Nejhorší noční můra Nicolase Sarkozyho

25. listopadu 2010 v 20:30 | Julie Francoise |  vtípky a komiksy
Zajímá vás, jak by praví a nefalšovaní sansculotti asi naložili se současným francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym? A nebojíte se mého svérázného smyslu pro humor? Pak čtěte dál - a poznáte, jaká byla Nicolasova nejhorší noční můra.

Jen poznámka: vím, že tenhle článek už není tolik aktuální. Napsala jsem ho v nedávné době, kdy celou Francii ochromily stávky a demonstrace, jenže jsem se nějak nedostala k tomu ho zveřejnit  - a pak se mi rozbila flashka a povídka byla v háji. Dnes jsem si ale našla čas, abych ji napsala znova - měla by být skoro stejná jako ta původní, dost jsem si ji pamatovala. Takže omluvte prosím to zpoždění.

A ještě - prosím vás, neberte to vážně! Opravdu NEJSEM krvelačná bestie, která by každého hned věšela a celá se tetelí radostí, když vidí rozzuřený dav požadovat popravu. Konečně, uznávám, že i Sarkozy je pořád člověk. TAHLE POVÍDKA JE JEN A POUZE PARODIE, PROSTĚ SI DĚLÁM LEGRACI, TO JE CELÉ. I když samozřejmě chápu, že můj humor nemusí sednout každému.

Ale pokud vím, většina čtenářů tohoto blogu jsou inteligentní lidé - takže by neměl být problém:-)

Mimochodem, většina vtipů a narážek v této povídce se nějak vztahuje k Velké francouzské revoluci, takže nejlépe se zákonitě budou bavit ti, kteří znají dobře její historii. Ovšem i ti ostatní by se rozhodně neměli nudit. 

Příjemnou zábavu!

Nejhorší noční můra Nicolase Sarkozyho


Předchozí den byl jedna velká mizérie. Stávkujících odborářů už začínalo být více milionů, než Nicolas považoval za vkusné a pro své slabé nervy snesitelné, krom toho se pohádal s Carlou a jako vrchol všeho mu kuchař omylem osladil kaviár. Když se však toho rána probral ve své hříšně drahé posteli v Elysejském paláci, okamžitě pochopil, že tento den bude ještě mnohem, mnohem horší.

Už jen to, v jakou nekřesťanskou hodinu se probudil. Vlastně ne, počkat! Byl probuzen. A to jakousi veselou pochodovou melodií, která mu nesnesitelně lezla na nervy. Ovšem jen do chvíle, kdy se mu podařilo rozeznat její slova. Pak už ho doslova a do písmene k smrti děsila.

"Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Se Sarkozym na lucernu!
Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Sarkozyho oběsíme!"



Zpíval - počkat! To nebyl jen jeden hlas! To byl dav - obrovský, tisícihlavý dav hlasů. A co bylo horší - přibližoval se.

Vtom se rozletěly dveře. Nicolas se už už řítil k zemi stižen infarktem - když si uvědomil, že to je jen jeden vysoký státní úředník. Ovšem nevyhlížel příliš povzbudivě - měl vyvalené oči a z pleše mu kapal pot.

"Prosím vás, co se to tu děje? To někdo zapomněl vypnout televizi?" optal se Nicolas a pokoušel se zachovat si poslední zbytky optimismu.

Marně. "Pane prezidente, právě dobývají Elysejský palác!" zapištěl hrůzou pobledlý funkcionář v odpověď.

"Cože? Dobývají? Ale kdo?"

"Lid, pane prezidente."

"Lid? Ale to je vzpoura!" zvolal Nicolas, vzteky celý bez sebe.

"Nikoli, pane prezidente. To je revoluce."

"Ale prosím vás, přece tady nebudeme slovíčkařit, to si nechám do televizní debaty s opozicí."

"Jak myslíte, pane prezidente. Ale jedno byste ještě měl vědět."

"Co, k čertu?"

"Že nejpozději do pěti minut budou tady."

Úředníkův odhad se ovšem ukázal jako přespříliš optimistický. Než se Nicolas vůbec stačil pořádně vyděsit, dveře se rozletěly a do ložnice vpadl dav. Přímo obrovský dav - muži a ženy se valili jako vlna tsunami, všichni měli na hlavách červené frygické čapky, na čapkách kokardy v barvách trikolory - a byli oblečení docela stejně jako městská chudina na konci osmnáctého století. Nicolas naštěstí dával ve škole o dějepisu pozor, takže mu okamžitě došlo, koho má před sebou. Tedy ne že by ho to uklidnilo. Jednalo se totiž o pravé a nefalšované sansculotty, jako by přišli přímo z dob Velké francouzské revoluce. Ovšem byli nepříjemně živí, hlasití, pohybliví - a všichni do jednoho ozbrojení.

Sansculotti se konečně zastavili. A než stačil Nicolas cokoli říct, dali se opět do zpěvu.

"Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Se Sarkozym na lucernu!
Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Sarkozyho oběsíme!"

Nato jakýsi drobný mužík z jejich středu zvolal: "Ať žije republika!"

Dav to po něm okamžitě zopakoval: "Ať žije republika!" A vzápětí spontánně dodal: "Smrt tyranům!"

Nicolas se mezitím konečně vzpamatoval. "Ale no tak, přátelé, ne tak zhurta!" prohodil žoviálně. "Podívejte, vyřešíme to jako tehdy poprvé s Ludvíkem v Tuileriích. Já si nasadím tu vaši čapku, připíchnu si kokardu a připiju si s vámi na zdraví lidu. Mám tady pravé a nefalšované Châteauneuf du pape, skvělý ročník, na každého se dostane!"

"Ani nápad, tyrane!" ozval se zase ten malý mužík. Nicolasovi někoho nepříjemně připomínal. Nedovedl si však vybavit koho. "Tebe vskutku stihne osud zrádce Kapeta - ale jeho konečný osud!" Na ta slova naznačil více než výmluvným posunkem pád čepele gilotiny.

Dav opět unisono zvolal: "Smrt tyranům! Ať žije republika!"

Nicolasovi rázem svitla jiskřička naděje. "Počkejte! Já jsem váš prezident, prezident republiky! Když křičíte: 'Ať žije republika!', nemůžete přece chtít popravit jejího prezidenta!"

"Ty jsi asi nečetl Deklaraci práv člověka a občana, která je součástí ústavy z roku 1793, co?" ušklíbl se podivný malý mužík. "Píše se tam, že když vláda znásilňuje práva lidu, má tento lid nejen právo, ale i svatou povinnost onu vládu svrhnout! A proto jsme tady. Plníme svou svatou občanskou povinnost a svrháváme tě jménem lidu. Pryč s tyranem! Ať žije republika!"

"Ať žije republika!" zaburácelo to vzápětí ze všech stran.

Nicolasovi se orosilo čelo. Přesto se však pokusil zachovat klid. "Dámy a pánové, zajisté máte pravdu, ale potíž je v tom, že ta vaše Republikánská ústava z roku 1793 je už dávno pasé. Teď platí ústava z padesátého osmého a tam se o povinnosti svrhnout vládu vůbec, ale vůbec nic nepíše!"

Vůdce sansculottů si posupně odfrkl. "Ty myslíš tu hanebnost, ten ohavný dokument z roku 1958? Ten není hoden toho, aby byl nazýván ústavou Francouzské republiky, jediné a nedělitelné! Ne, my neuznáváme tento výsměch revolučním ideálům, my se řídíme Republikánskou ústavou! Chleba a Republikánskou ústavu!" dodal vzápětí.

A sansculotti volali, až se třásly okenní tabulky: "Chleba a Republikánskou ústavu!"

"Poslyšte, s tím chlebem to není žádný problém, to se dá snadno zařídit," ozval se Nicolas. "Dám vám ho klidně přivézt celý vagón, když o něj tolik stojíte. Dokonce i vybrat si můžete - černý, bílý, celozrnný, jak je libo! Ale s tou Republikánskou ústavou by to nešlo, je mi líto."

"Ale šlo, jen co tě popravíme, tyrane!"

"Občané, předvedeme ho před Národní Konvent?" ozval se jiný hubený sansculotte.

"Tento mrzký zrádce není hoden, aby byl souzen Národním Konventem!" odsekl první.

"Vydáme ho tedy Revolučnímu tribunálu?"

"Ne! Revolučnímu tribunálu ne!" zapištěl ve smrtelné hrůze Nicolas. Až příliš dobře si totiž uvědomoval, kolik obviněných tento tribunál posílal průměrně pod gilotinu.

"Budiž ti vyhověno, tyrane," pravil malý sansculotte.

A než si Nicolas stačil oddechnout, dodal: "Nebudeme s tebou Tribunál obtěžovat. Nikoli, tebe bude soudit lid!" Na ta slova se otočil ke svým druhům a hlasitě se jich otázal: "Kdo je pro, aby byl tento odporný tyran popraven?" Následující ohlušující nadšený pokřik a les zdvižených rukou byly více než jasnou odpovědí.

"Tyrane, tímto tě odsuzuji k smrti jménem francouzského lidu!" prohlásil slavnostně mužík. Teprve v ten moment Nicolasovi došlo, koho že mu to celou dobu tak připomínal. No jistě! Ten nazelenalý žabí obličej přece nemohl patřit nikomu jinému než Jean-Paulovi Maratovi, proslulému svou zálibou v požadování stovek tisíc hlav.

Nicolas div neomdlel hrůzou. Ale to už ho zachytilo celé klubko silných paží, popadly ho a táhly ven před Elysejský palác. Tam ubohý prezident pochopil, že jeho víra, že horší už to být nemůže, byla neodpustitelně naivní. Mohlo to být horší. A taky že bylo.

Celá širokánská a sáhodlouhá Champs Elysée se hemžila sansculotty. Nicolas se zoufale pokoušel zahlédnout někde konec toho hrůzného moře červených čapek, ale marně. Byli všude. Tisíce, snad miliony sansculottů. Nicolas se rozklepal jako ratlík, kterého ostatně svou výškou nápadně připomínal.

V té chvíli se z davu ozvalo: "A co italská děvka? Na tu jsme zapomněli! Musíme přece popravit i italskou děvku!"

Vzápětí byla z paláce vyvlečena Carla Bruniová, oblečená jen ve velmi odvážné a rafinované noční košilce. Všichni přítomní muži rázem zapomněli na revoluci a začali hladově zírat do jejího dekoltu - dokud je jejich manželky ráznými kopanci do holeně nevrátily zpět do reality. Vzápětí se spustila sprška nadávek, navlas stejných, jako byly ty, kterými Paříž kdysi zahrnula královnu Marii Antoinettu.

"Co s nimi uděláme?" ozvalo se náhle z davu.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. "Na gilotinu! Ano, na gilotinu! Povoláme Mstitele lidu! Naši zlatou Louisettku!"

V tu chvíli se dopředu protlačil jakýsi zavalitý sansculotte. "Občané, mám hroznou novinu! Právě jsem se byl podívat na Náměstí Revoluce. Louisettka tam není!"

Davem proběhla vlna zklamání. Ovšem netrvalo dlouho. "Tak je pověsíme na lucerny!" zvolal kdosi. A sansculotti se dali zvesela do zpěvu:

"Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Se Sarkozym na lucernu!
Ach půjde to, půjde to, půjde to!
Sarkozyho oběsíme!"

Pištící Nicolas byl opět uchopen za pyžamo. Rozjařený lid nedbal jeho zoufalého křiku ("No tak, já jsem váš prezident! Přece mě nemůžete pověsit! Tak dobře, dobře, já tu důchodovou reformu odvolám! Odvolám, slibuju! Pusťte mě! Nevěšte mě!") a za veselého zpěvu mu strčil hlavu do oprátky.

***

Nicolas se probudil. Byl zpocený jako vodní myš, řval jako pavián a zmítal sebou jako ještěrka v elektrickém šoku. Honem si sáhl na krk. Po oprátce ani památka. Rozhlédl se kolem sebe. Ložnice byla prázdná, nikde ani jeden sansculotte, ani jediná frygická čapka zapomenutá na podlaze nebo ztracená kokarda. Zkrátka nic.

Nicolas si zhluboka, velmi zhluboka vydechl. Takže se mu to jenom zdálo. Žádní sansculotti, žádná revoluce. "A tu reformu neodvolám, ani mě nehne, nějaké miliony stávkujících odborářů mě už nerozhodí - a opravdové revoluce nemají v dnešní době co dělat!"

Ehm, víte to tak jistě?

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 pax pax | 21. října 2011 v 2:30 | Reagovat

... "At žije Republika!" :-)  :-)  :-)

2 Caecilia Metella Caecilia Metella | E-mail | 15. prosince 2011 v 17:02 | Reagovat

Nejlepší povídka, kterou jsem za dlouhou dobu četla, tvůj humor je mi blízký :-D I když je z roku 2010, myslím, že je aktuálnější než kdy dříve :-D

3 pax pax | E-mail | 24. března 2012 v 1:47 | Reagovat

:-D nedavno zase jsem vrátila se na tvuj blog.......toto nedá mi zapomenut :-D  :-D směji se zas a zas!!! ;-)  :-D

4 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 24. března 2012 v 15:23 | Reagovat

Díky moc vám oběma! Každopádně, pokud nějakou neuvěřitelnou náhodou Sarkozy zase vyhraje volby (chraň Nejvyšší Bytost!), nezbyde než se pokusit sehnat sansculotty:-)

5 pax pax | 24. března 2012 v 17:38 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.