Jaké to krásné ráno!

30. června 2010 v 15:56 | Julie |  próza
aneb můj školní fejeton vytvořený coby pololetní domácí slohovka. Napsala jsem celkem dva, ale tenhle vyhrál v hlasování, takže byl nakonec odevzdán:-) Téma bylo pondělí. A upozorňuji předem, že můj text z části vychází ze skutečných událostí. Tedy až na tu hlavní zápletku, kterou jsem si vymyslela. I když... ne že bych nebyla schopná provést něco takového i v reálu:-)

Jaké to krásné ráno!

"Do prkenný ohrady!" říká moje babička, když ji uprostřed města přepadne naléhavá potřeba a záchod nikde. "Do prkenný ohrady!" říkám já, když se v pondělí ráno probudím a zjistím, že jsem zaspala přesně o nula hodin, čtyřicet dva minut a třicet sedm vteřin. Místo zmíněné prkenné ohrady nakopnu vztekle alespoň postel. "Auvajs!" zařvu a chytím se za těžce zraněný palec. Prima! Tak teď jsem konečně perfektně probraná. K dokonalému štěstí mi zbývá už jen zjistit, že nemůžu najít punčochy.

Nemůžu najít punčochy. To je mi ale náhodička! Zuřivě se přehrabuju v prádelníku, na tolik zuřivě, že půlka jeho obsahu skončí na podlaze. Výsledek: dalších pět minut skončilo tam, kde slunko nesvítí.
Na konec najdu něco, co si snad můžu obléct, vyčistím si zuby chlebem s marmeládou, k snídani sežvýkám kartáček a můžu vyrazit.

Řítím se po ulici. Trpce lituji, že jsem se nikdy nenaučila bruslit. Chodníky na sídlišti totiž dva týdny po začátku sněhové kalamity připomínají téměř dokonalé kluziště. To člověka zahřeje u srdce, když vidí, jak se naše drahé město báječně stará o své občany! "Do prkenný ohrady!" Blbost, správně je: "Do zledovatělýho chodníku!" Už se válím po zemi. K bolavému palci se přidá do party bolavé koleno a loket. Vysypu ze sebe příval nadávek začínajících písmenem k, přičemž jediná publikovatelná je "K čertu s tím zatraceným pondělkem!"

Ale ne, takhle ne! Je třeba myslet pozitivně. Vždyť je to vlastně celé ohromně prima! Modřiny, které jsem právě získala, budou skvěle ladit s mými očními stíny. A takový ranní běh zase podpoří činnost mého srdce, plíce se do sytosti nadýchají čerstvého sídlištního vzduchu okořeněného štědrou dávkou výfukových zplodin a do mozku se mi vyplaví takové kvantum endorfinů, že si samou radostí div nezačnu zpívat.

Konečně nastoupím do metra. Zatímco se z přehrávače vedle stojícího individua line ten nejnemožnější možný hip-hop, pokouším se učit se na dnešních pět písemek. Náhle vlak prudce zastaví. Sešit mi vypadne z ruky přímo do nechutné břečky na podlaze. Ne, hlavně se nevztekat a myslet pozitivně. Marast vytvořil na kdysi bílé stránce takovou skvrnu, že kdybych ji nabídla nějaké galerii s moderním uměním, bude ze mě milionář.

V tu chvíli milý hlas z amplionu oznámí, že "z důvodu pádu osoby do kolejiště je provoz metra přerušen." Ale ne! Já sice mám pochopení pro sebevrahy, ale když už někdo chce skoncovat se svým nanicovatým životem, nemůže mít alespoň dost slušnosti na to udělat to někde, kde nebude ostatním překážet? Případně ukončit svůj život na kterékoli jiné lince než na béčku, kterým já jezdím? Tohle si beru osobně!

Dav se vyvalí směr tramvajová zastávka. Ostrůvek v zápětí vypadá jako pole stižené nájezdem kobylek. Za deset minut se přišine tramvaj. Jelikož jsem vyrůstala na venkově, nemohu si nevzpomenout na to, jak to vypadalo, když člověk krmil slepice. Zkuste si hodit mezi hejno ještě před chviličkou spořádaných kurů domácích cokoli k jídlu, a uvidíte, jak vypadá takový boj o zrno, případně o knedlík, trávu, chleba či cokoli jiného. Vyhrávají zásadně slepice s nejrychlejšíma nohama a nejostřejším zobákem. Zkuste si k davu naštvaných opožděných cestujících přijet s už tak dost narvanou tramvají a výsledek bude naprosto stejný. V tomhle boji prohrávám. Nemám dostatečně ostrý zobák.

Po třetím marném pokusu se rozhodnu jednat v rozporu se zásadami fair play. Tenhle zápas beztak nemá žádná pravidla - tudíž je nemůžu porušit. Okázale všechny předběhnu a připravím se v místě, kde očekávám brzkou přítomnost tramvajových dveří. Trefa! Vrazím podpatek do holeně obézního pána, který se mě pokusí sejmout pracovním kufříkem. A svou školní taškou odmrštím blonďatou slečnu s výrazem prozrazujícím inteligenci průměrné hlavní hrdinky jihoamerické telenovely. Je mi líto, ale v boji o zrno člověk ani slepice neznají bratra. Tady neplatí žádné "miluj bližního svého", ale "urvi, co můžeš - a ještě něco navíc!"

Po tři čtvrtě hodiny trvajícím utrpení se napůl udušená, rozmačkaná, umlácená a vůbec po všech stránkách téměř zlynčovaná vypotácím ven. Pokusím se naznačit cosi jako běh ke škole. Tak jaký máme čas? Jedna hodina dvacet minut osmnáct vteřin zpoždění. To není špatné!

Konečně stojím před vchodem do našeho ústavu. Zírám na zavřená vrata. Co má tohle znamenat? Vztekle zabuším do dřeva. Nic. V neblahé předtuše vytáhnu mobil a podívám se na dnešní datum.

Neděle 15. ledna 2010.

"Do... (cenzura, cenzura a opět cenzura)!"

Náhle však pochopím, jak úžasně pozitivní celá věc je. Uvědomím si totiž, že jsem bez nejmenších pochyb geniální. Nikomu jinému než géniovi by se tohle jednoduše podařit nemohlo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sherin Sherin | E-mail | Web | 30. června 2010 v 21:26 | Reagovat

Jsem si říkala, jestli to tu zveřejníš :-) Svůj názor a pochvalu jsem ti sice již vyjádřila, ale myslím, že neuškodí, když ti to pochválím ještě jednou, protože to je opravdu výborný fejeton (v některých situacích poznávám sama sebe ( :-D ), ten druhý byl sice taky skvělý, ale tento se mi přecijenom líbí více :-)

2 veki veki | Web | 30. června 2010 v 22:44 | Reagovat

Ahoj,
moc jsem se nasmála, akorát, nechci šťourat, mně by to ve škole vrátili s tím, že je to vypravování.
Bez pochyby ale dobrá práce.

3 Julie Julie | 1. července 2010 v 16:20 | Reagovat

Pro Sherin a Veki:
Díky moc za pochvalu!
Pro Veki:
No, já vlastně ani nevím, jakou mi za to češtinářka dala známku, odevzdávala jsem tu práci až dost ke konci roku a nedostala jsem ji zpátky. Takže kdo ví, třeba jí to jako vypravování přišlo taky...

4 euphoooria euphoooria | Web | 4. července 2010 v 15:52 | Reagovat

je to skvělý :) moc se mi to líbilo, fakt jsem se nasmála :)

5 Tomášek Tomášek | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 15:29 | Reagovat

No jasnačka souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.