Trocha letní bouřkové lyriky aneb Odkdy je zakázáno snít?

2. září 2010 v 19:30 | Julie Francoise |  próza
Když jsem si všimla, že novým tématem týdne je bouřka, nedalo mi to a rozhodla jsem se s vámi podělit o krátký úryvek ze své nejnovější povídky. Nebudu ji tady zveřejňovat celou, jednak má dohromady 11 stran formátu A4 - a především, většina literárních soutěží si dává jako podmínku, že se jich mohou účastnit pouze díla dosud nezveřejněná - ani na internetu. A já chci tenhle svůj nejnovější výtvor rozhodně někam poslat. Myslím ale, že zveřejněním jedné krátké scény nic nepokazím...

Mimochodem, včera jsem dostala nápad na další povídku! Jako bych se teď, po skončení mé více než roční tvůrčí krize nemohla ani zastavit. Mám z toho obrovskou radost, bylo hrozné nemoct psát.

Celá povídka se jmenuje Prsten Hádanky. Ti, kdo znají dobře mě i mé literární postavy, nejspíš pochopí proč. Vy ostatní máte jedinečnou možnost si to objasnit tak, jak vám vyhovuje:-)

Jak asi pochopíte, autorka - totiž moje maličkost - se poněkud zasnila. A proč ne? Odkdy je snění zakázané?

Prsten Hádanky (úryvek)

neboli Trocha letní bouřkové lyriky

Vzduch je plný elektřiny. Cítí ji, vnímá ji všemi svými smysly. Nechybí mnoho a ona by jistě spatřila všude v prostoru jiskry, zaslechla praskání a vnímala brnění kdesi v povrchu kůže. Vzhlédne k obloze, nasává její temnou barvu a dychtivě pátrá po prvních záblescích. Šero se zmocnilo celého světa, barvy zmizely kdesi v nebytí. Vše kryje tmavá clona. Kolem se tyčí vysoké strmé skály, snad jen stíny, přízraky skal matně se rýsující v temnotě. Natáhne ruku. Dlouhé štíhlé prsty přejíždějí po drsném kameni. Je dosud nasáklý horkem letního dne.

Zhluboka se nadechne. Zachytí vůni těch několika květin, které se uchytily mezi kameny. Její čich se však fascinovaně upíná k čemusi jinému, cítí vodu, vodu, která již brzy začne padat z nebe. S rozkoší vdechuje závan blížícího se deště - a elektřinu.


Zvedá se vítr. Rozvíří všudypřítomné dusno a hladí její rozpálenou kůži. Zcela se poddá smyslovým vjemům. Příroda je plná očekávání. A stejně tak i ona, očekává, ví, že přichází cosi výjimečného. Zná ten pocit důvěrně, patří k ní, je součástí její přirozenosti. Zaplavují ji vlny divokého štěstí, které připomíná chystající se bouři. To místo, ponuré a děsivé svou podstatou, se jí zarývá do kůže, připadá si s ním spojená, naplněná jakousi nevysvětlitelnou důvěrností.

Upře pohled na vysokého hubeného mladíka. Stojí čelem ke skále, plně soustředěný na přístroj ve svých rukou. Jako by sotva vnímal svět kolem sebe. Ostrý vítr mu šlehá do bledé tváře, sfoukává mu černé vlasy do očí. Vytrvale je odhrnuje, aby se mohl dívat na stupnici.

"Malvíno! Pojď sem honem!" zazní náhle jeho jasný hlas.

Přiskočí k němu a pohlédne na přístroj. Ručička, která se až dosud sotva mírně hnula od nuly, nyní létá po stupnici jako smyslů zbavená. Rozrušená na nejvyšší možnou míru se mu podívá do tmavých očí. Září divokou, triumfální radostí. Prudce ji k sobě přitiskne a políbí na rty. "Konečně!" říká hlasem, který se téměř třese. " Konečně!"

****

(další scéna, ale jednu jsem mezi nimi vynechala)

Pevně tiskne svůj bok k jeho. Stará, vetchá deka, ji rozhodně nestačí ochránit před lezavým chladem jeskyně. Ona však zimu sotva vnímá. Soustředí se jen na teplo jeho těla.

Hledí ven otvorem ve skále. Krajinu bičují prudké, nepřerušené provazce deště. Silný vítr jimi zmítá ze strany na stranu, místy dokonce zanese spršku kapek až do jejich úkrytu. Skála je u vchodu mokrá, až k nim se však voda nedostane. Oblohu roztíná blesk za bleskem. V zápětí následuje hřmění, jako by se celý masiv hornin řítil s ohromným rachotem dolů a stále dál, až kamsi do středu Země.

Děsivé. Ale ona necítí strach. Jen radost, obrovskou radost, jejíž výbuchy jako by se sladily s elektrickými výboji v mracích. Miluje bouřky. Běsnění živlů ji fascinuje. Jako by z okolní přírody nasávala uvolněnou energii. Tiskne se k milovanému muži a rozzářenýma očima sleduje ten velkolepý nebeský ohňostroj.

"Stejně je v tom pořádný kus ironie osudu, nezdá se ti?" prohodí zamyšleně. "Chci říct, že my dva, racionálně uvažující vědci, jsme založili celý výzkum na staré pověsti."

"Možná máš pravdu," odvětí mladík. "Ale všechny velké objevy vypadaly zpočátku naprosto šíleně a nepravděpodobně. Vzpomeň si na Galilea. Když prohlásil, že se Země otáčí, vysmáli se mu. Dokonce ho chtěli upálit. A dnes je to samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastaví. Konečně, Kámen času nehledali jen podivíni a snílci, ale i vzdělaní lidé. Mnoho renomovaných přírodovědců bralo tu legendu vážně. A ostatně, nebylo by to poprvé v historii, kdy došlo k převratnému objevu na základě pověstí. Třeba Heinrich Schliemann. Měli ho za blázna, když vzal vážně Homérovu Iliadu a rozhodl se najít Tróju. A on ji skutečně našel. "

***

Víc už toho neprozradím. Pokud vás ten příběh zaujal a rádi byste věděli, co ti dva hledali, odkazuji vás na vaši vlastní fantazii. Ale možná bude jednou možné si tuhle povídku přečíst celou, chtěla bych totiž vydat sbírku svých příběhů. Tak mi držte palce, ať se to podaří:-)

P.S.: A nebojte se snít! Není to zakázané. Po pravdě řečeno to ani zakázat nejde...

orage

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nosulka nosulka | 2. září 2010 v 20:28 | Reagovat

drzim palce k povidce

2 Veki Veki | Web | 4. září 2010 v 9:04 | Reagovat

Jsem z toho úplně hotová. To je prostě bomba. Báječné.

3 Mikča Mikča | Web | 5. září 2010 v 19:23 | Reagovat

pěkné... kéž bych se i já konečně vylízala z té psací krize...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.