O tempora o mores!

13. listopadu 2010 v 21:21 | Julie Francoise |  myšlenky
aneb můj nejnovější příspěvek do školního časopisu. Napsala jsem ho minulou sobotu, neboli den před uzávěrkou. No, to vlastně dělám skoro vždycky - všechno nechávám na poslední chvíli. Ale naštěstí se to v drtivé většině případů na výsledku nijak nepodepíše:-)

O tempora o mores!


Neboli česky "Ó časy, ó mravy!" Neboli lidově: "Ta dnešní doba stojí za starou belu!" Fakultativně lze dodat: "To dřív to takový nebejvalo." Ovšem nenechte se zmást. Navzdory všeobecně rozšířenému názoru tuto větu nepoužívají jen špatně naložení důchodci. Stížnosti na dobu zaznívají napříč všemi generacemi. Já se občas přidám taky, byť mám do důchodu ještě dost daleko (tedy pokud bude v čase mého stáří ještě něco jako důchod vůbec existovat).

Dnes ale nehodlám nadávat na soudobé poměry. Právě naopak - chci dokázat, že podobné stěžování si postrádá jakoukoli logiku.



A jak? Jednoduše. Je třeba si uvědomit, že nespokojenost se současností je stejně stará jako lidstvo samo. Jinak řečeno - ještě nepřišla doba, na kterou by lidé nenadávali.

Vezměme si například 19. století. To často přímo svádí k romantickým představám, už jen díky literatuře, kterou po sobě zanechalo. Moment! Přesnější by bylo říct díky jisté části literatury. Bylo to totiž právě v 19. století, kdy se zrodil kritický realismus. Z čehož logicky vyplývá, že důvodů pro kritiku muselo tehdy být víc než dost.

A posuňme se ještě o kousek dál do minulosti - a sice do dob Osvícenství. To působí na první pohled vysloveně úžasně - velcí filosofové, velké myšlenky, velké ideály… A pak narazíte na některé z děl filosofa Voltaira, kde vám s nelíčeným optimismem sdělí, že "Země je blázinec, do kterých zbytek Universa posílá své blázny." Jak povzbudivé.

Zkusme raději třeba renesanci. Kdo by ji nechtěl zažít na vlastní kůži? Úžasný rozvoj umění, vědy, poznání… no nezní to lákavě? Jenže pak si přečtete Shakespearova Hamleta. Co že to tam stojí černé na bílém? "Vymknuta z kloubů doba šílí." A k tomu ještě spousta dalších a dalších veršů, jimiž jeden z největších dramatiků všech dob navýsost znechuceně komentuje svou na první pohled báječnou renesanční současnost.

A co takhle středověk? Ten přece působí přímo pohádkově - udatní rytíři bez bázně a hany, krásné ctnostné dámy a trubadúři vyrábějící jako na běžícím páse sentimentální verše. Idylka - dokud si o tom nepromluvíte s nejbližším historikem - nebo se vám nedostane do ruky skladba jednoho z oněch trubadúrů, jmenoval se Jean Rutebeuf a ve svém díle O běhu světa mimo jiné píše: "A tak se svět pomalu čistí od blaha, bohatství a krás. A jak vypadá? Pod obraz." A Rutebeuf jde ještě dál - nejenže nadává na současnost, ale také - ano, tušíte správně - velice se mu stýská po starých dobrých časech.

Moment? Kdy že vlastně ty staré dobré časy byly? Ve středověku ne, jak se zdá. A co takhle antika? Opět tu máme kulturu, vzdělanost, dokonce sem tam i pokus o něco vzdáleně podobného demokracii… Jenže ouha! Autorem citátu, kterým jsem uvedla tento článek, není znechucená stará paní Mokráčková, která při návratu z parku přistihla jakousi mladou dvojici ve chvilce více než intimní, ale Marcus Tullius Cicero, řečník a filosof působící v antickém Římě.

Zdá se, že jediná doba, která má šanci být prohlášena za příjemnou, je pravěk. Totiž, o něm toho víme příliš málo na to, abychom mohli toto tvrzení uspokojivě vyvrátit. A rovněž lze předpokládat, že člověk nezačal na poměry nadávat dříve, než se u něj rozvinula řeč.

Když se podíváme na dějiny civilizace, zjistíme zajímavou věc: okolnosti se sice mění, ale lidé zůstávají pořád stejní. Pokud je tedy pro člověka přirozené nadávat na dobu, ve které žije, bude to dělat vždycky. A vzhledem k tomu, že se tomu intenzivně věnuje nejméně posledních dva tisíce let, přirozené to pro něj podle všeho je.

Jinými slovy - je pravděpodobné, že pokud nás rozčiluje doba, ve které žijeme, rozčilovala by nás i kterákoli jiná. To může mít dva důvody: buď mají pravdu depresím podléhající historici, když tvrdí, že studium dějin nám slouží především k tomu, abychom mohli vědecky dokázat, že svět nestojí za starou bačkoru jen dnes, ale po celou dobu své existence - nebo je člověk zkrátka tvor od přírody trvale nespokojený. Osobně si myslím, že pravda bude tak trochu na obou stranách.

Ovšem vzhledem k tomu, že jsme před chvílí snědla spoustu sladkostí, čímž jsem svému organismu dodala potřebný serotonin, a tudíž mám dobrou náladu, rozloučím se s vámi protentokrát optimisticky, a sice citátem spisovatele a historika Thomase Carlyla: "Člověk nesmí naříkat na svou dobu, z toho nic nevzejde. Doba je zlá, nuže tu jsi, abys ji udělal lepší."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sherin Sherin | E-mail | Web | 14. listopadu 2010 v 10:46 | Reagovat

Skvělý článek! Je to pravda, člověk nikdy nebude se svou dobou spokojen, ale může se pokusit ji udělat lepší než si jenom pořád stěžovat :-) Jinak se už těším na nové číslo školního časopisu, nevíš, kdy se bude moct koupit?

2 Julie Francoise Julie Francoise | 15. prosince 2010 v 18:49 | Reagovat

Díky moc za komentář. Nové číslo už být tuším mělo, doufám, že vyjde ještě před Vánoci.

3 pax pax | 18. října 2011 v 1:34 | Reagovat

jj, to je presne- lidi nadavali a nadavaji, nezáleži na dobu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.