François Villon

4. května 2010 v 12:12 | Julie |  historie-jiné

Všechno jen do putyk a ženským!

aneb Pár slov o životě neobyčejného básníka Françoise Villona


Jen si to přiznejme - kdo dnes čte středověkou poezii? Většina tehdejších básní je současnému čtenáři tak maximálně pro smích. Patetická vyznání nedostupným krásným paním a zpěvy o hrdinných rytířích bez jediné chybičky nechávají většinu z nás zcela chladnými. Přesto je však hrstka autorů, kteří nám i přes propast věků mají stále co říct. Jedním z nich je beze sporu i François Villon, dle mého názoru vůbec nejpozoruhodnější osobnost francouzské středověké literatury. I když od jeho smrti už uplynulo více jak půl tisíciletí, jeho díla stále vycházejí - a stále se čtou. Před nedávnem dokonce vznikl zbrusu nový překlad do češtiny. A nijak vzdálený není ani čas, kdy o něm v pražském divadle Ungelt dávali hru nazvanou stejně jako můj článek - Všechno jen do putyk a ženským.

Kdo vlastně tento pozoruhodný umělec byl? To je otázka, na kterou se snaží odpovědět už celé generace badatelů - ovšem s pouze částečnými úspěchy.

François Villon
(ovšem nemohu se zaručit za to, že je tento portrét autentický)



Obecně se předpokládá, že se narodil v Paříži roku 1431 - ostatně, on sám to ve svém díle tvrdí. O jeho původu mnoho nevíme. Není však pochyb o tom, že pocházel z nízké společenské vrstvy. Naštěstí pro světovou literaturu se ho brzy ujal Guillaume de Villon, kanovník kostela Saint-Benoît-le-Bétourné, který stával naproti slavné pařížské univerzitě Sorbonně. Nikdo se už asi nikdy nedozví, co ho k tomu vedlo. Někteří badatelé se domnívají, že byl chlapcovým příbuzným, pro to však neexistují žádné důkazy. Jisté je však to, že právě díky němu mohl François získat výborné vzdělání - po složení bakalářské zkoušky (která by se dala přirovnat k dnešní maturitě) započal roku 1449 svá studia na univerzitě. Jako každý jiný žák, jak se tehdy studentům říkalo, musel nejprve absolvovat Artistickou fakultu (neboli Fakultu svobodných umění). Později se z ní vyvine fakulta filosofická - tehdy však sloužila především jako přípravka pro studium dalších oborů - což byla teologie, medicína a práva.

pamětní deska na místě, kde stával kostel Saint-Benoît-le-Bétourné


Byl jsem však dítě neposlušné,
za školu prchal, jak se dalo.
Teď už to nenapravím, už ne.
Srdce jak by mi usedalo.


Takhle se sám Villon vyjádřil o dobách svého studia. Ovšem zdá se

, že poněkud přeháněl. Artistickou fakultu totiž absolvoval za pouhé tři roky, což znamená v nejkratším možném čase. V roce 1452 obdržel titul mistra (magistra) svobodných umění. Co dělat dál? François se touto otázkou pravděpodobně příliš nezatěžoval. Raději začal rozvíjet svůj básnický talent - tak, že pro něj hledal inspiraci. Díky svému pěstounovi měl možnost dostat se mezi pařížskou smetánku, ale to ho příliš nelákalo. Jemu byl bližší jiný svět - svět noční Paříže, jejích pochybných čtvrtí, krčem, drobných zlodějíčků i protřelých kriminálníků, lehkých holek a zábavy. Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus, pravý první verše notoricky známé studentské hymny. François a jeho přátelé z univerzity se tohoto hesla rozhodně drželi.

ulice U Sorbonny dnes


Právě v této atmosféře bezstarostného, divokého mládí, se začala rodit budoucí literární orientace nadaného mladíka. Ne, jeho tématem nebude vznešený svět boháčů, nemá zájem pateticky opěvovat rytíře a jejich krásné paní, jako to dělají ti ostatní, maximálně je zesměšní. Je mu milejší psát o tom, co zná - o pařížském podsvětí, o zlodějích, o prostitutkách. O životě, který je drsný - ale zato skutečný.

Vše vystaráno! Nebojím se psot!
Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot.
Lehká a pasák. Špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné. Jako u těch vran.
Oh, tahle špína! Špína je nám vhod.
Nás život vypliv. Plijem na život
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.


Student François de Montcorbier, jak znělo jeho původní jméno, se změnil v umělce a bohéma Françoise Villona. Jméno, které si vzal po svém pěstounovi, jako by mělo symbolický a osudový význam. Villon znamená ve staré francouzštině šibeničník. A jak brzy uvidíme, nad naším básníkem visel stín oprátky téměř po celý život.

Poprvé se k němu nebezpečně přiblížil 5. června 1455. Tehdy ve rvačce smrtelně zranil kněze jménem Philippe Charmoy (podle některých Sermois). Většina autorů se přiklání k Villonovu tvrzení, že ho Charmoy napadl. Ale proč? Byla oním důvodem žena, možná dokonce Françoisova femme fatale Katherine de Vausselles, která ho později hořce zklamala?

Chování měla pozorné,
když jsem jí dlouze vyprávěl,
neřekla ano ani ne,
když ramen pohladil jsem běl,
rozdmýchal oheň obou těl,
tu s úsměvem mi vyšla vstříc.
Mohl jsem dělat, co jsem chtěl
a nebyl pro ni vůbec nic.


I tato otázka zůstává nezodpovězené. Básník každopádně hned po činu opustil Paříž. Vrátil se až v lednu 1456, poté, co mu král Karel VII. udělil milost. Ale nepobyl dlouho. V prosinci téhož roku totiž spolu se svými kumpány vyloupil univerzitní pokladnu. Musel tedy opět opustit hlavní město. Někdy v té době také napsal svou první delší básnickou skladbu Odkaz, nazývanou někdy chybně Malá závěť.

Následující roky strávil toulkami po francouzském venkově. O této části Villonova života toho mnoho nevíme. První jasná stopa se objevuje až v podobě jeho slavné Balady, kterou složil u příležitosti básnické soutěže pořádané vévodou Karlem Orleánským na jeho dvoře v Blois někdy mezi lety 1457-61.

další Villonův údajný portrét


Pak následuje opět několik nejasných let, během kterých se básník několikrát ocitl ve vězení. Byl zatčen v Bourges, v Orléansu ho dokonce pro neznámý přečin odsoudili k smrti. Život mu zachránil opět vévoda Karel, když u příležitosti prvního vstupu své dcery do města vyhlásil amnestii.

Léto roku 1461 strávil pro změnu v žaláři v Meung-sur-Loire, na příkaz tamějšího biskupa Thibaulta d'Aussigny. Důvod jeho zatčení není znám, ale předpokládá se, že ani žádný vážnější přečin nespáchal.

Můj biskup není, není pán,
můj hřbet se před ním nepokloní,
nejsem mu službou zavázán,
a on mě štve, jak laň když honí.
Chlebem a vodou - co mi do ní! -
v létě mě krmil hamižně.
Víc modlitba má nežebroní,
než Bůh by dal mu, co on mě!


I tentokrát však nakonec unikl. Nastoupil nový král Ludvík XI. Byla vyhlášena amnestie. Villon se vrátil do Paříže. A napsal své nejslavnější dílo, Závěť (Velký testament).

Jenže jeho konflikty se zákonem ještě zdaleka nebyly u konce. V listopadu 1462 se François octil - kde jinde než ve vězení? Tentokrát to bylo kvůli aféře s notářem Ferreboucem (nebo Ferrebourgem). Podle soudních spisů došlo asi k tomuto - jeden z Villonových přátel vyprovokoval rvačku s Ferrebourgovými písaři. Další pak lehce zranil notáře dýkou. Tak ve shodě vypověděli všichni obžalovaní. Ale zatímco ostatní byli odsouzeni jen k mírným trestům, Villon, který se rvačky zúčastnil víceméně jen trpně, dostal trest smrti oběšením. Proti tomuto nespravedlivému verdiktu se odvolal.

známka s Villonem z roku 1946


A měl úspěch - rozsudek byl změněn na deset let vyhnanství z Paříže. François odešel někdy v prvních dnech roku 1463. Ve chvíli, kdy vstoupil do závějí za městskými hradbami, se jeho stopa definitivně ztrácí. Umrzl někde uprostřed zasněžených polí? Nebo přežil ještě několik dalších let? To nikdo neví. Roku 1468 však zemřel jeho pěstoun Guillaume de Villon. Jelikož básníka vůbec nezmiňuje ve své závěti, dá se předpokládat, že François byl v té době již mrtvý.

A proč je jeho dílo dodnes čtenářsky atraktivní? Především díky svému obsahu - ač i forma beze sporu zaslouží velký obdiv. Většina z jeho veršů je aktuální dodnes. Nešvary společnosti, které zesměšňoval, trvají - jen změnily podobu. Ale hlavně, Villon je opravdový a osobní. Netvoří podle šablony, píše ze sebe, ze své zkušenosti, ze svých pocitů, ze svého utrpení. Vložil do svého díla sebe samotného.

"…jako když život tepe křídly do času. Syrový život."
Jarmila Loukotková, Navzdory básník zpívá

Poznal jsem na své krušné pouti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život víc dá ve svém ději
než školy textem v řeckém díle.


Poznámky:

Všechny úryvky Villonova díla v tomto článku pocházejí z knihy Velká závěť vydané nakladatelstvím Supraphon roku 1985 (překlad Jarmily Loukotkové). Výjimkou je úryvek z Balady o Tlusté Margot, který jsem uvedla v překladu Otokara Fischera.

Údaje o básníkovi jsem čerpala z knihy Já, François Villon, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, vydání třetí, 2005, doslov a životopis napsal Josef Felix.

Dále mohu každému vřele doporučit biografický román Navzdory básník zpívá Jarmily Loukotkové. Dokonce i já, která brečím jenom výjimečně, jsem měla při čtení jeho poslední kapitoly v očích slzy - natolik je ten příběh silný a výborně napsaný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 4. května 2010 v 18:04 | Reagovat

Já se hlásím, že čtu starou poezii! :D
Villon je dokonalost sama a považuji ho za nejlepšího básníka své doby. A nejsem si úplně jistá, jestli ho někdy někdo překonal. Snad jen Shakespeare.

2 Paželv Paželv | E-mail | Web | 13. července 2010 v 10:06 | Reagovat

Pěkný článek :-) Promiň mi hnidopišství, ale přijde mi, že cituješ spíše překlad Otokara Fischera (což by mělo být to "Já, Francois Villon") než poněkud modernisovaný překlad Jarmily Loukotkové (vyšlo v X knihách a většina překladů je zařazena do Navzdory básník zpívá). Aspoň v Baladě o tlusté Margot má Loukotková zcela určitě refrén: "V tom bordelu, co jsme si zařídili"...

3 Helena Křížová Helena Křížová | E-mail | 10. dubna 2015 v 16:21 | Reagovat

Pěkné! Poznámka - ten portrét bohužel autentický není, je to jen umělcova představa, protože jeho autor žil o 300 let později, nežli Villon... :-(

4 Julie Françoise Julie Françoise | Web | 26. dubna 2015 v 15:14 | Reagovat

[2]: Hnidopišství promíjím, naopak jsem za něj ráda:-) Texty jsem znovu prošla a zkontrolovala. Výsledek je, že máš pravdu částečně. Cituju Loukotkovou, jak jsem uvedla, ovšem až na jednu výjimku - úryvek z Balady o Tlusté Margot je skutečně přeložený Fischerem. Hned to uvedu do článku, ať je vše, jak má být:-)

[3]: Jo, to už dnes vím, jen jsem nevěděla, ze kdy ten portrét je, díky moc:-) Pokud se nepletu, žádné autentické dobové Villonovy portréty se nedochovaly, jestli mi tedy něco neuniklo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.