Těžký život občana Bonaparta - Kapitola 2. – Bonaparte a Bonnardovi

9. září 2010 v 18:27 | Julie Francoise |  Těžký život občana Bonaparta
Tak jsem se rozhodla se s vámi podělit o další díl mé nehorázně drzé napoleonské parodie. A co že vás čeká v této kapitole? Dozvíte se, kterak občan Bonaparte přišel ke své zvrhlé sadistické manželce. A rovněž se seznámíte s její sestrou.

Ještě poznámka: čtenáři znalí dějin Velké francouzské revoluce se zřejmě budou podivovat, proč si v mém příběhu Maximilien Robespierre bere za ženu nikoli svou skutečnou snoubenku Eléonore Duplayovou, ale nějakou fiktivní občanku Jacqueline Bonnardovou. To rozhodně není proto, že bych k Eléonore chovala nějaké antipatie, právě naopak, je jednou z mých nejoblíbenějších postav francouzské historie! Jenže hrdiny tohoto příběhu jsem vymyslela už před mnoha lety, v době, kdy mi bylo třináct nebo čtrnáct a já se teprve začínala zajímat o Francii. Tehdy jsem vůbec netušila, že nějaká Eléonore existovala. Původní obsazení jsem zachovala čistě z nostalgie. Ale alespoň jsem Jacquelinin charakter oproti původní verzi upravila tak, abych měla jistotu, že by podobná dívka Maximilienovi naprosto vyhovovala.

DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!!!


Tento příběh NENÍ historická novela, jedná se jen a pouze o FIKCI, která si sice propůjčuje reálné historické postavy, ale uvádí je do nereálných souvislostí, značně upravuje jejich charaktery a vůbec si s nimi dělá, co se jí zrovna hodí do krámu. APELUJI TÍMTO NA ČTENÁŘE, ABY MĚ PROBOHA NEBRALI VÁŽNĚ!!! Tahle povídka vás má pobavit, ne poučit o historii. Od toho jsou na tomto blogu jiné články.

A za druhé, zdůrazňuji, že obraz Napoleona, který zde podávám, nemá s jeho skutečnou povahou mnoho společného! Můj Napoleon je v první řadě KARIKATURA! Neboli - mnohé jeho charakterové rysy jsou zveličené, jiné dokonce velice zveličené a ještě jiné rovnou úplně vymyšlené!

A konečně, NAPOLEONA MÁM RÁDA. Nedělám si legraci ani tak z něj samotného, jako z typu generála, který se nedovede smířit s mírem a pořád by jen válčil. Napoleon je pro mě postava, kterou hodnotím rozhodně kladně, přičemž ale neopomíjím ani jeho zápory - vadí mi hlavně, že se dal korunovat císařem a vzal si princeznu (!) Marii Luisu - tj. z republikána a jakobína se stal - monarcha! Krom toho mě rozčiluje, že asi v polovině své vlády začal ztrácet soudnost a z mimořádně inteligentního člověka a navíc matematika se stal dobyvatel, který se ve svých výpočtech zpronevěřil veškeré logice a realismu - myslím hlavně to nešťastné tažení do Ruska. A nepochválím ho ani za to, že si za svědka na svatbu pozval tu krysu Barrase. Na druhou stranu ale obdivuji jeho inteligenci, pokrokovost jeho vlády a to, že svým zákoníkem upevnil mnohé z revolučních výdobytků.

Takže: tato povídka NECHCE NIKOHO POŠTVAT PROTI NAPOLEONOVI. Klade si za cíl pouze vás pobavit.

JEŠTĚ JEDNOU ZDŮRAZŇUJI: JE TO POUHÁ FIKCE!!!

úvod


Zapojte svou fantazii a představte si následující situaci. Maximilien Robespierre nebyl svržen a dále stojí v čele Francie. Podařilo se mu pohnat k zodpovědnosti prohnilé prokonzuly a stabilizovat situaci v zemi. Chvíle, kdy vstoupí v platnost Republikánská ústava, se blíží mílovými kroky, protože…

… protože vítězná revoluční armáda v čele s generálem Bonapartem vyhnala nepřítele z Francie a konečně zajistila zemi bezpečnost. 

Kapitola 2. - Bonaparte a Bonnardovi


O mnoho kilometrů severněji, tentokrát pro změnu v Paříži.

Občan Bonaparte sedí u psacího stolu a ve svitu svíčky se zoufale snaží vypotit další kapitolu svého nejnovějšího literárního díla "Hvězdou mezi dělostřelci za pouhé tři týdny". Je pevně rozhodnut, že tentokrát konečně stvoří bestseller, který si v žádném případě nenechá od nakladatele hodit pod nohy, jako se to zatím stalo s drtivou většinou jeho tvorby.

Jenže se zdá, že slečna Múza dnes nemá nejmenší chuť na obcování s nedorostlým republikánským generálem. Krom toho na Napoleona padla krajně melancholická nálada, která by se hodila spíše k psaní poezie než prózy. Chvíli co chvíli odkládá brk a hledí zasněně do ztemnělé ulice za oknem. Ó Paříži, překrásná Paříži! mumlá rozněžněně. Ty jasná hvězdo mezi všemi městy, ty nositelko pochodně svobody, ty ostrove volnosti, rovnosti a bratrství, ty město míru a bezpečí! Ach, jak bys nebyla městem míru a bezpečí, když uvnitř tvých hradeb sídlí národní Konvent a vláda Francouzské republiky, jediné a nedělitelné! Ó Paříži, zbožňovaná Paříži, jak pevnou záštitu poskytuješ znaveným poutníkům!

Bonaparte se samolibě usměje. Ještě to zveršovat - a bude z něj největší francouzský básník století! Spokojeně pomlaskává - a ani si neuvědomí, že si vlastně lže do kapsy. Totiž že tou pevnou záštitou pro něj vůbec není národní Konvent a vláda Francouzské republiky, jediné a nedělitelné, dokonce ani Pařížská Komuna - ale občan a občanka Bonnardovi, jeho tchán a tchyně, jediná záštita, která je dost pevná na to, aby ho ochránila před něčím mnohem horším než deset tisíc po zuby ozbrojených royalistů dohromady, totiž před jeho ženou. Madame Bonapartová je totiž příliš dbalá své dobré pověsti na to, aby si dovolila s ním před maminkou a tatínkem zacházet standardním způsobem, to znamená jako se psem… ne, jako se psem ne, psy ona má ráda.



Napoleonův pohled se stočí zpět do místnosti. Nemůže se ubránit zničujícím vzpomínkám. Tady to tedy bylo, v tomto prokletém bytě, kde učinil rozhodující krok na cestě do pekel, totiž požádal občana Bonnarda o ruku jeho dcery Julie Arlette. Teď by se radši stokrát nechal vydrhnout ve vaně s horkou vodou, stal se horlivým pacifistou a složil slib čistoty, jen kdyby to mohl vzít zpátky. Jenže - zkuste ženě, která je hotovým ztělesněním všech ďáblů a démonů, jaké si je jen člověk schopen představit, navrhnou rozvod. Napoleonovi se při té představě zježí všechno, co se na něm zježit může - včetně chlupů v nose. Hrůza!

Ano, sám si podepsal vlastní ortel - a to vinnou jiného démona, totiž ctižádosti. Bonaparte se ponoří do vzpomínek na ty zlaté časy, kdy byl ještě svobodným mužem, který si může chodit domů, kdy chce a s kým chce a který se myje, jen když je to opravdu, ale opravdu nezbytně nutné.

***

Tehdy se setkal s Augustinem Robespierrem, mladším bratrem Neúplatného. Ti dva se spřátelili - a tak se stalo, že mu Augustin jednou u sklenky vína začal vyprávět o bratrově snoubence, občance Jacqueline Bonnardové. Napoleon poslouchal s vyvalenýma očima. Ještě nikdy neslyšel o ženě, která by byla laskavá, chytrá, ctnostná, statečná - a navíc ještě i docela hezká, to vše v jedné osobě. Celý život se domníval, že aby někdo získal pro svou domácnost všechny tyto chvályhodné vlastnosti, musel by si vzít žen pět - přinejmenším. Že by se tolik kvalit mohlo snoubit v jedné jediné? Nemožné!

Ovšem Augustinovo vyprávění ho přesvědčilo. A když se jeho přítel náhodou zmínil, že to andělské stvoření má hned dvě mladší sestry, Bonaparte dostal nápad - ten nejgeniálnější nápad svého života, jak si tehdy alespoň myslel. Vydá se do Paříže a získá si srdce a posléze i ruku jednoho ze dvou zbývajících Bonnardovic děvčat. Tím zabije hned dvě mouchy jednou ranou - opatří si dokonalou manželku a především se stane švagrem Maximiliena Robespierra, nejmocnějšího muže Francie. To by bylo, aby z toho nekápla nějaká ta vyšší hodnost, pokud možno rovnou vrchního velitele republikánských armád. Bude z něj hvězda, miláček národa jdoucí od triumfu k triumfu - a navíc ho bude doma očekávat žena se srdcem anděla, oddaností německého ovčáka a ctností světice. Stvoření, které udělá, co mu jen na očích uvidí a nad jeho nevěrami přimhouří své něžné a důvěřivé oči. Může existovat vůbec něco dokonalejšího?

Jako dávný rytíř se tedy jal ubírat ku Paříži, aby tam vydobyl srdce té, kterou si zvolil za svou paní. Ovšem po pravdě řečeno ho zajímala spíše Jacqueline. Ne že by snad chtěl o ni usilovat, přebrat děvče Robespierrovi bylo i na odvážného vojáka přespříliš riskantní dobrodružství. Ale zvědavý na ni byl. Jak by také ne, po tom všem, co už o ní slyšel?

Už jen samotný fakt, že občanka Bonnardová respektuje rozhodnutí Neúplatného, že se vezmou až poté, co skončí válka - a že už na něj tudíž čeká dobré dva roky, budilo jeho údiv. A když mu řekli, že se za celou tu dobu ani jedinkrát nedopustila ničeho, co by se i s největším vypjetím fantazie dalo považovat za koketerii, usoudil, že to rozhodně není ženská, ale jakási podivná, nadpozemská bytost.

***

Pařížské služky a trhovkyně brzy rozšířily jeho představu o další historky. Doslechl se například, že dobrý rok po zasnoubení se o Jacqueline začal ucházet jistý občan Beaujeu, nejpohlednější a nejšaramantnější muž celé Paříže, nejproslulejší lev salonů, kterému postačilo, aby jedinkrát předvedl v úsměvu všechny své dokonalé běloskvoucí zuby - a ženy mu padaly do náruče jako hrušky ze stromu. V čemž mu zajisté pomáhal i fakt, že krom oslnivé krásy a jiskřícího šarmu disponoval i nemalými finančními prostředky. Zkrátka - byl to dokonalý muž.

A tento dokonalý muž se rozhodl, že svede dokonalou ženu, snoubenku ctnostného Robespierra - a pokud možno ji rovnou připraví o věneček. Pustil se tedy do díla. Blýskal zuby v úsměvu o sto šest, vršil poklonu na poklonu, hrál si na rytíře, na světáka, nakonec zkusil i vždy zabírající sentimentální roli zmučeného milence… Ale nebylo mu to nic platné. Jacqueline zůstávala chladná jako zima v Arktidě.

Rozhodl se tedy pro nejtěžší kalibr - zařídil to tak, aby byl se svou obětí sám, vrhl se před ní na kolena a v slzách jí přísahal věčnou a nehynoucí lásku. Zaklínal se vším a všemi, sliboval hory doly, ba dokonce i manželství, vyhrožoval sebevraždou, případně úmrtím na zlomené srdce…

Jacqueline ho chvíli nechala mluvit. Pak ho přerušila. "Vy mě nemilujete", prohlásila důrazně.

"Má jediná, jak vůbec můžete něco takového vyslovit!" zvolal občan Beaujeu teatrálně. "Já že vás nemiluji?"

"Ne, nemilujete mě - a velice dobře to víte."

"To jste na omylu, božská, nic takového rozhodně nevím."

"Možná to nevíte vy - ale zato to ví Alain."

"Alain?" znervózněl lehce Beaujeu. "Kdo je Alain?"

"Alaine, k noze!" křikla v zápětí ostře Jacqueline. Na ta slova se do salonu vřítila jakási příšerná obrovská černá bestie, něco mezi vlčákem, bernardýnem a teletem a usadila se děvčeti u nohou.

"Alain dnes neobědval", poznamenala jakoby mimochodem Jacqueline.

Pes jí nejspíš rozuměl. Upřel své veliké oči přímo na vyděšeného svůdníka. Z tlamy mu odkapávaly sliny. Vypadal velmi, velmi hladově.

"Myslím, občane, že máme společný zájem", pokračovala dívka klidně. "Totiž aby měl dnes Alain pořádný oběd - a abyste tím obědem nebyl vy. To se dá ovšem velice snadno zařídit. Úplně postačí, když okamžitě odejdete - a Alain se spokojí se zbytky z králíka.

A mimochodem… milujete mě, občane?"

Beaujeu celý zbledl. "Mi-mi-milovat vás?" vykoktal. "To bych si nikdy ne-ne-nedovolil!" Na ta slova se dal na strategický ústup.

"Občane!" zavolala za ním Jacqueline, "Zapamatujte si prosím, že pokud ještě někdy vstoupíte do tohoto domu, bude jedinou odpovědí na váš pozdrav 'Dobrý den!' můj povel 'Alaine, trhej!'"

Občan Beaujeu se dlouho nerozmýšlel a dal se na zběsilý útěk. Zastavil se až na druhém břehu Seiny. Zbývá jen dodat, že klevetivá služka rodiny Bonnardových roznesla zprávu o tomto incidentu po celém městě a tak se z nejpřitažlivějšího muže Paříže stal muž nejsměšnější.

***

Napoleon se sám pro sebe usměje. Vybaví si své první setkání se sestrami Bonnardovými. Musel tehdy konstatovat, že Augustin stran Jacqueline rozhodně nelhal. Jen možná vylíčil poněkud nadneseně její estetické kvality - děvče bylo na Bonapartův vkus až příliš malé, hubené a kostnaté, obličej mělo bledý, nos špičatý, rty tenké, ňadra nevalných rozměrů a vůbec, takovou ženskou aby se člověk bál pořádně popadnout, ještě by se moha rozbít jako kus porcelánu!

Během následující půlhodiny ovšem dospěl ke dvěma zásadním poznatkům - za prvé, že úvahy o pořádném popadnutí Jacqueline nemají nejmenší smysl, protože to stvoření je navýsost ctnostné a k dovršení pohromy ještě navíc zasnoubené s mužem rovněž navýsost ctnostným a co horšího, i navýsost mocným. Což je kombinace ještě o něco nebezpečnější než vrhnout se sám proti nepřátelské armádě vyzbrojený pouze tupým jídelním nožem.

A za druhé - že Jacqueline by stála opravdu za velké, velké riziko - a být to riziko jen o kousíček menší, než bylo, Bonaparte by neváhal ani vteřinu. Ještě v životě nepoznal ženu, která by byla hodná, chytrá a vzdělaná zároveň, to vše navíc v množství téměř až nadbytečném. Byla dokonce tolik hodná, chytrá a vzdělaná, že se v těch všech pozitivech její špičatý nos dočista ztratil. A když pomineme ty tenké rty a křehkost porcelánové figurky, byla to vlastně ženská docela k světu.

Napoleon se od ní s těžkým, tuze těžkým srdcem odvrátil. Přeci jen, život je věc náramně pěkná a riskovat ho kvůli ženské, byť by byla sebedokonalejší, to může udělat jen šílenec! Jal se tedy dvořit její sestře Julii Arlette a kojil se nadějí, že v ní získá Jacqueline v o rok mladším vydání. A skutečně, dívka se zdála být přesně taková jako snoubenka Neúplatného. A hezká byla taky, stejně jako její sestra nikoli krásou osudové femme fatale, ale obyčejné holky. Což Napoleonovi naprosto postačovalo, zvlášť když uvážil všechny ty výhody, které spolu s ní bezpochyby získá.

***

A tak nastal ten osudový den a on stál u Bonnardů v salonu s kyticí a klepal se jako ratlík. Proti němu se tyčilo křeslo - a v něm občan Bonnard, který měl nyní jeho osud ve svých rukou.

"Tak copak byste rád, občane?" optal se ho s bohorovným klidem.

Napoleon trémou celý zezelenal. A čím byl občan Bonnard klidnější, tím se občan Bonaparte klepal víc. Měl totiž uloženo v podvědomí, že klid často nevěstí nic dobrého.

"O-o-občane, já-já-já bych vás r-r-rád po-po-po-požádal o ruku!"vykoktal s vynaložením veškeré své odvahy, kterou si obvykle šetřil jen do té nejzuřivější bitevní vřavy.

Občan Bonnard se mile usmál. Přímo ďábelsky mile, jak byl Napoleon pevně přesvědčen. "Chlapče, chlapče, že vy jste pil? Jen se přiznejte! Přece mi nechcete tvrdit, že jste přišel požádat o ruku mě!"

Napoleon zrudl jako rajče. "To ne-ne, já přišel po-po-požádat o ruku vaší dcery."

"Dcery? A kteroupak byste rád? Já mám totiž hned tři! No vidíte, dokonce si i můžete vybrat!"

"Já-já-já bych chtěl tu ne-ne-nejstarší!" Koktal Bonaparte a potil se tak, že si i on sám musel přiznat, že se toho večera bude muset - jaká hrůza! - vykoupat.

"Tak to by ovšem nešlo, občane. Tu už jsem slíbil občanu Robespierrovi."

"Tak tu dru-dru-druhou nejstarší."

"No to už by šlo. Julie!" zavolal občan Bonnard hlasitě. Na ta slova se Napoleonova nastávající choť vřítila do salonu takovou rychlostí, že nikdo nemohl pochybovat o tom, že poslouchala za dveřmi.

"Tady občan Bonaparte by se s tebou rád oženil. Co na to říkáš?"

Julie neřekla nic, jen se přímo předpisově začervenala a cudně sklopila oči.

Jelikož právě takto dávají dívky v dobrých rodinách už od nepaměti najevo souhlas, občanu Bonnardovi to zcela postačilo. "Tak si běž zase vyšívat. My tady s občanem Bonapartem projednáme podrobnosti. To už by tě nezajímalo. Kdy bude svatba ti povím potom."

Cudné a nesmělé stvoření se způsobně vzdálilo z místnosti. A občané se jali dohadovat na výši věna.

***

Napoleon si smutně vzdychne. Ta cudnost a nesmělost vydržela jeho ženušce přesně do konce svatební hostiny. Pak se z něžného a poddajného andílka stal vzteklý a panovačný ďábel. Novomanžel musil smutně konstatovat, že z vlastností, které projevovala jeho žena doma u rodičů, zůstala po svatbě jenom ta inteligence - která byla ovšem v kombinaci se značně rozvinutým despotismem a zlomyslností všechno, jen ne dar z nebes.

Tak takhle končí velké plány! On, který měl z matematiky vždycky nejlepší známky, se tentokrát přímo fatálně přepočítal. Občan Robespierre nebyl totiž Neúplatným nazýván jen pro formu. Jeho neúplatnost nebyla pouhé dekorum, nýbrž nezvratný, přímo hmatatelný a navíc krajně nepříjemný fakt. Jinými slovy, výhody z toho, že se stal příbuzným nejmocnějšího muže Francie, Napoleonovi neplynuly žádné. Švagr ne-švagr, Robespierre se na všechny díval zcela stejně. Z celého velkého snu o moci, slávě a domácím štěstí zbyla jen ta ženská, pro kterou by pojmenování fúrie bylo ještě lichotka.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dodlovičovna Dodlovičovna | Web | 9. září 2010 v 21:10 | Reagovat

s tím Alainem...dokonalý! :-D

2 louisa1789 louisa1789 | Web | 20. září 2010 v 18:48 | Reagovat

Je to úžasný, vždycky když to čtu tak se musím smát :-D :D

3 pax pax | 11. července 2012 v 14:06 | Reagovat

To si ty ta Julie?? :-D

4 pax pax | 11. července 2012 v 14:07 | Reagovat

:-D Julie Fúrie :-D  :-P

5 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 11. července 2012 v 16:59 | Reagovat

[3]: No, částečně ano, i když tak hrozná snad nejsem:-) Ber to tak trochu jako snahu bývalé bonapartistky vyrovnat se s kompromitující minulostí:-)

6 pax pax | 12. července 2012 v 3:16 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.