Život je poklad?! aneb Byli jednou dva sebevrazi

9. února 2010 v 11:04 | Julie |  myšlenky
Tak jsem se zase jednou rozhodla prohrabat svůj soukromý archiv a narazila jsem tam na tohohle podivného křížence úvahy a povídky. Je to můj článek do školního časopisu, otištěný - alespoň podle data odeslání inkriminovaného mailu, v jehož příloze byl objeven - někdy v únoru nebo v březnu 2009. Téma bylo tehdy "Poklad".
Od té doby se spousta věcí v mém životě naprosto zásadně změnila, ale přesto musím konstatovat, že nemálo ze závěrů, ke kterým jsem zde došla, pro mě platí dodnes.

Život je poklad?!


aneb

Byli jednou dva sebevrazi


(Varování: místy značně morbidní!)

Doběhnou titulky. Pochmurná hudba ustoupí do pozadí. Scéna první: most. Je podzim a poprchává. Řeka je kalná a bez života. Do vody padají dešťové kapky. A o zábradlí se opírají dva sebevrazi. Na mokrém chodníku se válí špinavý kus papíru. Jeden z nich ho zvedne. "No podívej!" zvolá rozhořčeně. "Věřila bys tomu? Život je poklad. Jak může někdo napsat takovou hloupost?!"

"Já osobně bych to nenazvala přímo hloupostí," namítne dívka. "Život možná není poklad sám o sobě, ale poklady v něm existují."

"Tak mi to dokaž! Dokaž mi, že v životě existuje i něco jiného než nekonečná mizérie - a já změním závěť a udělám z tebe svoji univerzální dědičku. Jak se hledají poklady?"

"S detektorem kovu a s motykou, tedy pokud jsi trouba. A pokud nejsi… Vlastně ani nevím… Prostě se objevují."

"Tak jinak: jak se dají poznat?"

"Jo, to je problém. Většinou je člověk nepozná, dokud o ně nepřijde."

"To je vážně nádhera! Existuje nějaký způsob, jak o ně nepřijít?"

"Myslím, že ano. Nemít strach. A dělat to, co si dělat přeješ a co je v souladu s tvou přirozeností. Něco v tom smyslu alespoň tvrdila moje nejlepší kamarádka. Vždycky, když jsem ji žádala o radu, odpověděla, ať dělám, co dělat chci. Jenže než jsem pochopila, co tím chce básník říct, bylo pozdě."

"Takže tobě už taky žádný poklad nezbyl?"

"Ale ano, jeden. Existuje totiž poklad, který po sobě zanechávají všechny ostatní poklady - a který je velmi těžké zničit. Vzpomínky. Podívej - můžeš přijít o všechno - o lásku, o přátele, o peníze… Ale něco, co je zcela zakotveno v minulosti, je pro přítomnost nedotknutelné. Protože už se to prostě stalo, chápeš?"

"Vzpomínky? Myslíš, že má cenu žít jen ze vzpomínek?"

"Snad je to lepší, než nežít vůbec… A mimo to - pokud máš vzpomínky na krásnou minulost, je zatraceně těžké přijmout fakt, že přítomnost a budoucnost stojí a budou stát za pendrek. Uchováš si naději. A nakonec už se ti ani umřít nechce."

"Moment! Tak tobě se nechce umřít? Co tady teda děláš?!"

"To, co vždycky - ujišťuju sebe samu, že bych nebyla schopná se zabít."

"Ale já toho schopný jsem! Jmenuj mi důvod, proč bych to neměl dělat. A odpusť si ty kecy o tom, že život je krásný."

"Tak fajn. Jmenuj mi nějaký důvod, proč bys to naopak dělat měl."

"Z beznaděje."

"Blbost. Na světě existuje jen jediná opravdu beznadějná a neměnná věc - a to je smrt. Sebevraždou beznaději neunikneš. Právě naopak - získáš ji."

"Kvůli nepřátelům."

"Ještě větší blbost. Pokud máš opravdu nepřátele, kteří tě chtějí zničit, tak bys jim to tím, že se zabiješ, akorát usnadnil. V podstatě bys tím svým nepřátelům prokázal dobrý skutek. A tolik rád je zase nemáš, nebo snad ano?"

"A co nešťastná láska?"

"To je vůbec ten nejstupidnější důvod, co může existovat."

"Jak to? Copak ty ses nikdy nechtěla zabít z nešťastné lásky?"

"Právě že chtěla. Takže o tom vím svoje. Vím, že sebevražda z nešťastné lásky je pitomost. Je to důsledek, který popírá vlastní příčinu."

"To nechápu."

"Vysvětlím ti to. Když se zabiješ z nešťastné lásky, komu to ublíží nejvíc? Samozřejmě osobě, kterou miluješ. Bude si to až do smrti vyčítat a trápit se, zatímco ty si budeš v klidu ležet v hrobě. Nezlob se, ale pokud jsi schopen někomu něco takového udělat, je to jednoznačný důkaz, že ho nemiluješ. A pokud někoho nemiluješ, nač se kvůli tomu zabíjet?"

"A víš, že to má logiku? Dejme tomu, že si to s tou sebevraždou teď rozmyslím… jen by mě zajímalo, proč sis to vlastně rozmyslela ty."

"To je jednoduché - vzhledem k mé povaze a malérům, ve kterých lítám, by to absolutně nikoho nepřekvapilo. Všichni by to považovali za naprosto přirozené. A to by přece byla hrozná nuda, nemyslíš?"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 11. února 2010 v 18:00 | Reagovat

Ahoj!
Moc mě ten příběh potěšil. Má báječnou pointu. Díky za něj moc!

2 liptylucy liptylucy | 15. března 2010 v 17:03 | Reagovat

ty budeš asi pěknej šprt co!heheh......taký lidi sou trapný a ubohý

3 unsilent unsilent | 16. března 2010 v 11:44 | Reagovat

liptylucy: Zatímco nedokázat v životě nic a skončit jako podavač toaletního papíru na veřejných záchodcích (s možností kariérního postupu na pracovní pozici "seškrabávač hoven") je jistě cool, in a velice "style".

4 Julie Julie | 17. března 2010 v 15:21 | Reagovat

pro liptylucy:
Netuším, z čeho jsi usoudila, že jsem šprt. Ovšem pokud je u tebe šprt někdo, kdo je schopný napsat jednoduchou větu bez toho, aby se v ní objevilo pět gramatických chyb, pak musím konstatovat, že asi šprt jsem, zato ty zcela viditelně ne...

5 Eliza Eliza | Web | 6. července 2010 v 17:05 | Reagovat

To je naprosto úžasný. Nemám slov. Těch hlubokých myšlenek a máš vážně pravdu. Děkuju.

6 pax pax | 18. října 2011 v 1:54 | Reagovat

moc hezke je to !

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. ledna 2015 v 19:40 | Reagovat

Nádhera. Začínám zbožňovat tvůj styl psaní.
Má to krásnou, poetickou myšlenku. A jsem moc ráda, že se nakonec ani jednomu "sebevrahovi" nic nestalo.
Mám za to, že tato povídka by měla být více šířena, protože by některé lidi mohla od tohoto i odradit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.