Poválečná Francie a Charles de Gaulle - 1. díl

27. září 2010 v 16:51 | Julie Francoise |  historie-jiné
Et voilà můj nejnovější referát na seminář z dějepisu. Ještě jsem ho sice neodpřednášela, to mě čeká až tak za dva tři týdny - ale s vámi se o něj podělím hned.

Chcete se něco dozvědět o novodobých dějinách Francie? Pak je tento článek právě pro vás. Snažila jsem se co možná nejlépe zmapovat vývoj ve Francii v letech 1944 - 1969, i když se trochu dotýkám i 2. světové války.

Tento text věnuju citoyenne Naty, která se chtěla o Charlesi de Gaullovi něco dozvědět. Dofám, že jí - i vám všem ostatním - tento článek poslouží - a snad vás i pobaví, snažila jsem se, aby to nebyla jen suchá fakta, ale sem tam i nějaká ta zajímavost.


Poválečná Francie a Charles de Gaulle

Charles de Gaulle


Charles de Gaulle - stručný životopis

Charles de Gaulle se narodil 22. listopadu 1890 v severofrancouzském Lille, ale celé dětství strávil v Paříži. Jeho celé jméno bylo Charles André Joseph Marie de Gaulle. Pocházel z početné rodiny - měl celkem čtyři sourozence, staršího bratra Xaviera a sestru Marii-Agnès, mladší bratry Jacquese a Pierra.

Jeho otec Henri byl profesorem filosofie na jezuitské koleji. To byla do značné míry zásluha jeho ženy Jeanne de Gaullové, rozené Maillotové. Dotyčná dáma byla velmi zbožná - dokonce natolik, že když byly ve Francii církevní školy zrušeny, neposlala svého syna Charlese do školy laické, ale do nejbližší jezuitské koleje, která se nacházela až v Belgii!

Po skončení studia u jezuitů nastoupil budoucí francouzský prezident roku 1909 na vojenskou školu v Saint-Cyr. Tam mu pro jeho nadprůměrnou výšku přezdívali Dvoumetrový Charles. Od roku 1922 byl pak posluchačem vysoké vojenské školy.



Charles de Gaulle jako student
nafoceno z knihy Generál de Gaulle N. N Molčanova, Nakladatelství Svoboda, Praha 1975, vydání první


Když vstoupil do armády, jeho prvním velitelem se stal Philippe Pétain, hrdina od Verdunu, který později sehraje nechvalně proslulou úlohu během 2. světové války. Ale o tom až za chvíli...

Charles se účastnil 1. světové války, byl zraněn v bitvě u Verdunu a 32 měsíců strávil v německém zajetí.

Když se vrátil domů, konečně si našel čas i na milostný život. Na jaře 1921 se oženil s Yvonne Vendrouxovou - přestože ta dříve prohlašovala, že se nikdy neprovdá za vojáka. No, evidentně to nemyslela moc vážně... S generálem Yvonne prožila dlouhé a nekonfliktní manželství. Narodily se jim tři děti - Philippe, Elisabeth a Anne.


Charles a jeho žena Yvonne


Philippe de Gaulle


Charles de Gaulle s dcerou Anne


Roku 1939 se stal velitelem tankových vojsk 5. armády. Roku 1940 pak státním podtajemníkem na ministerstvu obrany.

Byl velký vlastenec. Jednou například prohlásil: "Před mým duševním zrakem vyvstává Francie jako země, jíž je - podobně jako pohádkové princezně či madoně na starých freskách - předurčen neobyčejný osud."

Charles de Gaulle a jeho úloha během 2. světové války

3. září 1939 vstupuje Francie v reakci na napadení Polska spolu s Británií do války. Francouzské a britské armády čekají připravené na hranici Francie na německý útok. Jenže Němci se ještě zaútočit nechystají. Toto dlouhé období nečinnosti vstoupí do dějiny jako "podivná válka".

10. května 1940 porušují Němci neutralitu Holandska a Belgie. Jedná se o obdobu Schlieffenova plánu z roku 1914. Už 15. května prolomí frontu u Sedanu. Blitzkrieg (blesková válka) tentokrát opět funguje... Spojenci ustupují. Mezi 28. květnem a 4. červnem se zhruba 335 000 spojeneckých vojáků nalodí v Dunkerque a podaří se jim uniknout do Británie.

10. června vyhlašuje Francii válku fašistická Itálie. 14. června vstupují Němci do Paříže. Francouzská vláda včas uprchla do Bordeaux. 17. června vzniká vláda nová pod vedením maršála Henri-Philippa Pétaina, 84letého hrdiny 1. světové války.

22. června je podepsáno příměří - a to ve stejném železničním vagoně jako to z 11. listopadu 1918, který si pomstychtivý Hitler speciálně vyžádal.

Francie je rozdělena na dvě zóny - sever včetně pobřeží Biskajského zálivu je okupován Němci, jih je pod správou nechvalně proslulé vlády ve Vichy pod vedením Pétaina. Nazývá se Svobodná zóna, to je však pouhá iluze - jedná se o loutkový stát nacistického Německa.

Charles de Gaulle se stavěl proti - domníval se, že je možno bojovat dále za pomocí kolonií v severní Africe. Po podepsání příměří emigroval do Velké Británie. Odtud pronesl 18. června 1940 svůj slavný projev, ve kterém vyzval Francouze k odporu.


výzva Charlese de Gaulla


Stane se velitelem Sil Svobodné Francie (vojska složená především z koloniálních vojáků a uprchlíků). Organizuje odboj. 2. ledna 1942 vysílá do Francie Jeana Moulina, aby odbojáře sjednotil. Jeho mise má úspěch. Podaří se mu přimět gaullisty i komunisty, kteří složí jádro sil odporu, aby postupovali společně. V květnu 1943 vzniká v Paříži Národní rada odboje. Ale Moulin je 21. června zatčen. 8. července umírá následkem mučení při přepravě do Berlína, aniž by prozradil jediné slovo. Roku 1964 jsou jeho ostatky převezeny do pařížského Pantheonu.

Jean Moulin


Jean Moulin podruhé
No, musím konstatovat, že by se mi vážně líbil...



2. června 1944 ustavuje generál de Gaulle v Británii provizorní francouzskou vládu.

6. června 1943 se Spojenci vylodí v Normandii. Jsou mezi nimi i Francouzi.
15. srpna se Spojenci vylodí také v jižní Francii. Velí jim francouzský generál de Lattre de Tassigny. S pomocí tamějších partyzánů (zvaných maquisté) osvobodí Provence a údolí Rhôny.


Franklin Delano Roosevelt, Charles de Gaulle a Winston Spencer Churchill


Mimochodem, víte, že Roosevelt de Gaulla upřímně nesnášel? Naše profesorka na moderní historii nám dokonce vyprávěla, že ho označil za "největšího zkurvysyna, jaký kdy seděl na nočníku." Ovšem nedokázala nám vysvětlit , kde že se tam vzal ten nočník...

Ovšem na nepřátelství těchto dvou státníků není nic překvapivého. De Gaulle totiž odmítal tancovat tak, jak Američané pískali - což jim přirozeně pěkně lezlo na nervy.

Ale zpět k serióznějším záležitostem. 19. srpna vypukne v Paříži povstání. 24. srpna vstupuje 2. divize Svobodných Francouzů pod velením generála Leclerca do hlavního města. Von Choltitz, velitel Němců v Paříži, se o den později vzdává, aniž by se pokusil splnit Hitlerův rozkaz, podle kterého měl město zničit.

26. srpna organizuje de Gaulle slavnostní vojenskou přehlídku na Champs-Elysée. Díky domácímu i zahraničnímu odboji se Francie řadí mezi vítězné mocnosti. Ale je válkou zničená, zahynulo na 600 000 Francouzů a materiální ztráty jsou rovněž obrovské.


Charles de Gaulle a jeho vojenská přehlídka na Champs Elysée



Prozatímní vláda

Vznikla už 2. června 1944. Od jejího osvobození zasedá v Paříži. V čele stojí generál Charles de Gaulle.

Hned po skončení okupace následuje poválečné zúčtování. Během léta 1944 je zabito na 9 000 kolaborantů, z toho tři čtvrtiny tvoří členové milicí (vichistická obdoba gestapa) a dvojití agenti.

Od podzimu se prozatímní vládě daří dostat situaci pod kontrolu. V zúčtování pokračují, tentokrát už oficiálně a podle právního řádu, zvláštní tribunály. Ty posílají na 40 000 kolaborantů do vězení. 7 000 je jich odsouzeno k smrti, z toho pouze 786 popraveno. Mezi nimi je i Pierre Laval, šéf vichistické vlády, který měl značný podíl na provádění holocaustu v tzn. "svobodné" zóně a zakladatel milicí Joseph Darnand. Sám maršál Pétain je rovněž odsouzen k smrti, která je však nakonec na žádost generála de Gaulla změněna v internaci. Umírá roku 1951 ve věku 96 let.

21. října je zvoleno Ústavodárné shromáždění, které má vytvořit ústavu budoucí 4. republiky. V něm mají největší podíl komunisté (148 mandátů), po nich socialisté (135 mandátů) a Lidové republikánské hnutí (MRP), vzniklé z odboje a sjednocující křesťanské demokraty (143 mandátů).

Ovšem generál de Gaulle nesouhlasí s politickým systémem 4. republiky, kde je moc zákonodárná nadřazena moci výkonné. Vadí mu i to, že nejdůležitější roli hrají nejednotné politické strany. Sám by upřednostňoval republiku prezidentského typu.

Mezi ním a Národním shromážděním dochází ke sporům. De Gaullovi také urazí, když Shromáždění se s ním odmítlo jakkoli poradit o textu ústavy - pod záminkou, že není poslancem.


20. ledna 1946 podává generál demisi. V čele prozatímní vlády ho nahradí socialista Félix Gouin. De Gaulle zakládá ve Štrasburku Sdružení francouzského národa.


Zásluhy prozatímní vlády

  • Ekonomika: znárodnění velkých společností (Renault, Francouzská banka, další velké banky a pojišťovny, kamenouhelné doly, část hutnické výroby, letecký průmysl - pozdější Air France atd.). Některé ze znárodněných továren kolaborovali s Němci

  • Vojenství: vznik Komisariátu pro atomovou energii, který Francii zajistí vojenskou nezávislost

  • Státní správa: založení Národní školy administrativy (ENA), která má poskytnout vzdělání budoucím funkcionářům

  • Sociální sféra: zavedení sociálního zabezpečení, zákon pro prevenci pracovních úraz. Roku 1944 dostávají ženy volební právo


Projev z Bayeux

16. června pronáší de Gaulle slavný projev z Bayeux. V něm nastiňuje své představy o fungování státu. Požaduje posílení moci výkonné a oslabení moci zákonodárné. Důležitou roli má mít i nadstranický prezident. Ten má právo jmenovat ministry i premiéra, vyhlašovat zákony, vydávat dekrety a předsedat zasedání vlády. Také může rozpustit parlament a vyhlásit nové volby. Nezbytná je i druhá komora parlamentu (ta v původní verzi ústavy 4. republiky nefiguruje, ve verzi, která je nakonec schválena, ale ano). Moc výkonná je nadřazená zákonodárné.

De Gaulle je obviněn z bonapartismu. Tato forma nápadně připomíná 2. republiku - ale zároveň i budoucí 5. republiku, kterou de Gaulle zformuje na základě těchto zásad.


Charles de Gaulle za Osvobození




4. republika

13. října 1946 je schválena její ústava, ovšem pouze těsnou většinou. Dojde k tomu až na druhý pokus - v předchozím referendu z 5. května byla zamítnuta 53% hlasů.

Dosti se podobá ústavě 3. republiky. Zákonodárná moc jednoznačně dominuje nad výkonnou. Parlament se skládá z Národní shromáždění a Rady republiky. A je to parlament, který volí prezidenta i předsedu vlády. K pádu vlády stačí, aby jí Shromáždění odhlasovalo nedůvěru.

Toho hojně využívá - nejdelší vláda 4. republiky se udrží pouhých 16 měsíců, nejkratší trvá dokonce jen dva dny, průměr pak činí šest a půl měsíce. Vláda může rozpustit sněmovnu, jen když sama podá demisi a předá své pravomoci předsedovi Shromáždění.

Nejsilnější strany: komunisté, socialisté (SFIO = section française de l'internationale ouvrière) a Lidové republikánské hnutí (MRP).

loga nejsilnějších politických stran





Ramadierova vláda

Vzniká v lednu 1947.
V čele stojí socialista Paul Ramadier.

Mezi ministry je i pět komunistů.
Ovšem 5. května se komunističtí ministři následkem velkých stávek postaví proti vládě. Jsou zbaveni funkcí. Od té chvíle se komunisté staví do trvalé opozice proti 4. republice.
Ovšem až do roku 1951 zůstávají nejsilnější francouzskou stranou.

Vzhledem k tomu, že budou v budoucnu - stejně jako gaullisté - odmítat účast ve vládě, situace se ještě víc zkomplikuje.
Politika tedy bude ve znamení hledání tzn. třetí síly - kterou se stanou především socialisté, Lidové republikánské hnutí a radikálové.


Země trpí ekonomickými těžkostmi - problémy se zásobováním.
Propukají stávky. 19. listopadu podává Ramadier demisi.


Paul Ramadier


Maurice Thorez, předseda Francouzské komunistické strany


Hospodářská obnova Francie

Jejím autorem je především Jean Monnet, nestraník, který se chce inspirovat Rooseveltovou politikou "New deal". Francouzi si půjčují od Američanů. Získává peníze díky Marshallovu plánu - 21% z celkové pomoci. To má mj. zabránit nástupu komunistů a upevnit americký vliv. Jean Monnet ovšem - navzdory Marshallovu plánu - klade důraz na modernizace.

Jean Monnet


Třicet slavných let (les Trente glorieuses)

  • Období prudkého rozvoje francouzské ekonomiky
  • Začíná mezi lety 1946-50, končí ropným šokem v roce 1973
  • Mezi lety 1948 až 1957 se produkce zdvojnásobí
  • To je doprovázeno prudkým zvýšením porodnosti (babyboom) - zatímco v roce 1946 má Francie 40,6 milionů obyvatel, v roce 1958 už je to 44,6.
  • Prudce klesá počet lidí pracujících v zemědělství (v roce 1946 to je ještě celých 65% počtu z roku 1700, v roce 1975 už jen 25%)
  • Zvyšuje se produktivita práce (v roce 1946 dokázalo 10 pracujících uživit 55 lidí, v roce 1975 už 260
  • Vzrůstá i délka života - počet občanů starších 80ti let se během "Třiceti slavných let" téměř ztrojnásobil
  • Změna rozvrstvení ekonomiky ve prospěch služeb - zatímco v roce 1946 tvoří primární sektor 36% celkového objemu a sekundární, stejně jako terciární po 32%, v roce 1975 vítězí terciér s 51%, za ním je sekundér s 39% a poslední primér s pouhými 10%!
  • Zvyšuje se urbanizace (z 50% na 70%)
  • Nízká nezaměstnanost

Počátky evropské integrace

V dubnu 1951 vzniká CECA = Comunnauté européenne du charbon et de l'acier - Evropské společenství uhlí a oceli, a to díky iniciativě Francouzů Roberta Schumana a Jeana Monneta.


Členy jsou Francie, Belgie, Itálie, Nizozemí, Lucembursko a Německo.
Mezi nimi vzniká jednotný trh uhlí a oceli. Důvodem je snaha svázat těžbu uhlí, která prudce stoupala v Německu, s produkcí oceli ve Francii a tím předcházet další válce.

Římskou smlouvou z 25. března 1957 pak vzniká Evropského ekonomického společenství.


Robert Schuman




Jean Monnet


Roku 1952 se vládě Antoina Pinaye podaří zastavit inflaci díky půjčce. Zároveň zavede minimální mzdu, která se odvozuje od výše cen spotřebního zboží - funguje dodnes.


Antoine Pinay


Válka v Indočíně
Indočína (dnešní Laos, Vietnam a Kambodža) patřila Francii od 19. století.
Od roku 1940 ji okupovali Japonci.
Proti nim existoval komunistický odboj vedený Ho Či Minem.

Ho Či Min vyhlásil 2. září 1945 nezávislost Vietnamu.
Roku 1946 začala válka s Francouzi, kteří se své kolonie přirozeně nechtěli jen tak snadno vzdát. Prohlašují, že vedou válku proti komunismu, díky čemuž získávají podporu materiální z USA. Ovšem f
rancouzská veřejnost válku odsuzuje, konají se mnohé demonstrace.


7. května 1954 jsou Francouzi pod vedením generála de Castries poraženi u Dien Bien Phu. To má ve Francii za následek pád Lanielovy vlády a její nahrazení vládou Pierra Mendès France, který už několik měsíců bojoval za ukončení války.


Ho Či Min


Bitva u Dien Bien Phu


Pierre Mendès France


Už v15ti letech složil maturitu, v 21ti se stal advokátem (nejmladším ve Francii!), v 25ti poslancem, v 31ti ministrem, v 33ti odbojářem a v 47 premiérem. Byl členem středové Radikální strany, ovšem levicově orientovaný. Byl znám jako člověk velmi charakterní a inteligentní, který odmítal kompromisy.

Zasloužil se o konec války v Indočíně - Ženevské dohody z 20. července 1954. Těmi získal Vietnam nezávislost. Byl rozdělen na severní, komunistický a jižní, prozápadní. USA ovšem dohody neuznaly.
Válka pokračovala dál, ale nyní už bez francouzské účasti.


Rovněž začal vyjednávání o nezávislosti Tuniska a snažil se o modernizaci ekonomiky a sociální sféry. Jeho vláda sice padla po sedmi měsících, ovšem zanechala za sebou spoustu vykonané práce.



Pierre Mendès France
Mimochodem, Pierre je mým vůbec nejoblíbenějším politikem 4. republiky, tak mi ho nepomlouvejte!




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 citoyenne citoyenne | 13. října 2010 v 11:57 | Reagovat

Díky za ten článek :-)

2 Martina Martina | 7. února 2012 v 15:18 | Reagovat

Ahojky! Máš to moc pěkné:)
ale přesto jsem tu našla nějaké drobné chybičky..např. systém 4. republiky byl dvoukomorový, po tom co první návrh ústavy nebyl přijat, tak byla přepracována a tato věc byla změněna. A také myslím, že ženy získaly volební právo ještě o něco dříve než píšeš.
Ale jinak se mi to moc líbí:) jen tak dál.

3 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 7. února 2012 v 21:21 | Reagovat

[2]: Díky moc, už jsem to opravila:-) Jo, to mám z toho, že jsem ten článek napsala v době, kdy jsem se o tohle období teprve začínala zajímat - a pak už jsem ho znovu neprocházela. Ještě že mám všímavé čtenáře:-)
K volebnímu právu žen - měla jsi pravdu, roku 1945 se sice konaly první volby, kterých se ženy mohly účastnit, ale volební právo získaly už o rok dřív. (A to nemluvím o tom, že na komunální úrovni jim některými osvícenými starosty bylo dovoleno volit už v meziválečném období.)

4 Martina Martina | 7. února 2012 v 22:30 | Reagovat

Nemáš zač :) nemysli jsi, že jsem nějaká rejpalka, jen se mi tvůj článek moc líbil a řekla jsem si že by byla škoda, kdyby tam byla nějaká ta chybička :)

5 jaknapravdu.infoblog.cz jaknapravdu.infoblog.cz | 12. února 2013 v 13:12 | Reagovat

Trochu mi sice kazí celkový dojem tvoje grafická úprava, zvláštní členění jednotlivých "odstavců", a bezesporu nesprávný formát citací (správně: norma ISO 690), ale jinak mám z Tebe vcelku pozitivní dojem (dobré rešerše)!

Jedna malá rada: Kontext druhé světové války stačí vždy zmínit heslovitě, každý si pak jistě podrobnosti vyhledá sám, bude-li míti skutečný zájem, jo, jinak dobrý! Ona je sama o sobě složitá dost, a nikdy ji nepopíšeš detailně celou a přesně! Ani v učebnicích není uvedeno úplně vše!!!!

Post Scriptum: O jeho významu pro vývoj Francie nelze nijak pochybovat, jest una persona grande!  

Bomberious
jaknapravdu.infoblog.cz

6 jindra jindra | E-mail | 28. prosince 2013 v 10:37 | Reagovat

Cituji: "Důvodem je snaha svázat těžbu uhlí, která prudce stoupala v Německu, s produkcí oceli ve Francii a tím předcházet další válce".
Jde o módní tvrzení, které má podpořit, resp. dokázat, žě EU potřebujem pro zachování mítu v Evropě.
Skutečnost je jiná. Blahobytné státy spolu nevedou války. Jiná věc je, že míra blahobytu celé Evropy bude, dík tomu, že všude už všichni umí dělat všechno, klesat. Bude to pozvolné vyrovnání úrovně Evropy se zbytkem světy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.