Za letní bouřky

10. července 2010 v 19:06 | Julie |  próza
Náhodou jsem se hrabala ve svém elektronickém archivu a našla tam tuhle povídku. Napsala jsem ji na konci prváku za domácí úkol a myslím, že se mi docela povedla, mezi spolužáky měla každopádně úspěch.

Jen malá poznámka na vysvětlení: ty, kdo mě znají, asi šokuje, proč se hlavní hrdinka proboha jmenuje Zuzana. No, to vzniklo tak, že nám češtinářka zadala první dvě nebo tři věty příběhu a my si měli domyslet pokračování. A krom toho, když jsem to psala, ještě jsem se Zuzanou docela vycházela...


Za letní bouřky aneb Tajemství Zuzany Tiché

Zuzana stiskla zvonek u dveří. Pocítila směsici strachu a vzrušení. Bylo rozumné sem chodit? Vůbec toho doktora Hrnčíře neznala. Psal, že obchoduje se starožitnostmi. Hm, ty by se u ní našly. A nemá cenu si cokoli namlouvat, peníze potřebuje. Musí přece z něčeho žít, ona i její dcerka.

Dveře se pomalu otevřely. Objevil se postarší muž v drahém obleku. Doktor Hrnčíř osobně? Vypadal seriózně. A ona na sobě měla jen laciné šaty z bazaru. Venku lilo jako z konve. Z vlasů jí kapala voda.

"Slečna Tichá? Pojďte prosím dál." Uvedl ji do přijímacího pokoje. Kožená křesla, stolek z leštěného dřeva,starožitný nábytek a pravé perské koberce. Dýchal z toho luxus. Znejistěla.

Po nutných formalitách přešli k věci. "Mám doma soupravu nádobí z míšeňského porcelánu, tuším z osmnáctého století. Dědí se v naší rodině už po mnoho generací."

Doktor Hrnčíř zamyšleně pokýval napůl lysou hlavou. "To je jistě velice zajímavé. Ovšem po pravdě řečeno by se mi lépe hodily nějaké šperky."

Ale ne! Šperky už jí skoro žádné nezbyly. Pokusila se nedát na sobě znát sebemenší znepokojení. "Vlastním velice hezký secesní náhrdelník," nadhodila s hranou sebejistotou.

"Říkáte náhrdelník? Zajímavé, velmi zajímavé… A co například medailon?"

Něco v jeho úsměvu způsobilo, že sepjala ruce v klíně. Zamrazilo ji. "Obávám se, že vám nemůžu vyhovět," odvětila opatrně. "Bohužel žádný medailon nemám."

Znovu ten úsměv. Přiměl ji myslet na červy. Nebo na cokoli slizkého. "Opravdu, slečno Tichá? Nenašel by se u vás nějaký? Myslím konkrétně stříbrný, velikosti lidské dlaně, zdobený spirálou ze safírů. Nemáte takový?"

Oblohu venku rozťal blesk. Hned na to zahřmělo. Ztuhla. Jak o něm může vědět? Ten medailon byl největším pokladem jejího rodu. Bylo přísně zakázáno ukázat komukoli cizímu jeho vnitřek. Věděl snad ten muž…? Mohl tušit…?

Chtěla něco namítnout, odvést ho na falešnou stopu… Ale bylo příliš pozdě. Viděl, jak zbledla. A pochopil. "Vidím, že si rozumíme," konstatoval spokojeně. "To je dobře, pro mě i pro vás. Takže, jsem ochoten vám nabídnout velmi slušnou cenu. Řekněme sto tisíc?"

Sto tisíc? Při takové sumě se jí zatočila hlava. Ale realismus přebil touhu po penězích. "Je mi líto. Nic takového nemám."

Naklonil se k ní přes stůl. Jeho dech páchl kouřem. Zvedl se jí žaludek. "Ale no tak, slečno. Přece mi tady nebudete hrát komedii."

"Nic vám tu nehraju. Prostě ho nemám!"

"Zuzano, buďte přece rozumná." Lehce se dotkl její tváře. Otřásla se odporem. Dělal, že si toho nevšiml. "Jste velmi hezká žena. Opravdu bych nerad, aby vás potkala nějaká nepříjemnost. Některé věci je lepší nechat spát, v tom se oba zajisté shodneme. Nebo je snad vaše minulost stejně čistá a jasná jako vaše oči?"

"Jestli mě chcete vydírat, máte to marné," odsekla. Bledé tváře jí zčervenaly. Zlostí? Nebo strachem? "Nikdy jsem nic špatného neudělala!"

"Ale mě by nikdy ani ve snu nenapadlo tvrdit, že byste snad zrovna vy byla schopná nějakého nečestného činu. Možná jste si jen nedovedla správně vybrat, komu věřit…"

Bezděčně sebou trhla. "Jak to myslíte?"

"Však vy mi rozumíte, Zuzano. Nebo vám snad selhává paměť? Váš snoubenec byl svého času podezřelý z úkladné vraždy. A to, že se tehdy vypařil neznámo kam a vás tu nechal, těhotnou a zcela bez prostředků, nevypadá zrovna jako polehčující okolnost, nemyslíte? Bůh ví, proč tehdy ten případ uzavřeli, aniž by ho obvinili… To ovšem neznamená, že ta věc nemůže policii znovu začít zajímat. Stačí jedno důvěryhodné svědectví… Nedělejte si naděje, že by mohl uniknout. Mám mezi detektivy dobré přátele. Najdou ho a uvězní. A vy? Kdo jiný by měl být spolupachatelem než právě vy, Zuzano? Vaše dcera zůstane sama, skončí v sirotčinci, se zničeným dětstvím a zostuzeným jménem. Všichni jí budou předhazovat, že je dítětem vrahů. A přitom by stačilo tak málo… Dejte mi ten medailon. Dobře vám zaplatím."

"Nemůžu! Já už ho nemám!" vyhrkla Zuzana. Prudce se zvedla a vrhla se ke dveřím. Příliš pozdě. Strhl ji zpět a uchopil za hrdlo. Škubala sebou, kopala kolem sebe, kousala ho a škrábala. Vše marné. Byl překvapivě silný. Sevřel ji pevněji. Téměř nemohla dýchat.

"Mluv, couro! Kde je ten medailon?!" Ne… To ne! Nesmí mu to prozradit! Nesmí se dozvědět to tajemství! V jeho rukách by představovalo zkázu… Proboha, proč sem jen chodila?

Zarýval jí prsty do krku. Snažila se lapat po dechu, ale vše bylo marné, zatmělo se jí před očima, vědomí ji opouštělo. "Kde je ten medailon?!"

Naposledy se pokusila nadechnout. A pak svět definitivně zmizel v nenávratnu. Konec. Už bylo příliš pozdě…

Znechuceně pustil její mrtvé tělo. Sesulo se na podlahu. Sakra, to nechtěl! Teď už se od ní nic nedoví.

Obešel stolek a zapálil si cigaretu. Pod okny projela tramvaj. Přestalo pršet.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.