pokud to tedy přímo neohrožuje zdraví vaše či kolemjdoucích.
  • vyčistíte si hlavu. A to doopravdy. Tím, že nejen všechno, ale i všechny, kdo patří do vašeho běžného života, necháte doma, se vám konečně podaří vypnout. Můžete žít TADY a TEĎ a konečně nemyslet na to, co se nepovedlo v minulosti a co se vám doma všude připomíná, ať chcete nebo ne. Psychický odpočinek zaručen. Právě tohle jsem ocenila snad nejvíc.
  • máte možnost být sami sebou. A nebát se, že se ztrapníte. Ostatně, koho z těch lidí, se kterými se na cestách potkáte, ještě někdy uvidíte?
  • vyspíte se. Neboli, v noci vám nikdo nechrápe do ucha ani vás jinak neotravuje. Dále platí, že váš denní režim je pouze váš, takže žádný budíček a večerka. Tedy, ne že bych zrovna tohohle dvakrát zneužívala. Ráno jsem se budila mezi sedmou a osmou, protože jsem zkrátka nemohla dospat - a večer jsem v deset padla polomrtvá do postele a za chvíli o sobě nevěděla.
  • zvedne se vám sebevědomí. Ve chvíli, kdy jste odkázaní pouze a jen sami na sebe, platí tohle: pokud se dostanete do maléru/ něco zkazíte/ cokoli se nepovede, nikdo vám za to nevynadá, jak jste nemožní - ale zároveň za vás nikdo neutře rozlité mléko. Ideální stav pro léčbu všech druhů komplexů méněcennosti. Neboť záhy zjistíte, že pokud není zbytí, jste schopni zvládnout mnohem víc, než byste čekali
  • vaši rodiče možná konečně pochopí, že vám není pět, ale devatenáct a jste tudíž plnoletí. Což ovšem speciálně v případě mého táty patrně nehrozí, ani když mi bude pětačtyřicet.

Takže - pokud jste si mysleli, že sami jezdí na dovolenou jenom zoufalci, doufám, že jste teď změnili názor. Pokud ne, vaše škoda, o dost přicházíte.

Na závěr: pro koho tedy cesta sólo je? Stručně řečeno pro kohokoli, kdo je schopný sám trefit na záchod. (Ovšem občas mám pocit, že právě tohle dělá některým holkám problém. A pokud ne, proč tam tedy chodí ve skupinkách? Že by za tím byl strach z The Phantom of the toilet, jak nazývá náš výtvarný kroužek nerudného pana uklízeče, jenž nás pokaždé seřve, když nás profesor pošle vylít terpentýn do WC? Ovšem ten straší pouze u nás na gymplu:-)

Zůstaňte na příjmu - ve druhém díle začne vlastní líčení mé cesty.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 An. An. | Web | 5. srpna 2011 v 22:46 | Reagovat

Placebem jsem samozřejmě myslela tu hudební skupinu :) A francouzštinu mám ráda asi taky :D I když jí nepropadám taky nějak dlouho :D (Mimochodem mě velmi velmi těší, že je někdo takto všímavý a články čte a dokonce si z nich i něco pamatuje! :D)

A páni! Díky bohu jsem konečně narazila na někoho, kdo taky píše dlouhé články! Jsem ohromena :D

A obdivuju tvoji odvahu jet do Paříže sama. Možná se k tomu taky někdy odhodlám :) A jak jsi tam vlastně jela? Nebo letěla?

2 veki veki | Web | 6. srpna 2011 v 19:01 | Reagovat

Julčo, to je strašně super, já bych neměla odvahu... a naprosto chápu to, že se nedá v Paříži nudit. Byla jsem v červnu v Římě a můžu říct to samé... ani zdaleka jsem neviděla všechno

3 veki veki | Web | 6. srpna 2011 v 19:03 | Reagovat

A když jsem byla v Paříži, dostali jsme na Louvre rozchod jen dvě hodiny!!!! Ach, jak já bych tam chtěla být mnohem, mnohem déle.

4 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 6. srpna 2011 v 19:07 | Reagovat

[1]: Díky moc:-) Na dlouhé články mě užije, těch ještě bude víc než dost. Doufám, že i u tebe! Do Paříže jsem jela autobusem se Student Agency, sice je to na 14 hodin, ale nemám moc zkušeností s létáním a to, co jsem slyšela o letišti Roissy-Charles de Gaulle, mě trochu vyděsilo. Prý je obrovské a špatně se tam orientuje. Tak vyhrál autobus.

[2]: Díky! K Římu gratuluju, taky se tam chystám, ale chci se nejdřív alespoň trochu naučit italsky.

5 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 6. srpna 2011 v 19:08 | Reagovat

[3]: Dvě hodiny na Louvre?! Tak to je zločin! Já tam byla asi třikrát a stejně jsem neviděla zdaleka všechno.

6 Nikol Nikol | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:18 | Reagovat

tak to doopravdy smekám! :) já se sice letos chystám do paříže pošesté, ale sama bych se asi neodvážila (i když nemůžu říct, že by mě to nelákalo). jinak perfektně napsaný článek! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.