Těžký život občana Bonaparta - kapitola 3. - O plnění manželských povinností

10. října 2010 v 21:00 | Julie Francoise |  Těžký život občana Bonaparta
Pozor! Je zde další díl mé nehorázné, drzé a nactiutrhačné napoleonské parodie!

A co vás tentokrát čeká? Dozvíte se, o čem sní jeden nespokojený a nedorostlý republikánský generál, jakou v těchto snech hraje roli snoubenka Neúplatného Robespierra a konečně jak chmurný občas může být rozpor mezi sny a realitou.

Mimochodem, pokud by se někdo podivoval tomu, proč že si v mém příběhu Robespierre nebere Eléonore Duplayovou, ale nějakou Jacqueline Bonnardovou, odkazuji ho na poznámku ke druhé kapitole, tam je to vysvětlené.

Co se týče Napoleona, rozhodně vám můžu slíbit, že nudit se skutečně nebudete:-) Ale ještě než se začtete do této kapitoly s pořadovým číslem 3, nemůžu opomenout zde opět uvést...

DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!!!


Tento příběh NENÍ historická novela, jedná se jen a pouze o FIKCI, která si sice propůjčuje reálné historické postavy, ale uvádí je do nereálných souvislostí, značně upravuje jejich charaktery a vůbec si s nimi dělá, co se jí zrovna hodí do krámu. APELUJI TÍMTO NA ČTENÁŘE, ABY MĚ PROBOHA NEBRALI VÁŽNĚ!!! Tahle povídka vás má pobavit, ne poučit o historii. Od toho jsou na tomto blogu jiné články.

A za druhé, zdůrazňuji, že obraz Napoleona, který zde podávám, nemá s jeho skutečnou povahou mnoho společného! Můj Napoleon je v první řadě KARIKATURA! Neboli - mnohé jeho charakterové rysy jsou zveličené, jiné dokonce velice zveličené a ještě jiné rovnou úplně vymyšlené!

A konečně, NAPOLEONA MÁM RÁDA. Nedělám si legraci ani tak z něj samotného, jako z typu generála, který se nedovede smířit s mírem a pořád by jen válčil. Napoleon je pro mě postava, kterou hodnotím rozhodně kladně, přičemž ale neopomíjím ani jeho zápory - vadí mi hlavně, že se dal korunovat císařem a vzal si princeznu (!) Marii Luisu - tj. z republikána a jakobína se stal - monarcha! Krom toho mě rozčiluje, že asi v polovině své vlády začal ztrácet soudnost a z mimořádně inteligentního člověka a navíc matematika se stal dobyvatel, který se ve svých výpočtech zpronevěřil veškeré logice a realismu - myslím hlavně to nešťastné tažení do Ruska. A nepochválím ho ani za to, že si za svědka na svatbu pozval tu krysu Barrase. Na druhou stranu ale obdivuji jeho inteligenci, pokrokovost jeho vlády a to, že svým zákoníkem upevnil mnohé z revolučních výdobytků.

Takže: tato povídka NECHCE NIKOHO POŠTVAT PROTI NAPOLEONOVI. Klade si za cíl pouze vás pobavit.

JEŠTĚ JEDNOU ZDŮRAZŇUJI: JE TO POUHÁ FIKCE!!!

 úvod


Zapojte svou fantazii a představte si následující situaci. Maximilien Robespierre nebyl svržen a dále stojí v čele Francie. Podařilo se mu pohnat k zodpovědnosti prohnilé prokonzuly a stabilizovat situaci v zemi. Chvíle, kdy vstoupí v platnost Republikánská ústava, se blíží mílovými kroky, protože…

… protože vítězná revoluční armáda v čele s generálem Bonapartem vyhnala nepřítele z Francie a konečně zajistila zemi bezpečnost.

Kapitola 3. - O plnění manželských povinností


Napoleon se vytrhne ze svých chmurných vzpomínek. Aby si vylepšil náladu, jde se do skříně podívat na svou nažehlenou sváteční uniformu, která tam čeká připravená na ten slavný den, kvůli kterému se manželé Bonapartovi vydali z daleké Marseille až do Paříže, totiž na svatbu občana Maximiliena Robespierra a občanky Jacqueline Bonnardová.

Bonaparte si představí Jacqueline v jejích elegantních bílých šatech a rozmrzele se začne hryzat do rtu. Kdyby tak mohl nenápadně provést nepatrnou výměnu a zařídit to tak, aby se občan Robespierre oženil s jeho příšernou manželkou a on si odvezl do Marseille to něžné andělské stvoření! Konečně, jsou to sestry, jedna druhé se i docela podobá, kdyby se to udělalo v noci… Ale ne, podobná záměna by nikdy vyjít nemohla. Ono by totiž úplně stačilo, aby Julie Arlette jen otevřela pusu a každému by muselo být nad slunce jasnější, že tohle rozhodně Jacqueline není - protože Jacqueline nemá ve zvyku každému rozkazovat, nadávat do oslů a ječet jako siréna.

Vtom se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Mefistofeles, totiž občanka Bonapartová. Nebo vlastně ne, žádný Mefistofeles, to bych tomu ubohému ďáblovi ještě křivdil. Když se člověk upíše pekelníkovi, nějaký čas z toho pokaždé profituje a až potom, co si pořádně užije, skončí v místech věčného zatracení. Ale já se téhle ženské upsal na svatební smlouvu a místo abych z toho vůbec něco měl, šup se mnou rovnou do pekla! To i ten čert má větší smysl pro obchod a férovější jednání!

"Kdepak jsi byla tak dlouho, miláčku?" zeptá se Napoleon jen tak pro formu.

"S Jacqueline", odfrkne si Julie Arlette. "To bys nevěřil, drahoušku, jak je ta holka nezkušená a naivní! Je jí už devětadvacet a nemá nejmenší ponětí, co takové manželství vlastně obnáší! Kdejaká čtrnáctiletá žába by ji strčila do kapsy! A jeptiška jakbysmet! Musela jsem jí dát menší školení stran manželských povinností a manželství vůbec, ať si holka ví rady!"

Napoleon se zachmuří. No nazdar! Jestli tahle ženská poučuje Robespierrovu nevěstu, jak si počínat v manželství a jestli ji to děvče poslechne, tak to máme nejpozději do měsíce po republice! Jde ve svých pesimistických představách ještě dál a už přímo vidí Robespierra v blázinci, republiku v troskách a sebe samotného pověšeného na lucerně bandou royalistů, kteří se náhle vyrojí v ulicích, jako když krysy vylezou z děr a udělají z té překrásné, svobodné sladké Francie jatka a kůlničku na dříví v jednom.



"Netvař se jak kyselá okurka!" Bonapartovy chmurné úvahy přeruší vzteklé štěknutí jeho ženy. "Radši se podívej na moji novou krajkovou spodničku!"

Napoleon se otočí a zjistí, že zatímco dumal nad tragickým osudem, který čeká Francouzskou republiku, jedinou a nedělitelnou, jeho manželka ze sebe bleskově shodila veškeré šatstvo a nyní tu před ním stojí v rouše Evině.

Div že mu nezačnou z úst kapat sliny. Jeho žena je sice ďábel a přes den doslova na zabití, ale večer v ložnici se tato nevýhoda rázem mění v nejkvalitnější možnou kvalitu.

"Ehm… lásko, kdepak máš tu novou spodničku?"

"Tady!" odvětí občanka Bonapartová a zamává mu tím běloskvoucím kusem prádla před nosem. Pak spodničku teatrálním gestem zahodí do kouta a manželé Bonapartovi se pustí do svědomitého a příkladného plnění manželských povinností.

***

O pár hodin později se velký generál oddává sladkému snění. A to ne jen o své armádě…

Napoleon se spokojeně rozvaluje na vysokém pozlaceném trůně. Na sobě má purpurový královský plášť, který efektně doplňuje věnec z bobkového listu - tedy pardon, z vavřínu! - překvapivě rovněž zlatý a nápadně podobný proslulé ozdobě hlav neméně proslulých římských císařů. Za ním visí obrovská mapa světa. Od nejzápadnějšího cípu Ameriky až po Zemi vycházejícího slunce se táhne zlatý nápis: "Majetek Jeho císařské Výsosti Napoleona I., nejchrabřejšího vojevůdce, nejbrilantnějšího státníka a především nejtalentovanějšího spisovatele, jakého kdy zrodil tento svět. Všechny tyto země spravuje moudře a spravedlivě Jeho Veličenstvo, miláček všech národů, všech mužů a především všech žen. Zachovej nám Hospodine císaře a jeho zem!"

Teď právě před Jeho císařskou Výsostí defilují císařské milenky a mocný imperátor si pečlivě vybírá, s kterou - případně s kterými - stráví dnešní noc. Dlužno podotknout, že všechny přítomné dámy jsou nepopsatelně krásné a natolik znalé Umění milovat, jako by je cvičil sám básník Ovidius.

Náhle jedna z nich vystoupí z řady a vrhne se před Napoleonem na kolena. Když konečně zvedne bledou uplakanou tvář se špičatým nosem a bradou, mocný vladař pozná Jacqueline. "Och, Vaše Nejjasnější Jasnosti!" zvolá vášnivě. "Jak nesmírně jsem vám vděčna, že jste se uráčil ve své neskonalé dobrotě dát zabít mého manžela a mě, bídnou a ubohou ženu, pozvedl k sobě coby svou konkubínu! Jak nehodna jsem takové milosti! A jak nesmírně se hanbím, že jsem vám tak dlouho odmítala být po vůli! Jestli se Vaše Výsost ještě jedinkrát uráčí pohlédnout na mě přívětivým okem, pak mohu zemřít, neb se největší z mých tužeb konečně vyplní! Žádejte cokoli, Nejskvělejší mezi Skvělými, jsem vaše!"

Napoleon zamyšleně zamlaská. "No, budu o tom uvažovat", prohlásí líně. "Ale nečekej zázraky, nehodná ženo, na to ses k Naší Výsosti zachovala až příliš neuctivě!"

Ale hned na to - čert sám ví, co ho to popadlo - Jeho Výsost hbitě seskočí z trůnu a počne z Jacqueline strhávat šaty. Jenže vtom se něco zvrtne. Jacqueline začne křičet, jako by ji na nože brali. Okamžitě se odkudsi vynoří občan Bonnard vyzbrojený objemnou holí a začne Jeho císařskou Milost třískat hlava nehlava. "I já ti ukážu, ty chlípníku mizerná! Na moje dítě si chceš dovolovat, hade jeden slizká! A pod mojí vlastní střechou! I že ti není hanba, nemravo! Poctivé děvče bys zneuctil! Prokurátora na tebe! Zavřít tě, až zčernáš, ty bestie kontrarevolucionářská! Co zavřít, pod gilotinu s tebou! Jen počkej, až pošlu pro občana Robespierra, ten už ti ukáže, zač je toho loket!"

A pak se začnou nadávky občana Bonnarda měnit v nesrozumitelný jednolitý řev. Co řev! Vlastně spíš jekot… Scéna se zatmí, Napoleon už nevidí vůbec nic, jen ty rány holí jsou pořád stejně pádné…

***

Bonaparte se probudí. Nicméně to nic nezmění na faktu, že ho kdosi zuřivě tluče dál. Jenže ne holí, ale rukou. Otevře oči - a spatří nad sebou svou rozzuřenou manželku. Vzápětí mu na tváři přistane facka.

"Miláčku, proč mě biješ?" zakňučí velký vojevůdce uraženě.

"Ty se ještě ptáš?!" štěkne Julie Arlette a vlepí mu další facku. "Usmíváš se tady ze spaní jak sám Don Juan, vzdycháš tak, že by se za to nemusel stydět ani nějaký chlípný hrabě v nevěstinci a do toho mumláš ještě něco jako chci tě mít teď hned! Tobě se zdálo o nějaké ženské, jen se přiznej!"

"Ale vůbec ne, lásko!" namítne Bonaparte ukřivděně a hbitě uhne před další fackou. "Zdálo se mi" - ve tváři se mu opět objeví zasněný výraz - "že jsem císařem! Když jsem říkal chci tě mít hned teď, měl jsem na mysli korunu. Zdálo se mi totiž o mé korunovaci, drahoušku. Kdepak ženská, byly tam jen samé staré a ošklivé," prohlásí, tváří se jako nevinnost sama a v duchu si vybavuje všechny ty krasavice ve věku od patnácti do dvaceti let, které se předháněly, aby s ním mohly sdílet lože.

"Císařem?" Julie Arlette se zakaboní. Kdyby to tak slyšela její sestra Jacqueline! Nebo tatínek, to je jakobín každým coulem!

Téměř až něžným gestem zacpe manželovi pusu. "Miláčku, žádná císařská koruna nebude! Nezapomínej, že máme republiku!"

Napoleon se zatváří jako dítě, kterému sadistický vychovatel bere oblíbenou hračku. Vybaví si tu překrásnou mapu světa ze svého snu a div se nerozbrečí vzteky.

"Lásko, nepřijde ti, že je ta naše republika hrozně malá? Kdybych ji tak mohl trochu zvětšit! Kdybych si tak mohl dobýt alespoň kousíček Evropy! Třeba takovou Británii!" zasní se opět.

Julie Arlette se chvíli zamyslí. Pak na něj vrhne tuze nemravný pohled. "Miláčku, představ si, že jsem Británie!" zvolá vášnivě a padne mu kolem krku.

Napoleon si okamžitě vzpomene na svou ostrou šavli, která se mu válí pod postelí, a napadne ho, že by mohl ukázat téhle příšerné ženské, jak se dobývá takové Británie. Sek sem, sek tam… a obešlo by se to i bez artilerie, i když ta by taky nebyla na škodu, řekněme pro efekt.

Pak ho ale opustí veškeré vražedné choutky a rozhodne se, že své ženě raději předvede, že není jen nejchrabřejší vojevůdce, nejbrilantnější státník a nejtalentovanější spisovatel, ale rovněž i nejlepší milovník všech dob, proti kterému byl sám Don Juan hotový břídil.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 louisa1789 louisa1789 | Web | 11. října 2010 v 13:17 | Reagovat

Opět úžasné, jako všechny články ,,Těžký život občana Bonaparta :-)

2 pax pax | 11. července 2012 v 14:24 | Reagovat

jj, úžasné... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.