Těžký život občana Bonaparta - kapitola 1. Zachránce republiky

26. srpna 2010 v 10:41 | Julie Francoise |  Těžký život občana Bonaparta

DŮLEŽITÉ VAROVÁNÍ!!!


Tento příběh NENÍ historická novela, jedná se jen a pouze o FIKCI, která si sice propůjčuje reálné historické postavy, ale uvádí je do nereálných souvislostí, značně upravuje jejich charaktery a vůbec si s nimi dělá, co se jí zrovna hodí do krámu. APELUJI TÍMTO NA ČTENÁŘE, ABY MĚ PROBOHA NEBRALI VÁŽNĚ!!! Tahle povídka vás má pobavit, ne poučit o historii. Od toho jsou na tomto blogu jiné články.

A za druhé, zdůrazňuji, že obraz Napoleona, který zde podávám, nemá s jeho skutečnou povahou mnoho společného! Můj Napoleon je v první řadě KARIKATURA! Neboli - mnohé jeho charakterové rysy jsou zveličené, jiné dokonce velice zveličené a ještě jiné rovnou úplně vymyšlené!

A konečně, NAPOLEONA MÁM RÁDA. Nedělám si legraci ani tak z něj samotného, jako z typu generála, který se nedovede smířit s mírem a pořád by jen válčil. Napoleon je pro mě postava, kterou hodnotím rozhodně kladně, přičemž ale neopomíjím ani jeho zápory - vadí mi hlavně, že se dal korunovat císařem a vzal si princeznu (!) Marii Luisu - tj. z republikána a jakobína se stal - monarcha! Krom toho mě rozčiluje, že asi v polovině své vlády začal ztrácet soudnost a z mimořádně inteligentního člověka a navíc matematika se stal dobyvatel, který se ve svých výpočtech zpronevěřil veškeré logice a realismu - myslím hlavně to nešťastné tažení do Ruska. A nepochválím ho ani za to, že si za svědka na svatbu pozval tu krysu Barrase. Na druhou stranu ale obdivuji jeho inteligenci, pokrokovost jeho vlády a to, že svým zákoníkem upevnil mnohé z revolučních výdobytků.

Takže: tato povídka NECHCE NIKOHO POŠTVAT PROTI NAPOLEONOVI. Klade si za cíl pouze vás pobavit.

JEŠTĚ JEDNOU ZDŮRAZŇUJI: JE TO POUHÁ FIKCE!!!

Kapitola 0. - úvod


Zapojte svou fantazii a představte si následující situaci. Maximilien Robespierre nebyl svržen a dále stojí v čele Francie. Podařilo se mu pohnat k zodpovědnosti prohnilé prokonzuly a stabilizovat situaci v zemi. Chvíle, kdy vstoupí v platnost Republikánská ústava, se blíží mílovými kroky, protože…

… protože vítězná revoluční armáda v čele s generálem Bonapartem vyhnala nepřítele z Francie a konečně zajistila zemi bezpečnost. Konec války se blíží…

Kapitola 1. - Zachránce republiky


Občan Bonaparte doslova hltá očima knihu, div že nejezdí nosem po stránce. Je to opět jeho oblíbený titul, Zápisky o válce galské, autor kolega občan Caesar. "Břídilové, tihle Galové," konstatuje Napoleon znechuceně. "Kdybych já byl Vercingetorix, Řím si ani neškrtne!" Na chvíli se zasní a představuje si sám sebe v čele barbarské armády, která nejprve vyhání Caesara z Galie, následně dobývá Řím, pak Řecko - a proč ne rovnou celou Evropu? A co takhle připojit ještě Asii? A Afriku? A Ameriku? Co záleží na tom, že tehdy ještě nikdo netušil, že vůbec nějaká Amerika existuje… A nesmím zapomenout ani na Austrálii, nějaká ta trestanecká kolonie se vždycky hodí, zvlášť když ti pitomci zbourali Bastilu…

"Občane, máš tady dopis z Paříže."



Napoleon je nucen vrátit se do reality - ovšem s krajní nelibostí. Celý brunátný vytrhne vojínovi psaní. Tak kdopak mi to zase píše? Že by některá obdivovatelka? Ale ne, jen Výbor pro veřejné blaho. Copak mi páni politici zase chtějí? Jménem republiky… nařizuje se vám… vzhledem k tomu, že vlast již není ohrožena… Počkat! Cože?! Nezdá se mi to?! Vážně tam stojí: zahajte jednání o míru???

Napoleon zařve jako lev, kterému krotitel v cirkusu omylem přišlápl ocas. "Tak to ne! Toho bohdá nebude, aby mně, vylepšené reinkarnaci velkého Caesara, nějací zatracení byrokrati nařizovali, že mám poslat k šípku celou svoji vítěznou válku! Ať se jdou s tím svým mizerným mírem vycpat!"

Nyní se plně projeví Bonapartův jižanský temperament. Jediným pohybem ruky smete ze stolu veškeré papíry, následně rozmlátí vázu z čínského porcelánu, jednu z nejcennějších částí kořisti, a když se mu podaří proměnit svůj velitelský stan v kůlničku na dříví po výbuch dynamitu, serve si z klobouku kokardu s trikolorou a začne po ní s gustem dupat, přičemž potichu, ale o to vztekleji, nadává: "Zatracený Robespierre! Ať si jde k čertu i s celou tou svojí republikou! Já se přece teď nebudu vracet do Francie! Ať do mě hrom uhodí, jestli se odsud jen hnu! Vždyť co mě čeká doma? Jen mír, nuda a" - v té chvíli se Bonaparte zachvěje - "moje manželka!"

"Občane, je všechno v pořádku?" Ustaraný strážný nakoukne do stanu. Když spatří Napoleonovo království ve stavu, který naznačuje, že se tudy před chvilinkou přehnaly nejméně tři nepřátelské armády, zbledne. A když spatří svého velitele, jak právě zuřivě dupe po revoluční kokardě a trhá na půl svůj pověstný klobouk, zbledne ještě víc.

"Samozřejmě že je všechno v pořádku!" štěkne Napoleon. Naštěstí se mu rychle vrátí duchapřítomnost a tak dodá: "Jak vidíš, občane, právě tady nacvičuji oslavný tanec na počest republiky! Korsický lidový tanec", poznamená na vysvětlenou, když zpozoruje, jak nechápavě se ten pitomec vojín tváří. "O tom vy Seveřani nemáte ani ponětí, jak my u nás na Korsice umíme oslavovat! To je panečku nadšení a vášeň, ne jako ty vaše ucourané seveřanské tanečky!"

"Jistě, občane", zamumlá strážný vyděšeně a hledí honem zmizet z dosahu svého svérázného velitele. Vážně originální národ, tihle Korsičani, pomyslí si ještě.

O několik málo týdnů později - a rozhodně ne jen o několik málo kilometrů dále.

Ulice Marseille vroubí rozjásané zástupy lidu. Všude je vidět barvy národní trikolory - a výbuchy nadšení. Napoleon ze své vyvýšené pozice v koňském sedle zdraví rozjásané občany. Náramně si užívá, že se taky jednou může na ostatní dívat svrchu. Sem tam i zamává svým pověstným kloboukem, ovšem jen velmi opatrně, onehdy ho přece v návalu zlosti roztrhl na dva kusy. Sice ho pak vlastnoručně zase sešil dohromady, ale co si budeme namlouvat, Napoleon je v první řadě generál a ne nějaká švadlenka! Takže pomalu s tím máváním, nebo by se snadno mohlo stát, že půlka Bonapartova klobouku uletí mezi jeho rozvášněné obdivovatele.

"Bonaparte! Bonaparte! Ať žije Bonaparte!" Napoleon se samolibě usmívá. Sice je Marseille už asi dvacáté město, kde ho vítají, ale některé věci se člověku neomrzí nikdy. Tak tomuhle říkám popularita! Brzy budu oblíbenější než Robespierre. Co, oblíbenější! Jak se začne mluvit o mně, po Robespierrovi neštěkne ani pes!

"Ať žije Bonaparte! Ať žije národ! Ať žije republika!"

Ale ne! Co sem motají národ a republiku?! Teď mají přece oslavovat mě!

Napoleon se nepatrně zakaboní, vzápětí se už ale zase usmívá - a okukuju se zájmem přítomná děvčata. Nutno podotknout, že děvčata s nemenším zájmem zároveň okukují Napoleona. Jeho pohled se na chvíli zastaví u asi dvacetileté blondýnky s objemným hrudníkem. Bonaparte se mlsně oblízne a svléká ji očima tak intenzivně, že div nespadne z koně. "Ať žije republika!" zvolá najednou děvče. Bonaparte se znechuceně odvrátí a soustředí své vášnivé pohledy pro změnu na o kus dál stojící černovlásku, která je přinejmenším stejně hezká a - což je hlavní - provolává slávu jemu. Ovšem než jí ve svých představách stačí servat spodničku, zmizí mu z dohledu a on musí honem hledat jiný objekt.

Bohužel nic netrvá věčně. Napoleon se s těžkým srdcem zastaví před svým domem. Ještě naposled pokyne jásajícím občanům - hlavně pozor na klobouk! - a už sesedá z koně a k nelíčené nelibosti všech přítomných slečen objímá svou manželku.

Konec konců, Julie Arlette je mladší než on, poměrně hezká a vždy perfektně upravená. Napoleon se teď pro změnu soustředí na ni a má chuť jí ty její čisťounké nažehlené šaty bez jediné chybičky pořádně pomačkat, v ideálním případě rovnou stáhnout dolů. Taková kost jako ta blondýna o tři ulice dál to sice není, ale ženská je to taky a docela ujde.

Vcházejí spolu do domu a on jí roztouženě pošeptá: "Lásko, pojď, oslavíme spolu můj triumf. A pořádně!"

Julie Arlette po něm hází jeden vášnivý pohled za druhým a bez okolků ho vede rovnou do ložnice. Konečně stojí proti sobě na krok od své manželské postele. Julie se nadále tváří smyslně a pomalými pohyby plnými erotiky mu svléká uniformu. Napoleon je vzrušen na nejvyšší míru a už se nemůže dočkat, až své ženě předvede, že umí dobývat nejen nepřátelská města. Je dokonce vzrušen natolik, že se ani nepozastaví nad tím, jak to že Julie sice jeho obratně vysvléká až do naha, ale sama zůstává oblečená.

Konečně je velký vojevůdce oděn jen v rouše Adamově. Vztáhne po své ženě ruce a hodlá jí předvést naplno své válečnické umění. Julie Arlette ho ale s nečekanou rázností odstrčí.

"Miláčku, otoč se."

Napoleon poslechne a malý kousek za sebou spaří - ach, jaká hrůza! - vanu! A co hůř - vanu s vodou! A ještě hůř - vanu s vodou, ze které se téměř kouří!

Úlekem doslova ztratí řeč. Ne tak jeho manželka. "Bonaparte, do vany!" rozkáže mu tónem, jako když sám polní maršál velí do útoku. Výraz její tváře Napoleonovi někoho nepříjemně připomíná. Moment! Nedíval se náhodou přesně takhle royalista kat Sanson, když onehdy na Náměstí Revoluce popravoval radikála Héberta a jeho rovněž přespříliš radikální stoupence? Konec konců, rozdíl mezi gilotinou a vanou není nijak velký. A mezi madame Bonapartovou a katem už není rozdíl vůbec žádný.

To se vzápětí potvrdí. Julie Arlette si dá ruce v bok a zařve hromovým hlasem: "Bonaparte, jsi hluchý nebo co?! Do vany povídám! A honem!"

Válečný hrdina usoudí, že protentokrát je jakýkoli pokus o defensivu marný a že mu zbývá jediné - bezpodmínečná kapitulace. Plný nepřekonatelného odporu tedy vleze do vany. Zděšeně zaskřípe zuby. Voda je natolik horká, že okamžitě pojme podezření, jestli ho jeho žena náhodou nechce uvařit za živa. Jestli by byl vůbec někdo něčeho podobného schopný, pak jedině ona.

Julie Arlette si mezitím vyhrnula rukávy. V jedné ruce třímá rejžák. Napoleon si s hrůzou pomyslí, že nemít dlouhé vlasy a ňadra, mohl by si ji snadno splést s římským bohem války Martem. Kartáč skvěle nahrazuje meč, pro Bonaparta je dokonce stokrát děsivější než kterákoli sečná, palná nebo střelná zbraň.

"Lásko, přece mě nechceš drhnout tímhle?! Copak jsem snad podlaha?!"

"Ne, ty rozhodně nejsi podlaha, Bonaparte!" odsekne jeho manželka. "Viděl jsi snad někdy, aby podlaha v našem domě byla takhle špinavá?"

Pak se chopí mýdla a dá se do práce. Ubohý generál má pocit, jako by se na něj vrhly snad všechny bohyně pomsty, které si kdy lidská fantazie vymyslela, a pokoušely se ho roztrhat na kusy.

"Au!!! Copak mi chceš sedřít kůži?!"

"Chci z tebe hlavně sedřít ten sajrajt, Bonaparte. Pokud přitom přijde pryč sem tam i kus kůže, nedá se nic dělat."

Zatím pod okny mávají davy trikolorou a provolávají slávu zachránci republiky. Kdyby tak tušily, že jejich hrdina je právě teď sadisticky týrán svou vlastní ženou a že už už vypouští duši pod vražednými údery rejžáku…!

****

Doufám, že jste se odbře pobavili:-) A teď mě omluvte, běžím se schovat, než mě přítomní bonapartisté začnou kamenovat...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 louisa1789 louisa1789 | Web | 26. srpna 2010 v 14:51 | Reagovat

úžasný :-))
,, ...Napoleon poslechne a malý kousek za sebou spaří - ach, jaká hrůza! - vanu! A co hůř - vanu s vodou! A ještě hůř - vanu s vodou, ze které se téměř kouří!..."
musím se smát :-DDD dokážu si ho živě představit!!

2 Sherin Sherin | E-mail | Web | 26. srpna 2010 v 17:06 | Reagovat

Dokonalé :-D Hlavně tohle:
"Konec konců, rozdíl mezi gilotinou a vanou není nijak velký. A mezi madame Bonapartovou a katem už není rozdíl vůbec žádný." Opravdu jsem se nasmála :-D

3 Dodlovičovna Dodlovičovna | Web | 1. září 2010 v 19:17 | Reagovat

boží, co víc napsat? xD

4 pax pax | 11. července 2012 v 12:17 | Reagovat

:-D  :-D  :-D

5 nejhorsiprumer nejhorsiprumer | Web | 1. února 2016 v 12:56 | Reagovat

Jé, tohle zní moc dobře! " Jen co se vrátím ze školy, tak .. "

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.