Poválečná Francie a Charles de Gaulle - 2. díl

5. října 2010 v 19:03 | Julie Francoise |  historie-jiné
Dekolonizace severní Afriky a válka v Alžírsku

Nepokoje v Alžírsku začínají hned po skončení 2. světové války. Koná se zde demonstrace za nezávislost. V Setifu je zabyto asi sto Evropanů.

Následují kruté represe prováděné armádou, při nichž zahyne na 20 000 Alžířanů. Vzniká Fronta národního osvobození, která se uchyluje k páchání atentátů. Roku 1954 vypuká povstání.


Mendès France jmenuje nového guvernéra Soustella. Ten přijímá mnohá opatření ve prospěch arabského obyvatelstva. Fronta národního osvobození vraždí Araby, kteří využili francouzské pomoci (1955). V zemi se šíří terorismus.

Roku 1956 získávají nezávislost Tunisko a Maroko. Avšak Alžírsko zůstává francouzským departementem.

Socialistická předseda vlády Guy Mollet chce vyjednávat s alžírskou Frontou národního osvobození a umožnit místnímu obyvatelstvu účast na svobodných volbách, které by mohly otevřít cestu k nezávislosti. Ale kolonisté se ostře postaví proti - přivítají Molleta protesty a házejí po něm rajčata. Mollet podlehne jejich nátlaku a posílá do Alžírska vojáky pod vedením generála Massuho - mají za úkol pronásledovat pachatele atentátů z roku 1954.


Guy Mollet
guy_mollet-d


Válka brzy rozbouří francouzskou společnost - vyjde najevo, že během ní dochází k mučení a krom toho stojí mnoho peněz.


Začátek konce 4. republiky
  
13. května 1958 začíná krize. Předsedou vlády se stává Pierre Pflimlin, o kterém je známo, že je ochotný vyjednávat s alžírskými separatisty.


Proti tomu se vzbouří francouzští kolonisté. Od 13. května vstupují do generální stávky. Spojí se s francouzskou armádou v Alžíru - což znamená hrozbu občanské války.


28. května podává Pflimlin demisi. O den později pověří prezident Coty generála de Gaulla sestavením vlády. Ten souhlasí, pod podmínkou, že mu bude dovoleno zásadně změnit politický systém. Národní shromáždění jeho podmínku přijme a 2. června předává de Gaullovi na půl roku ústavní pravomoci. Generál je zpočátku podporován vzbouřenými generály z Alžíru, kteří doufají, že dokáže kolonii udržet.


prezident René Coty
coty_rene1


generál Charles de Gaulle
CDG


5. republika


Pokračování války v Alžírsku
  
De Gaulle se nejprve pokouší Alžírsko udržet a slibuje reformy. Ale brzy pochopí, že jeho snaha je marná a 16. září 1959 uznává právo Alžířanů na sebeurčení. To se setká s odporem kolonistů.
Přesto je toto právo 8. ledna 1961 potvrzeno referendem (75% hlasů pro).

Ovšem představitelé koloniální armády (generálové Salan, Jouhaud, Challe a Zeller) v Alžírsku jsou proti. 22. dubna uskuteční vojenský puč a získají moc v kolonii.
Doufají, že se jim podaří získat na svou stranu celou alžírskou armádu (600 000 mužů) a svrhnout de Gaulla.

Ale generál reaguje rozhodně a přebírá veškerou státní moc, jak mu to v krizové situaci umožňuje ústava.

Pučisté na něj spáchají několik atentátů, on však pokaždé přežije. Celkový počet pokusů připravit de Gaulla o život není znám, odhaduje se, že jich bylo mezi patnácti až šestadvaceti. Generál ovšem neztrácí smysl pro humor. Neúspěšný atentát z roku 1962 komentuje slovy: "Takovou měli tentokrát příležitost! Ale ti pánové neumějí střílet!"

Většina vojáků stojí za de Gaullem, puč tedy neuspěje.

Dohody z Évianu z 18. března 1962 přiznávají Alžírsku nezávislost. Jsou potvrzeny referendem (90,7 % hlasů pro).

800 000 kolonistů a 100 000 "harki" (Alžířané, kteří bojovali na straně Francouzů) uprchlo do Francie.
Stovky tisíc Harki, kteří zůstali doma, je zabito alžírskou Frontou národního osvobození.


de Gaulle na návštěvě v Alžírsku
algerie-visite-charles-de-gaulle_275.jpg



Dekolonizace zbytku Afriky

První vyhlašuje nezávislost Federace Mali a Senegalu. Následují ostatní francouzské kolonie v Africe, včetně Madagaskaru (léto 1960).


francouzské kolonie v Africe
mapa
nafoceno z mého školního zeměpisného atlasu


Orgány 5. republiky
  
Ústava 5. republiky, odpovídající principům, které de Gaulle vyhlásil v Bayeux 16. června 1946, je schválena v referendu 28. září 1958. Souhlasí s ní 80% voličů.

Principy:
  • Moc výkonná je nadřazena moci zákonodárné
  • Parlament se skládá z Národního shromáždění a Senátu
  • Zasedá pouze dva měsíce v roce
  • Program schůzí vytváří vláda
  • Ta může v některých případech rozhodovat i bez souhlasu parlamentu
  • Prezident je volen na sedm let sborem volitelů. V něm jsou zastoupeni představitelé obcí, státní správy, poslanci a senátoři - celkem asi 80 000 osob (dříve volili prezidenta pouze poslanci) - zvolen de Gaulle
  • Má rozsáhlé pravomoci: právo rozpustit parlament, možnost získat veškerou moc v krizové situaci, vybírá předsedu vlády
  • Je stanoveno, že funkce poslance a ministra nelze vykonávat současně
  • Posílení přímé demokracie - referenda
Výsledkem je větší politická stabilita.


Vlády:


Předseda Michel Debré - 1958 - 1961

debre-16-1


Předseda Georges Pompidou - 1961 - 1968

pompidou-1-sized.jpg


Předseda Maurice Couve de Murville - 1968 - 1969

074_couve-de-murville


Krize roku 1962


De Gaulle navrhne další rozšíření pravomocí prezidenta, který má být od teď volen přímo. Ale parlament v tom spatřuje nebezpečí - první takto volený prezident byl Ludvík Napoleon, který se později prohlásil císařem.
Pokusí se způsobit pád Pompidouovy vlády.

Ale de Gaulle odmítne Pompidoua odvolat.
A dá o ústavní změně hlasovat v referendu.
62% občanů se vyjádří pro.

Gaullistická Národní republikánská unie a Nezávislí republikáni Valéryho Giscarda d'Estainga získávají v parlamentu většinu.


Francie a NATO

De Gaulle se snažil zachovat nezávislost Francie na Spojených státech amerických. Proto zajistí, aby Francie disponovala atomovou bombou (první zkouška se koná 13. února 1960). Snaží se udržet silnou armádu a výrobu moderních zbraní. Roku  1966 Francie dokonce vystoupí z NATO.

O USA se francouzský válečný hrdina vyjadřuje takto: "Jen my jsme schopni říci ne americkému protektorátu.... Jen my to můžeme udělat!" A jinkdy zase: "Francie nesmí být nikdy odkázaná na milost cizí strategie, která se může v kterémkoli okamžiku stát protikladnou jejím tradičním životním zájmům."

Mimoto nedovolil, aby Američané měli na území Francie své jaderné zbraně.



Rovněž se snaží o jisté sblížení se zeměmi Východního bloku - v roce 1965 uzavře dohodu o ekonomické spolupráci se SSSR , v roce 1964 uzná komunistickou Čínu.

Spolupracuje i s Německem - roku 1963 je podepsána Elysejská smlouva.


De Gaulle a německý kancléř Konrád Adenauer
CDG a Adenauer



De Gaulle a Evropská unie

Charles de Gaulle byl v této otázce dosti konzervativní. Jeho ideálem byla národnostní Evropa. Snažil se především udržet pro Francii silné mocenské postavení a vyslovoval se proti posilování nadnárodních struktur.

Také blokoval vstup Británie do EU. (Protože VB měla těsné vztahy s USA a de Gaulle předpokládal, že by se jejím prostřednictvím Spojené státy ještě více pletly do evropských záležitostí.)


Charles de Gaulle
CDG vieux



Při prezidentských volbách v roce 1965 je de Gaulle k všeobecnému údivu zvolen až v druhém kole, kde musí čelit kandidátovi levice, Françoisovi Mitterrandovi. Při parlamentních volbách roku 1967 jsou gaullisté oslabeni.


François Mitterrand, budoucí 4. prezident francouzské 5. republiky
Mitterrand



Studentské bouře v roce 1968
  
Začínají na univerzitě v Nanterre (pařížské předměstí). V čele stojí mimo jiné student Daniel Cohn-Bendit. Studenti protestují proti plánovaným změnám přijímání studentů na vysoké školy. Rovněž jim vadí vysoká nezaměstnanost absolventů univerzit.


Začátkem května se povstání rozšíří do pařížské Latinské čtvrti. Studenti částečně obsadí Sorbonnu a vyhlásí ji "autonomní a lidovou pařížskou univerzitou". Jejich požadavky se brzy rozšiřují na celkovou liberalizaci společnosti.


Vznikají barikády.

mai 68



Vláda se rozhodne tvrdě zakročit. 3. května je na 127 studentů zatčeno. Cohn-Bendit, německý občan, je vyhoštěn. V noci 10. května dochází k násilným střetům, policie, útočí na barikády.

mai 68 - 2



mai 68 - 3



Proti tomu se ostře postaví veřejnost. K hnutí se přidávají odbory, které se ze začátku stavěly proti. 13. května vstupuje na 9 milionů Francouzů do stávky.

Pompidouvova vláda se pokouší vyjednávat s odbory. 27. května navrhuje dohody z Grenelle. Mají zajistit podstatné výhody zaměstnancům. Odbory je však považují za nedostatečné. Stávky pokračují.

De Gaulle 30. května rozpustí parlament a vyhlásí nové volby. V nich opět zvítězí gaullisté. Většina Francouzů si přeje návrat k normálu.


Ovšem prezidentova pozice je oslabena. Rozhodne se ji posílit dalším referendem, které se týká regionů a reformy senátu.  Jenže to se změní v hlasování pro a proti de Gaullovi. 53% voličů hlasuje ne.
De Gaulle podá 27. dubna 1969 demisi.

Stáhne se do Colombey-les-deux-Églises, kde 9. listopadu 1970 umírá.


de Gaullův dům v Colombey-les-deux-Églises
Colombey



Nepřál si mít státní pohřeb a tak se poslední rozloučení koná pouze v rodinném kruhu.

Prezidentem se stává gaullista a bývalý předseda vlády Georges Pompidou.

Charles de Gaulle byl před několika lety v celostátní anketě zvolen největším Francouzem všech dob.


de Gaullova socha na Champs-Elysée
CDG socha



de Gaullův hrob v Colombey-les-deux-Églises
CDG tombeau


Přehled francouzských prezidentů 4. a 5. republiky


4. republika

  • Charles de Gaulle - 1944 - 1946
  • Vincent Auriol - 1947 - 1954
  • René Coty - 1954 - 1958

5. republika

  • Charles de Gaulle - 1959 - 1969
  • Georges Jean Raymond Pompidou - 1969 - 1974
  • Valéry Giscard d'Estaing - 1974 - 1981
  • François Mitterrand - 1981 - 1995
  • Jacques Chirac - 1995 - 2007
  • Nicolas Sarkozy - 2007 - až současnost

Přehled francouzských předsedů vlády v letech 1944 - 1969


4. republika

  • Charles de Gaulle - 3. 6. 1944 - 25. 1. 1946
  • Félix Gouin - 26. 1. 1946 - 24. 6. 1946
  • Georges Bidault - 24. 6. 1946 - 16. 12. 1946
  • Léon Blum - 16. 12. 1946 - 22. 1. 1947
  • Paul Ramadier - 22. 1. 1947 - 24. 11. 1947
  • Robert Schuman - 24. 11. 1947 - 26. 7. 1948
  • André Marie - 26. 7. 1948 - 5. 9. 1948
  • Robert Schuman - 5. 9. 1948 - 7. 9. 1948
  • Henri Queuille - 11. 9. 1948 - 28. 10. 1949
  • Georges Bidault - 29-. 10. 1949 - 2. 7. 1950
  • Henri Queuille - 2. 7. 1950 - 12. 7. 1950
  • René Pleven - 12. 7. 1950 - 10. 3. 1951
  • Henri Queuille - 10. 3. 1951 - 11. 8. 1951
  • René Pleven - 11. 8. 1951 - 7. 1. 1952
  • Edgar Faure - 20. 1. 1952 - 8. 3. 1952
  • Antoine Pinay - 8. 3. 1952 - 8. 1.1953
  • René Mayer - 8. 1.1953 - 28. 6. 1953
  • Joseph Laniel - 28. 6. 1953 - 19. 6. 1954
  • Pierre Mendès-France - 19. 6. 1954 - 23. 2. 1955
  • Edgar Faure - 23. 2. 1955 - 1. 2. 1956
  • Guy Mollet - 1. 2. 1956 - 13. 6. 1957
  • Maurice Bourgès-Maunoury - 13. 6. 1957 - 6. 11. 1957
  • Félix Gaillard - 6. 11. 1957 - 14. 5. 1958
  • Pierre Pflimlin - 14. 5. 1958 - 1. 6. 1958

5. republika

  • Charles de Gaulle - 1. 6. 1958 - 21. 12. 1958
  • Michel Debré - 9. 1. 1959 - 14. 4. 1962
  • Georges Pompidou - 14. 4. 1962 - 10. 7. 1968
  • Maurice Couve de Murville - 10. 7. 1968 - 21. 6. 1969

Prameny

  • MARAVAL, Julien, Il n'y a pas d'âge pour… Redécouvrir l'histoire de France (Nikdy není pozdě znovu objevit francouzskou historii), Éditions l'Etudiant, Paris 2008
  • FERRO, Marc, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, vydání první, Praha 2006 
  • KOLEKTIV AUTORŮ, Galerie Nesmrtelných, kapitolu o de Gaullovi napsal Jan Cimický, vydavatelství Akcent, Třebíč 2000, vydání první
  • MEZIHORÁK, František, Galerie velkých Evropanů, Nakladatelství Olomous, 2003, vydání první
  • MOLČANOV, N. N., Generál de Gaulle, Nakladatelství Svoboda, Praha 1975, vydání první
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.