Cri du coeur - Křik srdce

30. srpna 2010 v 11:12 | Julie Francoise |  francouzské šansony
Po delší době jsem se rozhodla přeložit pro vás další píseň. Pro "Křik srdce" mám vážně slabost - a to hned z několik důvodů. Zaprvé ho nazpívala moje nejoblíbenější Edith Piaf. Zadruhé se objevuje ve stejnojmenném filmu, kde jsem ho taky poprvé uslyšela. Možná si vzpomínáte na tu scénu, kde mladá, dosud zcela neznámá pouliční umělkyně Edith, kterou hraje nepřekonatelná Marion Cotillard, běží spolu se svou nevlastní sestrou Momone (celým jménem Simone Bertautovou) Paříží. Myslím, že tahle píseň se k podobným obrazům hodí víc než skvěle. Je v ní pohyb. Je jednou z těch melodií, které se mi vybaví pokaždé, když mám dobrou náladu a chce se mi běžet. Aby bylo jasno, nejsem žádná sportovkyně. Jen mám prostě někdy chuť utíkat. Ještě před nedávnem mě to lákalo hlavně proto, že běh v mých očích symbolizoval únik, útěk před tím vším, co se mi v mém životě nelíbilo. Dnes je situace naštěstí jiná. Občas mám chuť běžet jen tak - čistě jako projev radosti ze života:-) Jako třeba asi před půlhodinou, kdy jsem se jen tak rozběhla u nás na sídlišti.

Dalším důvodem, proč mi "Křik srdce" tak učaroval, je že k němu napsal text Jacques Prévert, jeden z mých nejoblíbenějších básníků. Jeho poezie se mi líbí hlavně proto, že často připomíná texty šansonů. Konec konců, "Křik srdce" není jediný text, který Prévert pro Edith Piaf napsal. Je také autorem "Embrasse-moi" ("Líbej mě"). Skutečně nádherná báseň i píseň. Mimochodem, můžete ji najít v Prévertově nejslavnější sbírce "Slova" ("Paroles"), která u nás nedávno vyšla v českém překladu.

Ale zpět ke "Křiku srdce". Tady máte text. Určitě hned pochopíte, proč se mi tak líbí:-)  Myslím, že tahle píseň báječně odráží Prévertův typický styl - i když je veršovaná, což všechny jeho básně nebývají. Rovněž také báječně vystihuje život i postoje své interpretky, Edith Piaf. A do značné míry i mé vlastní...

Mimochodem, originál textu jsem stáhla na adrese http://www.frmusique.ru/texts/p/piaf_edith/criducoeur.htm, autorem překladu je moje maličkost.


Cri du couer


Edith Piaf
hudba: Henri Crolla  
text: Jacques Prévert
1960


C'est pas seulement ma voix qui chante.
C'est l'autre voix, une foule de voix,
Voix d'aujourd'hui ou d'autrefois,
Des voix marrantes, ensoleillées,
Désespérées, émerveillées,
Voix déchirantes et brisées,
Voix souriantes et affolées,
Folles de douleur et de gaieté.

C'est la voix d'un chagrin tout neuf,
La voix de l'amour mort ou vif,
La voix d'un pauvre fugitif,
La voix d'un noyé qui fait plouf.
C'est la voix d'une enfant qu'on gifle,
C'est la voix d'un oiseau craintif,
La voix d'un moineau mort de froid
Sur le pavé d' la rue d' la joie...

Et toujours, toujours, quand je chante,
Cet oiseau-la chante avec moi.
Toujours, toujours, encore vivante,
Sa pauvre voix tremble pour moi.
Si je disais tout ce qu'il chante,
Tout c'que j'ai vu et tout c'que j'sais,
J'en dirais trop et pas assez
Et tout ça, je veux l'oublier.

D'autres voix chantent un vieux refrain.
C'est leur souvenir, c'est plus le mien.
Je n'ai plus qu'un seul cri du cour :
"J'aime pas l'malheur ! J'aime pas l'malheur !"
Et le malheur me le rend bien
Mais je l' connais, il m' fait plus peur.
Il dit qu'on est mariés ensemble.
Meme si c'est vrai, je n'en crois rien.

Sans pitié, j'écrase mes larmes.
Je leur fais pas d'publicité.
Si on tirait l'signal d'alarme
Pour des chagrins particuliers,
Jamais les trains n'pourraient rouler
Et je regarde le paysage.
Si par hasard, il est trop laid,
J'attends qu'il se refasse une beauté

Et les douaniers du désespoir
Peuvent bien éventrer mes bagages,
Me palper et me questionner,
J'ai jamais rien a déclarer.
L'amour, comme moi, part en voyage.
Un jour je le rencontrerai.
A peine j'aurai vu son visage,
Tout de suite je le reconnaîtrai...

Křik srdce


To není jen můj hlas, který zpívá
To je jiný hlas, dav hlasů,
Hlas dneška nebo dřívějška,
Hlasy legrační, prosluněné,
Zoufalé, okouzlené,
Hlasy srdcervoucí a zlomené,
Hlasy usměvavé a poblázněné,
Šílené bolestí a radostí.

To je hlas docela nového žalu,
Hlas lásky mrtvé nebo živé,
Hlas ubohého uprchlíka,
Hlas topícího se, který dělá "glo".
To je hlas dítěte, které fackujeme,
To je hlas bojácného ptáka,
Hlas vrabce mrtvého zimou
Na dlažbě vykřičené ulice*...

A vždycky, vždycky, když zpívám,
Ten pták zpívá se mnou.
Vždycky, vždycky, dosud živý,
Jeho ubohý hlas se třese pro mě.
Kdybych pověděla vše, co zpívá,
Vše, co jsem viděla a vše, co vím,
Řekla bych příliš a ne dost
A to vše chci zapomenout.

Další hlasy zpívají starý refrén.
To je jejich vzpomínka, už ne moje.
Mám už jen jediný křik srdce:
"Nemám ráda neštěstí! Nemám ráda neštěstí!"
A neštěstí mi to vrací
Ale já ho znám, už mi nenahání strach.
Říká, že jsme spolu sezdaní.
I když je to pravda, vůbec tomu nevěřím.

Bez milosti stírám své slzy.
Nechci jim dělat reklamu.
Kdybychom tahali za záchranou brzdu,
Kvůli různým smutkům,
Vlaky by nikdky nemohly jezdit.
A dívám se na krajinu.
Když je náhodou příliš ošlklivá,
Čekám, až zas zkrásní.

A celníci beznaděje,
Mohou prošacovat moje zavazadla,
Prohmatávat mě a vyslýchat,
Nikdy nemám nic k procelení.
Láska, stejně jako já, odjíždí na cestu.
Jednoho dne ji potkám.
Sotva bych uviděla její tvář,
Hned ji poznám...

* tady si nejsem úplně jistá. "Rue de la joie" znamená v doslovném překladu "ulice radosti", ovšem na základě svých znalostí nespisovné francouzštiny objevující se v šansonech počítám, že zde bude význam poněkud jiný. Konečně, už jsem se s tímto obratem párkrát setkala - a z kontextu bych usuzovala spíše na překlad "vykřičená ulice". Ostatně, "fille de joie" znamená zcela bez pochyby prostitutka (viz Edith Piaf - Accordéoniste - Harmonikář).

matika

Mimochodem, tenhle obrázek jsem nakreslila jednou ve druháku do sešitu z matiky. Byla jsem tehdy na dně - a tak jsem si chtěla dodat optimismus kreslením něčeho veselého, co by připomínalo mé výtvory plné čisté radosti z prváku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.