Několik dobrých důvodů, proč se nebát

19. srpna 2010 v 18:44 | Julie Francoise |  myšlenky

"Pokud se člověk bojí, aniž by k tomu měl důvod, dotyčný důvod se brzy objeví."

Tak k tomuhle názoru došla moje maličkost, když jí asi tak před rokem a půl chytil záchvat filosofie a ona se pustila do uvažování na téma strach. Řečeno méně komplikovaně, čím víc se něčeho bojíme, tím víc zvyšujeme pravděpodobnost toho, že to skutečně přijde. Na tenhle fakt v současnosti upozorňuje hodně populárních psychologů a filosofů. Zásluhou vlastní životní praxe i zážitků druhých můžu potvrdit, že to vážně funguje.

Strach rozhodně není něco, co by člověku v životě pomohlo. O tom nejspíš není třeba diskutovat. Mnozí - včetně mě - se dokonce domnívají, že strach je primární příčinou značné části našich potíží. Neboli - lidé jsou často nešťastní prostě proto, že se bojí udělat něco, co by je jejich trápení zbavilo. Podívejme se na to skrze pár příkladů ze života:

Znám několik žen, které zůstávají v nefungujícím vztahu, protože se bojí. Obvykle samoty. Výsledkem je, že nežijí takový život, jaký by si přály - a přirozeně jsou značně nespokojené. Ale znám i takové, které dokázaly svůj strach překonat a odešly za tím, co doopravdy chtěly. Přirozeně, nějaký čas zůstaly samy. Ale netrvalo to věčně. Ve výsledku jsou přirozeně mnohem spokojenější. Prostě proto, že se nebály.

Nebo já a jedna moje kamarádka. Chodily jsme spolu na stejné osmileté gymnázium a byly jsme tam nešťastné. Nikdo se s námi nebavil a spolužáci se k nám chovali mírně řečeno hnusně. Rozhodně nic, na co bych chtěla vzpomínat. Bály jsme se s tím něco udělat, byla to pro nás každodenní realita, něco normálního, něco, co patří k životu. Ale já si nakonec uvědomila, že to tak být vůbec NEMUSÍ. Odešla jsem. Dnes jsem už tři roky na gymnáziu, které si nemůžu vynachválit. Netvrdím, že mě tam všichni zbožňují. Ale poprvé v životě mám kolem sebe lidi, se kterými je mi fajn a se kterými si mám co říct. Našla jsem si výborné přátele. A musím přiznat, že se mi odtamtud vůbec nechce a dvakrát se mi nezamlouvá fakt, že už letos maturuju. Moje kamarádka zůstala na naší staré škole. Přirozeně se tam nic nezměnilo, všechno je stejně mizerné jako dřív. Rozhodně nechci tvrdit, že by ona snad byla v něčem horší než já, protože neodešla. Já bych to nedokázala, nemít vedle sebe mámu, která mě celou dobu podporovala a vlastně mě z toho bahna vytáhla. Moje kamarádka nemá nikoho, kdo by pro ni udělal to samé.

Co z toho všeho vyplývá? Že když se člověk přestane bát, začnou se v jeho životě často dít neuvěřitelné věci. Najednou se zrealizuje to, co jste ještě včera považovali za nemožné.


Když jsem přestoupila na nové gymnázium, rozhodla jsem se, že budu zkoušet všechno, co by mě mohlo bavit. Na mojí bývalé škole nebyly skoro žádné kroužky. Tady se mi jich nabízela spousta. Využila jsem toho. Začala jsem s dramaťákem. Nikdy předtím jsem divadlo nehrála. Chtěla jsem, ale moji bývalí - a naštěstí už šťastně zapomenutí - spolužáci mě k tomu nepustili. Na školní akademii jsem byla vždycky jen a pouze kompars, který si mohl gratulovat, když ho nechali říct jednu (!) větu. A tady? Už na první hodině se tak nějak vyjevilo, že mám talent. V druháku jsem získala hlavní roli. A měla jsem úspěch! Letos jsem bohužel hrát nemohla, protože se mi zkoušky kryly s latinou. Ale doufám, že se k tomu zase budu moct vrátit.

Kromě dramaťáku jsem začala chodit malovat - jak vědí ti, kdo viděli fotky z našich třech výstav. Druhý rok přibyl školní časopis. Nic z toho bych neměla možnost dělat, kdybych se dál bála a zůstala na bývalé škole.

Každému, kdo tyhle řádky čte, vřele doporučuju, aby se nebál a prostě si vyzkoušel, co dokáže. Já v sobě objevila herečku. Třeba ji v sobě objevíte taky. Nebo něco úplně jiného. Proč si neplnit své sny? Obvykle to nebývá tak složité, jak to na první pohled vypadá. Nejdůležitější je nebát se a prostě začít. Někde v tom místě končí to obtížné a začíná to zábavné.

Jak někteří z vás vědí, mám v úmyslu stát se známou spisovatelkou. Svého času mě postihla tvůrčí krize, vůbec nejhorší za celý život. Od května 2009 do června 2010 jsem nenapsala žádnou povídku. Byla jsem z toho už na nervy, nevěděla jsem, co dělat. Pak jsem skončila na pět týdnů doma s mononukleózou. Měla jsem čas si všechno promyslet. Došlo mi, proč jsem nemohla psát. Měla jsem strach. Věděla jsem, že kdybych se pustila do tvoření, musela bych se zabývat svými pocity, podívat se do hlubin své duše - a to mě děsilo. Když jsem si tohle všechno srovnala v hlavě, pustila jsem se do nové povídky. Mimochodem, nakonec tak vzniklo mé vůbec nejdelší - a řekla bych, že i nejlepší - dílo. A krom toho - když jsem si konečně dovolila připustit si své pocity a pořádně jsem se z nich vypsala, pomohlo mi to se uvolnit. Netvrdím, že to všechno, co mi předtím strašilo v hlavě, je teď pryč. Ale už je to mnohem, mnohem lepší. Mimochodem, teď píšu další příběh! A jde to víc než dobře.

Proč vám vlastně tohle všechno vyprávím? Chci se podělit o svou zkušenost. Zažila jsem spoustu dost šílených věcí. O většině z nich se mi přinejmenším prozatím psát nechce. Ale tahle malá exkurze je myslím dostačující.

Vám všem, kdo se bojí, bych ráda vzkázala:

Nemějte strach! Přestaňte se bát a dělejte to, co si přejete dělat!

Tenhle článek zakončím výrokem amerického prezidenta Eisenhowera, který mimochodem patřil mezi oblíbené citáty mojí nejoblíbenější zpěvačky Edith Piaf (našla jsem ho v její autobiografii Kolo štěstí).

"Lépe žít než přežívat!"



slunečnice

obrázek stažen z:
http://img.signaly.cz/upload/f/4/60d8364475ea97c402cdb419248dde/Slune%C4%8Dnice.JPG
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bradavickaskola-carakouzel bradavickaskola-carakouzel | 19. srpna 2010 v 19:04 | Reagovat

Nechceš se přihlásit do Bradavické školy??
Jestli ano tady je odkaz:
www.bradavickaskola-carakouzel.blog.cz

2 Dodlovičovna Dodlovičovna | Web | 21. srpna 2010 v 19:18 | Reagovat

já se strachem hrozně bojuju, bojím se jakékoliv změny, cokoliv vyzkoušet, pokud to nejde vrátit...proto například k smrti nerada výtvarničím technikami, u kterých jaksi neexistuje ekvivalent tlačítka "Zpět"...samozřejmě, že takovými tvoříme na ZUŠce a škole nejčastěji :-D
tohle strachování považuju za svou nejhorší vlastnost, která se mě však drží zuby nehty...ale já se nedám! xD

3 pax pax | E-mail | 18. října 2011 v 1:48 | Reagovat

jj, strach jsem proživala, v škole- když jste "odinud" tak jste "zaexota"jj....a ještě neumět jazyk.... no já musela jsem se prestat bat :-)  ;-)

4 May May | Web | 1. září 2012 v 9:55 | Reagovat

Pravdivej článek, o tom žádná. Jen.. přijde mi že lidi by potřebovali slyšet/číst něco víc než "Přestaňte se konečně bát!". To je výrok. Rozkaz. Ale bez podkladu. Lidi potřebují vidět. Vidět kolem sebe lidí kteří se nebojí, pak budou mít důvod. Ale tím rozhodně nechci článek kritizovat, četlo se to dobře. Jsme tu poprvé, takže chci říct: sympatický blog, líbí se mi tvůj odpor k průměrnosti, normálnosti a těm trendům celkově. Myslím že se vrátím..

5 May May | Web | 1. září 2012 v 9:55 | Reagovat

[4]: *jsem

6 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 1. září 2012 v 18:59 | Reagovat

[4]: Co říct jiného, než že tvá připomínka je naprosto pravdivá? Jestli se vrátíš, budu jedině ráda!

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. ledna 2015 v 19:44 | Reagovat

Úžasná úvaha. Rozhodně by se jí mělo řídit více lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.