Média

6. prosince 2010 v 20:08 | Julie Francoise |  en français
neboli můj článek do nejnovějšího čísla našeho školního časopisu. Původně to byla slohová úloha na francouzštinu - a protože se mi docela povedla, rozhodla jsem se ji zveřejnit.

Francouzštiny neznalí čtenáři nechť nepanikaří, následuje jako obvykle překlad do češtiny:-)

A dantonisté ať mi prosím odpustí malé rýpnutí do jejich hrdiny, už zase jsem se neudržela:-)

Mimochodem, já ty slohovky napsala - a odevzdala - dvě. Kromě téhle existuje ještě "verze státní maturita" - která čítá přesně 250 slov, jak stojí v zadání, jsou z ní vyškrtané všechny myšlenky, které by mohly působit provokativně - zkrátka je podstatně méně zajímavá, takže raději zvěřejňuji tuto verzi - osobní a necenzurovanou :-)

Les médias


Ou C'est la vérité qui compte ? Ou plutôt l'argent ?

Selon moi, la deuxième possibilité est beaucoup plus logique. Les employés des médias sont payés par leurs propriétaires. Évidement qu'ils n'écrivent rien qui pourrait déplaire à ceux-ci. Qui aimerait être vidé ? C'est toujours une question d'argent. Celui qui a assez d'argent peut acheter les médias. Acheter les médias, cela veut dire acheter aussi les journalistes. Acheter les journalistes, c'est se rendre maître de l'opinion publique.

Bien sûr, personne ne peut nous interdire de vérifier. Hélas, c'est souvent impossible. Par exemple : il y a quelques années, on parlait beaucoup de la guerre en Irak. Il y avait beaucoup de choses à douter. Mais douter, c'était tout ce qu'on pouvait faire. Qui serait allé en Irak pour vérifier - en risquant sa propre vie et en dépensant beaucoup d'argent ? Personne, bien sûr.

Cependant, on n'est pas toujours aussi impuissant. Imaginez que vous lisez dans un journal un éloge de votre maire. Mais vous le connaissez bien et vous savez qu'il n'a jamais rien fait pour votre village. Vous avez des doutes - est aussi des preuves. Une situation idéale !

Vous pouvez aussi apprendre à distinguer les journaux d'après leur crédibilité. Vous pouvez comparer plusieurs sources. Vous pouvez lire - ou écouter - attentivement et en réfléchissant.



Mais tout cela prend beaucoup de temps. Et qui sacrifierait son temps si cher pour quelque chose qui n'est ni payé ni agréable ? Presque personne. Moi, je ne le fais pas trop souvent, je l'avoue.

C'est la raison pour laquelle on préfère croire notre instinct. Qui est influencé par nos opinions politiques. Si une jeune fille « gauchiste » lit dans un journal que Nicolas Sarkozy a fait quelque chose de brillant, elle va en douter. Au contraire, sa copine qui est de droite va le prendre pour la pure vérité. (Mais sincèrement, qui pourrait croire que Nicolas Sarkozy serait capable de faire quelque chose de brillant ?¨)

Notre époque est pleine des paradoxes. On peut savoir ce qui se passe maintenant à l'autre bout du monde. Mais on ne peut pas être certain si les informations des événements de notre propre ville qu'on nous a présentées dans la télévision sont vraies ou fausses.

Quelle est la solution ? Passer toute la vie à chercher la vérité et après devenir fou parce que personne n'est capable de vérifier toutes les informations qu'il reçoit ? À mon avis, cela ne servirait à rien. On ne peut même pas empêcher aux journalistes de mentir. Quatre-vingt-onze personne sur cent - ou plutôt encore plus - sont vénales. Si on voulait utiliser la métaphore de la Révolution française, on pourrait dire qu'il y a mille fois plus des Danton que des Robespierre.

L'âge d'information nous laisse complètement impuissants face à ces informations omniprésentes. Complètement ? C'est peut-être exagéré. On peut quand même réfléchir. Ce n'est que peu de choses - et pourtant, c'est mieux que rien !

Média


Aneb: Počítá se pravda? Nebo spíš peníze?

Podle mě je druhá možnost mnohem více logická. Zaměstnanci médií jsou placeni jejich vlastníky. Samozřejmě že nepíší nic, co by se těm dotyčným nemuselo zamlouvat. Kdo by se chtěl nechat vyhodit? Stále je to otázka peněz. Kdo má dost peněz, může si koupit média. Koupit si média znamená koupit si zároveň i novináře. Koupit si novináře znamená stát se pánem veřejného mínění.

Samozřejmě, nikdo nám nemůže zabránit ověřovat si informace. Bohužel je to ale často nemožné. Například: před několika lety se hodně mluvilo o válce v Iráku. Hodně věcí budilo pochybnosti. Ale pochybovat bylo to jediné, co se dalo dělat. Kdo by jel do Iráku ověřovat si informace, riskoval u toho život a utratil spoustu peněz? Nikdo, samozřejmě.

Přesto nejsme takto bezmocní vždycky. Představte si, že si přečtete v novinách chvalozpěv na vašeho starostu. Jenže vy ho dobře znáte a víte, že pro vaši vesnici nikdy nehnul ani prstem. Máte pochybnosti - a taky důkazy. Ideální situace!

Můžete se také naučit rozlišovat noviny podle jejich důvěryhodnosti. Můžete porovnávat více zdrojů. Můžete číst - nebo poslouchat - pozorně a přemýšlet u toho.

Jenže to vše vám zabere mnoho času. A kdo by obětoval svůj tolik drahý čas na něco, co není ani placené, ani příjemné? Skoro nikdo. Já osobně to také nedělám moc často, přiznávám se.

To je také důvod, proč raději věříme našemu instinktu. Který je ovlivňován našimi politickými názory. Když si levicově orientovaná mladá dívka přečte v novinách, že Nicolas Sarkozy udělal něco skvělého, bude o tom pochybovat. Naproti tomu, pro její kamarádku, která je orientovaná spíše pravicově, to bude čistá pravda. (Ale upřímně, kdo by mohl věřit, že by Nicolas Sarkozy vůbec byl schopný udělat něco skvělého?)

Naše doba je plná paradoxů. Můžeme vědět, co se děje právě teď na druhém konci světa. Ale nemůžeme si být jisti, jestli informace o událostech v našem vlastním městě, které nám sdělili v televizi, jsou pravdivé nebo ne.

Jaké je řešení? Strávit celý život hledáním pravdy a nakonec se zbláznit, protože nikdo není schopen ověřit si všechny informace, které obdrží? Podle mého názoru by to nebylo k ničemu. Nemůžeme ani zabránit novinářům lhát. Devadesát devět lidí ze sta - nebo spíše ještě víc - je prodejných. Kdybychom chtěli použít přirovnání z dob Velké francouzské revoluce, mohli bychom říct, že je tisíckrát víc Dantonů než Robespierrů.

Informační věk nás zanechává zcela bezmocné vůči všudypřítomným informacím. Zcela? To je možná přehnané. Stále můžeme přeci jen přemýšlet. To je sice málo - a přece, je to lepší než nic!



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Theo Theo | 15. září 2011 v 8:43 | Reagovat

Ta úvaha přímo volá po svém prodloužení. Např. položením otázek: Jak správně občansky reagovat? Nebo co se stane, když se ozve jedinec a co kdyby byla odezva masívnější?
Pro ilustraci: http://napoleon-knihy.blogspot.com/2010/08/reflex-napoleon-barta.html
(Jde o původní článek v časopise, reakci na něj na blogu i komentáře pod ní.)

2 Theo Theo | 15. září 2011 v 9:02 | Reagovat

DOVĚTEK: Co to vůbec je řešení? - Touha po dokonalosti může vést do pekla, jak předvedl i sám Maximilien. Smířit se s lidskou omezeností (zejm. svou vlastní) a přitom neupadnout do netečnosti vůči zlu naproti tomu může pomoci. Ne něco vyřešit, ale pomoci někomu.

Jeden člověk se při západu Slunce procházel po liduprázdné pláži. Najednou spatřil nějakou postavu. Když přišel blíž, zjistil, že je to nějaký domorodec, který se co chvíli shýbá, zvedá něco ze země a hází to do vody. A tak pořád dokola. Když se onen člověk přiblížil, uviděl, že domorodec sbírá hvězdice vyplavené na pláž a jednu po druhé je hází zpět do vody. Zmateně hleděl na domorodce a pak k němu přistoupil a zeptal se: "Dobrý večer příteli, copak to tu děláte?" "Házím ty hvězdice zpátky do moře. Vidíte, je odliv a uvízly na břehu. Když je nehodím zpátky, tak tu leknou." "Dobře," povídá člověk, "ale na téhle pláži musí být tisíce hvězdic. Všechny se vám určitě sebrat nepodaří. Je jich prostě moc. A víte, že se tohle pravděpodobně děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Nemyslíte, že tím stejně nic nezměníte?" Domorodec se usmál, sehnul se a zdvihl z písku další hvězdici. Když ji házel do moře, odpověděl: "Pro tuhle jsem to změnil!" (Jack Canfield)

3 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 15. září 2011 v 10:02 | Reagovat

[1]: Článek je rozhodně zajímavý, myslím, že čtenáři by se měly ozvat, pokud narazí na něco, co považují za zjevný nesmysl. Jen poznámka k Napoleonovi - nejsem bonapartistka (i když jsem jí svého času byla) - ovšem pokud mám volit mezi Napoleonem a Direktoriem (případně thermidoriánským Konventem), hlasuji pro to první.

[2]: Díky za tenhle příběh, úžasně dává smysl! Jacka Canfielda mám moc ráda.

4 Theo Theo | 15. září 2011 v 21:05 | Reagovat

[3]: Díky, Julčo. Ono bývá těžké říci něco stručně, ale příběhem to jde snáz. Vzpomněl jsem si na tento úplnou náhodou, prostě kvůli tomu poselství.

Nejde o to komu kdo "fandí" (Jiří Kovařík žádný bonapartista není a ti komentátoři pod jeho článkem asi také ne), ale zda jsme spravedliví - ke všem: přátelům i nepřátelům. Vždyť (také) podle ctností hledáme přátele. Naše přízeň se snaží řídit spravedlností, ne naopak. Proto nás také projevy nespravedlnosti rozčilují. (I ty pouze domnělé.)

5 Julie Francoise Julie Francoise | 27. září 2011 v 9:26 | Reagovat

[4]: Krásně řečeno. Člověk by se určitě měl snažit být spravedlivý. Pro historika je to ovšem dosti těžký úkol - ne-li téměř nemožný. Jakkoli zvažuje argumenty obou stran, vždycky bude do jisté míry ovlivněn svými vlastními názory  zkušenostmi. Přinejmenším jsem tedy ještě nenašla takového, který by nebyl. Přičemž platí, že čím je dané téma aktuálnější, tím je snaha o objektivitu náročnější. Zajímavě o tom píše pan Furet na začátku knihy Promýšlet francouzskou revoluci. (Ach jo, už jsem zase u ní...!)

6 Theo Theo | 1. října 2011 v 23:48 | Reagovat

[5]: Díky! Právě jsem zjistil, že začínám ztrácet přehled, kde jsem tu jaké moudro utrousil. :-)
K NÁMĚTU "objektivita, nestrannost a nezaujatost" viz poslední komentář pana Theodora na blogu Jiřího Kovaříka pod článkem "Útěk Ludvíka XVI." (15.3.2011)
http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011/03/utek-ludvika-xvi.html

Já budu taky do té Francouzské revoluce zlblý, i když asi jiným způsobem. Škoda, že jsem si z té knížky, kterou zmiňuješ, neudělal výtah. Je to místy náročné čtení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.