Člověk a sdělovací prostředky

10. listopadu 2009 v 11:15 | Julie |  myšlenky

Člověk a sdělovací prostředky

aneb Jak nás ovlivňuje televize?


"Pepo, představ si, že v Holešovicích přistáli ufoni!"
"Prosím tě, Máňo, co to žvaníš za blbosti?"
"Jakýpak blbosti! Říkali to v televizi!"
Zdá se vám takový příklad vlivu médií poněkud přehnaný? Jenže ouha, já si to nevymyslela. K podobné události skutečně kdysi došlo - ovšem nikoli v Praze, ale v Severní Americe. Nevěřili byste, kolik lidí tehdy zprávu o mimozemšťanech vzalo smrtelně vážně.
Připadá vám to jako sci-fi? Jenže není. A když se nad tím trochu zamyslíte, pochopíte, že celá věc má svou logiku. Člověk je už svou podstatou tvor od přírody zvědavý. A jako takový touží po informacích. Jak se k nim dostat? Ideální by přirozeně bylo přesvědčit se o všem na vlastní oči. Jenže - co když dříve zmiňovaní návštěvníci z vesmíru nepřistanou v Holešovicích, ale uprostřed pouště Gobi? V tom případě by přímé ověřování informace bylo až příliš finančně i časově náročné.
Co nám tedy zbývá? Spolehnout se na média. Přičemž hlavním zdrojem zpráv je pro moderního člověka obvykle televize, které ovšem v poslední době čím dál tím více konkuruje internet. Jistě se mnou všichni budete souhlasit, když řeknu, že televize může být beze sporu užitečná, ale že to, co se z ní dozvíme, je třeba brát s rezervou. Kdo by to teoreticky dobře nevěděl?
Jenže - jak už to tak bývá, praxe za teorií značně pokulhává. Podívejme se na to takto: hlavní zpravodajské relace obvykle začínají kolem sedmé hodiny večer, to znamená ve chvíli, kdy mají jejich diváci za sebou obvykle dosti namáhavý den v zaměstnání. Před unavenýma očima se jim ještě míhají účty, ženy se často staví za žehlicí prkna… V tomto stavu je běžný občan obvykle schopný tak maximálně registrovat to, co mu smyslná hlasatelka z obrazovky sděluje, sem tam mu možná i něco uvízne v paměti, ale aby se nad tím zamyslel? Ne, myslet musí v práci, teď si chce hlavně odpočinout.
Jenže i přes to je člověk stále bytost, která má jakousi vnitřní potřebu mít na vše svůj vlastní názor. A pokud je příliš líný na to, aby obětoval trochu toho intelektuálního úsilí a svůj názor si vytvořil sám, ochotně přijme ten první, který se naskytne - a bývá to obvykle názor proklamovaný v médiích.
Ať se nám to líbí nebo ne, televize se výrazně podílí na vytváření veřejného mínění. Vezměme si třeba politiku. Já osobně se domnívám, že mezi parlamentními stranami není ani jediná, která by neměla na svědomí pár pořádných skandálů. Jenže televizní zpravodajství je často koncipované tak, že některým je dáno více prostoru než jiným. A výsledek? Stává se, že stejný prohřešek se v podání politika A jeví jako desetkrát horší než v podání jeho konkurenta pana B. To může mít nezanedbatelné následky, zvlášť když se podobné věci dějí před volbami.
Jenže to nejsou jenom zprávy, které tvoří naše názory. Podívejme se například na oblast, která je mému srdci nejbližší - na filmy o historii (a zdůrazňuji, že nehovořím o čisté fikci historií pouze inspirované typu Asterixe a Obelixe!). Mnohé z těch, které můžeme sledovat, jsou beze sporu velice kvalitní. Ovšem i přes to se často objeví nějaká ta nepřesnost nebo nevhodná interpretace. Já osobně nad tím většinou mávnu rukou - no co, nic není stoprocentní… Konec konců vím svoje. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, že tyto filmy jsou pro převažující část národa jediným zdrojem informací o minulosti, ke kterému se dostanou. A protože nemají možnost srovnávat to, co jim film předkládá, s dalšími poznatky získanými z jiných zdrojů, berou ho celý od začátku až do konce jako stoprocentní pravdu.
V souvislosti s tím nemohu opomenout jeden přímo ukázkový příklad ze života. Onehdy jsem s jednou paní diskutovala na téma Francouzská revoluce, o které jsme obě viděly čtyřdílný (a zdůrazňuji, že dosti kvalitní!) historický film na ČT 2. Ovšem dotyčný film se přesto v jedné otázce dopustil poněkud nešťastné interpretace, následkem čehož moje známá nabyla pevného přesvědčení, že Georges Danton byl chrabrý hrdina, který položil život, když se pokoušel zachránit Francii před krvelačným Maximilienem Robespierrem. Během dobré dvě hodiny trvající diskuse jsem se jí pokoušela vysvětlit, že Danton měl k hrdinství dosti daleko - a Robespierre ke krvelačnosti ještě dál. Ona si ovšem nedala říct - i když věděla, že zatímco ona ví o Francouzské revoluci jen to, co jí sdělil onen film, já na toto téma prostudovala nemalé množství odborné literatury. Díky filmu si utvořila názor, jehož neoprávněnost nechtěla za žádnou cenu uznat - a to je to prosím dáma s vysokoškolským vzděláním!
Nebo si vezměme filmy, které si kladou za cíl přiblížit řadovému občanovi nějaké dílo klasické literatury - ovšem výsledek je ten, že ho pouze mystifikují. Já osobně se nestačila divit, když jsem v jedné americké verzi Hraběte Monte Christa sledovala Edmonda Dantèse, jak v souboji probodne kordem Fernanda a následně odchází ruku v ruce s Mercedes. Nebo jak ve filmovém zpracování Hugova Chrámu matky Boží v Paříži nakonec Esmeralda nekončí na šibenici, ale v náručí jistého pohledného mladíka (už se nepamatuji, jestli to byl Pierre Gringoire nebo dokonce Phoebus…).
Zbývá otázka: co s tím? Já sama, pokud bych měla tu možnost, bych prosadila zákon, který by nařizoval všem televizním stanicím odvysílat před každým pořadem tohoto druhu upozornění jako: Tento film se pouze volně inspiruje románem XY. Nebo Tento film obsahuje historické nepřesnosti. Vyřešilo by to sice jen malou část problémů s vlivem médií, ale lepší málo nežli nic. Jenže kdo by určil, který film skutečně obsahuje chyby? Pochybuji, že některé televizní stanice jsou plné lidí, kteří se vyznají v historii a klasické literatuře. A navíc - já nejsem poslankyně.
Mohu tedy udělat jen jedinou věc: apelovat na vás, kteří čtete tyto řádky. "Když se díváte na televizi, proboha, myslete u toho!!!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dodlovičovna Dodlovičovna | Web | 3. srpna 2010 v 21:18 | Reagovat

tady mi někdo mluví z duše!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.