Těžký život občana Bonaparta - kapitola 4. - Poklesky občana Antona

19. prosince 2010 v 13:50 | Julie Francoise |  Těžký život občana Bonaparta
Než se opět ponořím do vážných témat, dovolte mi  se ještě na chvíli zastavit u tématu vysoce nevážného - a sice u mých zcela vymyšlených dobrodružství nikoli císaře Napoleona, ale republikánského generála občana Bonaparta - který to v životě nemá vůbec, ale vůbec jednoduché, jak už mí pravidelní čtenáři dobře vědí.

A co vás čeká tentokrát? Velká změna! Tato kapitola si totiž - narozdíl od všech předchozích - nedělá legraci ani tak ze samotného Napoleona - ale z Jacquese-Georgese Dantona (mí dantonisté mi snad prominou, že opět pokouším jejich trpělivost...). Protože - jak bystrý čtenář už nejspíš pochopil, podobnost občana Antona z této povídky se skutečným občanem Dantonem je všechno, jen ne náhodná.

A cože to Anton tentokráte spáchá? Bude - jak bylo jeho dobrým zvykem - svádět ženy. Ovšem ne jen tak ledajaká ženy, ale -  Ale to už bych prozradila příliš. Přečtěte se tuto v poředí už čtvrtou kapitolu a dozvíte se víc.

Kdyby někomu nebylo jasné, kde se vzala v mé fantazii rodina Bonnardových a proč její členové nahradili skutečné historické postavy, vraťtě se ke kapitole číslo dvě, tam je vše vysvětlené.

Jen poznámka: tuhle kapitolu jsem napsala už před pár měsíci, ale předkládám vám ji až teď.

A ještě druhá poznámka: než mě začnete považovat na základě mého líčení rodiny Bonnardových za nesnesitelnou puritánku, vemte prosím na vědomí, že v 18. století byl pohled na morálku naprosto jiný než dnes - myslím mezi robespierristy.

Přeju dobrou zábavu:-) Ale ještě předtím...

DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!!!


Tento příběh NENÍ historická novela, jedná se jen a pouze o FIKCI, která si sice propůjčuje reálné historické postavy, ale uvádí je do nereálných souvislostí, značně upravuje jejich charaktery a vůbec si s nimi dělá, co se jí zrovna hodí do krámu. APELUJI TÍMTO NA ČTENÁŘE, ABY MĚ PROBOHA NEBRALI VÁŽNĚ!!! Tahle povídka vás má pobavit, ne poučit o historii. Od toho jsou na tomto blogu jiné články.

A za druhé, zdůrazňuji, že obraz Napoleona, který zde podávám, nemá s jeho skutečnou povahou mnoho společného! Můj Napoleon je v první řadě KARIKATURA! Neboli - mnohé jeho charakterové rysy jsou zveličené, jiné dokonce velice zveličené a ještě jiné rovnou úplně vymyšlené!

A konečně, NAPOLEONA MÁM RÁDA. Nedělám si legraci ani tak z něj samotného, jako z typu generála, který se nedovede smířit s mírem a pořád by jen válčil. Napoleon je pro mě postava, kterou hodnotím rozhodně kladně, přičemž ale neopomíjím ani jeho zápory - vadí mi hlavně, že se dal korunovat císařem a vzal si princeznu (!) Marii Luisu - tj. z republikána a jakobína se stal - monarcha! Krom toho mě rozčiluje, že asi v polovině své vlády začal ztrácet soudnost a z mimořádně inteligentního člověka a navíc matematika se stal dobyvatel, který se ve svých výpočtech zpronevěřil veškeré logice a realismu - myslím hlavně to nešťastné tažení do Ruska. A nepochválím ho ani za to, že si za svědka na svatbu pozval tu krysu Barrase. Na druhou stranu ale obdivuji jeho inteligenci, pokrokovost jeho vlády a to, že svým zákoníkem upevnil mnohé z revolučních výdobytků.

Takže: tato povídka NECHCE NIKOHO POŠTVAT PROTI NAPOLEONOVI. Klade si za cíl pouze vás pobavit.

JEŠTĚ JEDNOU ZDŮRAZŇUJI: JE TO POUHÁ FIKCE!!!

úvod


Zapojte svou fantazii a představte si následující situaci. Maximilien Robespierre nebyl svržen a dále stojí v čele Francie. Podařilo se mu pohnat k zodpovědnosti prohnilé prokonzuly a stabilizovat situaci v zemi. Chvíle, kdy vstoupí v platnost Republikánská ústava, se blíží mílovými kroky, protože…

… protože vítězná revoluční armáda v čele s generálem Bonapartem vyhnala nepřítele z Francie a konečně zajistila zemi bezpečnost.


Kapitola 4. - Poklesky občana Antona


Když druhý den ráno Bonaparte vejde do salonu, uvítá ho zoufalé kvílení. V křesle sedí Françoise, nejmladší dcera manželů Bonnardových, a prolévá potoky hořkých slz. Julie Arlette postává opodál a nechápavě kroutí hlavou, zatímco Jacqueline střídavě utěšuje svou sestru a běhá do prádelníku pro další kapesníky, aby bylo čím tu povodeň utírat. Nakonec musí poskytnout i jednu ze svých spodniček, neboť zásoba kapesníků přeci jen není neomezená.

Napoleon se radši honem strategicky přesune do vedlejší místnosti. Obává se totiž, že Françoise nakonec ještě napadne vysmrkat se do jeho sváteční uniformy.

"Co ti ten mizera zase vyvedl?" zaslechne vzápětí říkat svou ženu.

"Podvedl mě!" zanaříká zoufale její sestra. "Tenhle měsíc už posedmnácté!"

"Ale vždyť je dnes teprve dvanáctého!" zvolá zděšeně Jacqueline.

"On klidně zvládne i několik ženských za den!" kvílí zničená Françoise.



Budoucí občanka Robespierrová se odmlčí. Ačkoli disponuje mimořádně rozsáhlými znalostmi antické filosofie, latiny a světové literatury, chování jejího švagra se zcela vymyká jejímu chápání. Popravdě řečeno ji zaráží, jak vůbec mohou podobná stvoření existovat.

"Tak se s ním rozveď!" ozve se Julie Arlette. "Máš na to plné právo - tohle mu přece nemusíš trpět!"

"Naše sestra má pravdu," přidá se Jacqueline. "Tvůj muž se chová vskutku hanebně. Naprosto pohrdá vším, co by mělo správné republikánské manželství ztělesňovat. Z právního hlediska mluví veškeré okolnosti ve tvůj prospěch."

Françoise zavyje jako pes, který už pěkných pár dní nedostal nažrat. "Rozvést se? Ne, nikdy! Já nemůžu! Já ho miluju!"

V salonu se rozhostí ticho. Bonaparte téměř vidí obě starší sestry, jak po sobě střelí naprosto nechápavými pohledy.

Rozhovor pokračuje v podobném duchu ještě následující dvě a půl hodiny. Pak se Françoise, která mezitím stihla posmrkat dokonce i jedny tatínkovy obnošené kalhoty, konečně zvedne k odchodu. Hned jak za ní zapadnou dveře, Jacqueline a Julie Arlette se pustí do vášnivé diskuse.

Pochopit oddanou lásku jejich mladší sestry k jejímu muži je totiž zhruba stejně snadné jako uskutečnit kvadraturu kruhu, případně sehnat na trhu hodinky s vodotryskem. Dotyčné individuum je nejen notorický sukničkář a vůbec po všech stránkách tvor dokonale zkažený a bezcharakterní - ale zároveň i jedno z nejošklivějších stvoření, jaké kdy svět viděl. Občan Anton, jak zní jeho jméno, se nápadně podobá před lety popravenému korupčníkovi občanu Dantonovi - a ten zase důvěrně připomínal sošku prasete vymodelovanou z nekvalitní hlíny pětiletým děckem politováníhodně nízké inteligence. Jeho vzhled je dokonce tak příšerný, že k smrti děsí i sousedovu kočku - která je mimochodem neuvěřitelně stará a napůl slepá.

"Stejně za Nejvyšší bytost nepochopím, jak ty ženské svádí," prohodí občanka Bonapartová. "Jacqueline, řekni, dovedla by sis představit, jak s ním sdílíš lože?"

"Ne, nedovedla!" odsekne upjatě budoucí občanka Robespierrová. "Nemám v úmyslu někdy sdílet lože s kýmkoli jiným než se svým manželem!"

"No dobře, ale kdybys nebyla zasnoubená s občanem Maximilienem Robespierrem, byla bys ochotná stát se ženou Antona a plnit s ním manželské povinnosti?"

"Ne, to tedy nebyla! Ten člověk je neuvěřitelně vulgární, nezadal by si se samotným Dantonem. A charakteru má asi tolik, co průměrný monarcha."

"A kdyby nebyl vulgární a bezcharakterní?"

"Kdyby chyby! On takový je."

"Poslyš, Jacqueline, já bych jen ráda slyšela, že bys nikdy nebyla ochotná s ním sdílet lože, protože vypadá jako příšera z močálu."

"To ode mě neuslyšíš! Víš přeci, že vzhled nepovažuji ve srovnání s charakterem za nijak podstatný."

"Nesnaž se mi věšet bulíky na nos! Děláš, jako by fakt, že máš dobrý vkus, byl něčím, zač by ses musela stydět! Co bychom my všichni dali za to, kdyby byla podobnou kvalitou obdařená i Françoise! No tak, Jacqueline, dovedeš si ho představit ve svém loži při plnění manželských povinností?"

"Ne, to tedy nedovedu! Víš moc dobře, že jsem počestná dívka!"

"S tebou je to těžké, ty ctnostná panno! Tak jinak - dovedeš si představit ve svém loži při plnění manželských povinností obrovský sud s hlavou ropuchy?"

Právě v té chvíli vstoupí Napoleon do salonu - aby mohl spatřit, jak obličej snoubenky Neúplatného získal sytě zelenou barvu, která báječně ladí s odstínem jejích obrovských vytřeštěných očí.

"Takže si to představit dovedeš," konstatuje spokojeně občanka Bonapartová.

***

Napoleon si v tu chvíli vzpomene, co slyšel vyprávět o oné legendární události, která se černým písmem zapsala do rodinné kroniky Bonnardových - neboli o dni, kdy přišel občan Anton pořádat o Françoisinu ruku.

Tento šaramantní mladý muž učinil na rodinu své nastávající vskutku velice silný dojem. Dokonce natolik silný, že se Jacqueline, jindy statečná téměř jako Panna Orleánská, ve mdlobách skácela do křesla, její matka propukla v zoufalý pláč, pes Alain se jal žalostně výt - a otec rodiny pozdvihl oči k nebi, sepjal ruce a počal prosit Nejvyšší bytost, ať ho této pohromy ušetří.

Jako první se po několika krajně rozpačitých minutách vzpamatoval právě papa Bonnard. Zakončil modlitbu vyčerpaným amen, vrazil své nejstarší dceři za účelem probrání pár facek a manželce pro změnu kapesník, načež je obě i s vyjícím psem vykormidloval do kuchyně.

Poté se vrátil do salonu a pustil se do jednání s občanem Antonem. A když zjistil, že je dotyčný téměř stejně movitý jako ošklivý, rozhodl se ho přijmout do rodiny.

***

Tak se tedy občan Anton stal manželem občanky Françoise Bonnardové. Ovšem netrvalo dlouho a tento člověk s vizáží prasete, které se zřítilo z pátého patra, si hlavu rodiny znepřátelil na život a na smrt.

Došlo k tomu pouhých pár měsíců po svatbě při společném obědě. Vzhledem k tomu, že Anton měl svou porci snědenou už ve chvíli, kdy ostatní teprve nabírali druhé sousto, začal se rychle nudit.

Obrátil se tedy k Jacqueline a prohodil: "Tak co, občanko, jak to vypadá mezi vámi a občanem Robespierrem?"

"Skvěle. Občan Robespierre je velice milý," odvětila tázaná upjatě, neboť se jí ani trochu nezamlouval Antonův tón.

"No, já měl spíš na mysli něco jinýho," zašklebil se Françoisin manžel ropuchovitě.

"A copak jste měl tedy na mysli, občane?" zeptala se obezřetně Jacqueline.

"No, jestli už mezi váma došlo k nějakýmu… důvěrnějšímu sblížení," vypálil Anton.

U stolu zavládlo ticho natolik hrobové, že by se mu mohlo rovnat jen mlčení royalistické hlavy půl hodiny po popravě gilotinou. Celá rodina šokovaně zírala na svého nejnovějšího člena. Ten si jako jediný zoufalou trapnost celé situace evidentně vůbec neuvědomoval.

"No netvařte se tak puritánsky!" zvolal tuze bodrým a familiérním tónem. "Vždyť na tom přece není nic divnýho, když spolu maj lidi nějaký ty techtle mechtle už před svatbou. No třeba vy, tatínku! Neříkejte mi, že jste čekal na požehnání pana faráře a nerozdal si to s maminkou už mnohem dřív! Vy jste si to určitě za život rozdal se spoustou ženskejch a brát jste si je na to nemusel!"

Občan Bonnard zrudl jako čepel gilotiny po deseti popravách. Jak se sám později vyjádřil, vedl ho k tomu jen a pouze stud. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že skutečnou příčinou jeho rozpaků byl fakt, že Anton uhodil hřebíček na hlavičku a občan Bonnard skutečně nebyl zdaleka tak ctnostný, jak se vždy stavěl - neboli že sice skutečně za celý život miloval jen a pouze svou ženu - ovšem pomiloval těch žen daleko víc.

Ať už je pravda jakákoli, následující události byly více než dramatické. Rozlícený otec rodiny vyskočil od stolu, popadl svou vycházkovou hůl a jal se s ní svého zetě pronásledovat. Ten na nic nečekal a rozběhl se pryč. Přítomné ženy jen žasly nad tím, jak dokáže někdo tak tlustý tak rychle utíkat.

Od toho dne měl občan Anton vstup do domu manželčiny rodiny přísně zakázán. Jeho jméno se zde stalo tabu. Pokaždé, když ho totiž občan Bonnard zaslechl, prudce se mu zvýšil jeho už tak dost vysoký tlak.

***

Ale vraťme se zpět do současnosti. Po obědě se Napoleon zavře do manželčina pokoje a pustí se do psaní svého budoucího bestselleru. Jeho žena zatím podlehne Jacquelininu naléhání a vydá se s ní na procházku se psem Alainem.

Neuplyne však ani hodina a obě jsou zpátky. Jacqueline je v obličeji zelená jako jarní trávník a Julie Arlette ji musí dokonce podpírat. Pes zmizel neznámo kam.

"U Nejvyšší bytosti, copak se vám stalo?" zvolá zděšeně Bonaparte a vrhá se ke své tajně zbožňované švagrové.

"Potkaly jsme Antona," oznámí jeho manželka suše. Napoleon se obratně vyhne její nastavené noze a moudře se rozhodne jí podpírání Jacqueline přenechat.

"Doufám, že vás ten člověk nějak neobtěžoval! Jestli ano, tasím svou šavli a ukážu mu, zač je toho loket!"

"Myslím, že to už nebude třeba," ušklíbne se Julie Arlette. "I když máš pravdu, můj drahý, skutečně nás obtěžoval. Ten ničema se nejspíš domnívá, že by bylo na čase podvést Françoise pro změnu s jednou z jejích sester. Představ si, že z ničeho nic popadl Jacqueline do náručí a učinil jí neslušný návrh! Dokonce ji políbil!"

"To je příšerné!" zvolá Bonaparte. "Občanko, přísahám, že vás pomstím! Já z toho neřáda nadělám sekanou, jehelníček a cedník v jedné osobě!"

"Není třeba," ujistí ho jeho žena. "Jacqueline si s ním poradila vskutku bravurně. Když jí ten zmetek vlepil pusu, zašklebil se na ni a povídá: 'Tak co, holka, jak se ti to líbilo?'. A ona se zatvářila jako sama bohyně pomsty a zaječela na něj: 'Tak zaprvé, občane, okamžitě mi přestaňte tykat! Za druhé mě koukejte hned pustit!' A na ta slova mu vlepila takovou facku, že se ten obr div neskácel k zemi. 'A za třetí, Alaine, vem si ho!' A Alain vystartoval jako dělová koule a hnal Antona směrem ku Paříži. Ještě jsme viděly, jak ho rafnul do zadnice a ukousl mu pořádný kus kalhot - a pak nám zmizeli z očí.

Jenže někdy v tu chvíli si moje sestra konečně plně uvědomila, co se vlastně stalo - a omdlela jako špalek."

Není na škodu poznamenat, že někteří očití svědkové později vypověděli, že Alain ukousl Antonovi spolu s kalhotami i kus pozadí - které přežvýkal a následně znechuceně vyplivl.

Pro zajímavost:


Jedna scéna této povídky je částečně inspirována skutečnou historickou událostí. Danton se doopravdy pokusil svést jednu ženu, která měla k Neúplatnému Maximilienovi Robespierrovi velmi blízko - sice ne přímo jeho snoubenku Eléonore, ale její mladší sestru Elisabeth Duplayovou. Ona sama tuto scénu popisuje ve svých pamětech (které se mi podařilo v srpnu tohoto roku k mé nepopsatelné radosti sehnat na internetu - komletní verzi!!!). Ovšem Elisabeth si to nenechala líbit, Dantonovi utekla a celou věc vyprávěla doma. Pravděpodobně to přispělo k tomu, že se Maxime na Dantona naštval ještě víc, než už byl - měl totiž Babet - tak jí říkali doma - velmi rád.

Mimochodem, Elisabeth Duplayová (provdaná Lebasová) je mimořádně zajímavá žena, jedna z mých oblíbenkyň. Určitě se tady o ní časem objeví článek.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dodlovičovna Dodlovičovna | Web | 20. prosince 2010 v 22:34 | Reagovat

jako vždycky - úžasné! těším se na další kapitolu :-D

2 Paul Blageque Paul Blageque | E-mail | 11. prosince 2011 v 1:49 | Reagovat

Zrádce revoluce, oportunista největšího ražení, zakomplexovaný vlastním velikášstvím- proslulý "Napoleonský komplex" prcků. Vojevůdce a politik dobrý. Lepší byl géneral Bertiére.

3 pax pax | 11. července 2012 v 14:44 | Reagovat

pobavilo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.