Pár slov o štěstí

29. října 2009 v 15:21 | Julie |  myšlenky

Hned na úvod vás zklamu: nemám v úmyslu zde popsat, jak štěstí dosáhnout (jo, to kdybych tak věděla…!) Chci se spíš zabývat:
a) tím, co to vlastně štěstí je
b) a co k němu potřebujeme

Štěstí × spokojenost


Na začátek si dovolím nastínit zde pár (přesně pár!) pojmů. Upozorňuju důrazně, že definice, které tady uvádím, nemají nic společného s definicemi slovníkovými, ani je nevymyslel nějaký význačný filosof. Jsou to jen a pouze MOJE VLASTNÍ MYŠLENKOVÉ VÝPLODY. Takže než mi začnete nadávat, kdeže jsem k tomu přišla a kdo to mohl napsat, když slovník přece tvrdí něco jiného, vezměte prosím na vědomí, že se jedná čistě o můj subjektivní názor.

Když jsem se pokoušela dobrat se k tomu, co vlastně je štěstí, nutně jsem si musela položit i otázku, co štěstí není. A od toho je už jen kousíček k definování pojmu spokojenost. Nakonec jsem dospěla k tomuto:

SPOKOJENOST: je stav naší psychiky, který vzniká, pokud máme k životu takové podmínky, které považujeme za vyhovující a - což je velice důležité - uvědomujeme si to. Tj. jedná se o stav racionálně zdůvodnitelný.

ŠTĚSTÍ: je oproti tomu stav iracionální, který často nelze zdůvodnit. Je to v první řadě pocit, emoce - a tudíž něco vysoce subjektivního. Spokojenost má do jisté míry co dělat s rozumem - štěstí ovšem rozum nevysvětlí.

Problém spočívá v tom, že štěstí není něco, co si člověk může dát rozkazem. Štěstí si nelze nalhat. To můžete udělat se spokojeností. Ale se štěstím? Podaří se vám to jen za předpokladu, že jste to skutečné nikdy nepoznali. V opačném případě nemáte šanci.

To na úvod stačí. Postupme tedy dál. A sice k otázce O:

Co je potřeba ke štěstí?


Jako správná matematička se nyní pokusím vyjádřit štěstí pomocí vzorcem (navzdory tomu, jak neskonale pitomé se vám to asi zdá…).

ŠTĚSTÍ = LÁSKA + NADĚJE + VDĚČNOST

Přičemž platí, že ke štěstí je v nějaké podobě nutná každá z těchto položek. S každou z nich vše stojí a padá. Pokud máte být opravdu šťastní, musí být přítomné všechny. Ovšem často se může stát, že se některá z nich schová tak šikovně, že si jí nevšimnete a pak budete tvrdit, že jsem plácala hlouposti… Ale klidně se s vámi vsadím, že tam někde prostě je.

Teď to všechno prozkoumáme pěkně postupně.

1) LÁSKA

Pozor! Pod tímto slovem se vůbec nemusí ukrývat to, co tam nejspíš automaticky čekáte. Tj. k tomu, abyste byli šťastní, nemusíte s nikým chodit.
A co víc - láskou nutnou ke štěstí nemusí být ta mezi mužem a ženou. (Přičemž se teď neobracím k tříprocentní menšině…) Milovat můžete víceméně kohokoli i cokoli - od vaší babičky přes papouška až po nové auto :-)
Je tu jen jedna podmínka - musíte to být vy, kdo cítí lásku. Být milován je báječná věc, to bezesporu, a udělá vás spokojenými… velice spokojenými - ale štěstí vám nedá. Pokud nebudete cítit lásku v sobě, šťastní nebudete.
Zkrátka platí, že šťastnými vás může udělat láska ke komukoli a čemukoli, dokonce i láska neopětovaná - pokud ji máte v sobě. Láska, která je pouze kolem vás, ale nepronikne dovnitř, stačí jen a pouze ke spokojenosti.

2) NADĚJE

Opět pozor! Naděje nemusí - i když může - znamenat soustředění se na budoucnost a sny. Naděje často znamená pouze to, že víme, že budoucnost existuje. Naděje znamená víru v to, co přijde - která nám ale vůbec nemusí bránit žít plně přítomností.
A dále - tato víra nemusí být založená na racionálních podkladech. Často je to jen naše domněnka, která nám dává naději.
Proč je naděje tak důležitá? Protože - ač je to s podivem - věřit v krásy života, které teprve přijdou, znamená často stejně tolik jako je prožívat právě teď. Neboli - radostná událost, kterou očekáváme, nás potěší úplně stejně jako ta, která se právě odehrává.
Mít naději znamená těšit se, až dosáhneme vytouženého cíle - a zároveň si užívat cestu.
Jinými slovy, pro šťastného člověka platí asi toto: MÁM minulost, ale netíží mě, MÁM budoucnost a věřím v ni - a MÁM přítomnost, ve které žiju beze zbytku.

3) VDĚČNOST

S tímhle bodem měl S. problém. A pokud má s něčím problém můj hloubavý kamarád, pak to znamená, že ostatní na mě budou koukat jako tele na nová vrata. Tudíž je na mně, abych se pokusila vám svou myšlenku vysvětlit co možná nejsrozumitelněji.
Tak tedy, vděčností se rozumí, když máte radost z toho, co prožíváte, oceňujete to, co máte možnost zažít, těšíte se z toho. Nemyslím teď ani tak vděčnost k vaší tetě, že vám koupila nové boty nebo k matikářce, která velkoryse přehlédla váš tahák. Myslím vděčnost mnohem obecnější.
Pokud jsme šťastní, pociťujeme vděčnost k životu, který je právě teď pro nás úžasný. Možná tomu říkáte jinak. Třeba mluvíte prostě o radosti ze života. Nebo o radosti z přítomného okamžiku. Však víte, hic et nunc, tady a teď. Nejspíš si uvědomujete, že ke štěstí je radost z přítomnosti nezbytná. A k radosti z přítomnosti je zase nezbytná vděčnost za tuto přítomnost. Už chápete, co se snažím říct?
Takže, vděčnost je cosi, co šťastní lidé pociťují vždy, ať už si to uvědomují nebo ne. Ale problém nastane, jakmile se do toho začne rýpat. Komu nebo čemu že to máme být vděční? Což o to, věřící člověk v tom má jasno. Je vděčný Bohu. Já osobně vždycky mluvím o vděčnosti k životu. Řekla bych, že výraz život je kompromis přijatelný jak pro ateisty, tak pro věřící - a v neposlední řadě i pro ty, kdo v otázce náboženství nemají vůbec jasno - jako moje maličkost.

Ze života…


A teď si neodpustím popis několika okamžiků z mého života, kdy jsem byla opravdu, doslova absolutně šťastná.

Bylo to někdy v březnu 2009. Můj život se tehdy změnil - a jak! S. se mnou zase začal mluvit. A já si myslela, že je jen otázka času, kdy od běžné komunikace přejde v komunikaci láskyplnou. No jo, však já vím, že jsem byla pitomá, nekonečně pitomá… Ale i když naděje může být stupidní - což tehdy byla - zločinem není.
Zpět. Stála jsem v metru. V jednu chvíli jsem se podívala do skleněné výplně dveří - a div jsem sebou nepraštila o zem. Bože můj, já se usmívala! Nevím, na co jsem předtím myslela. Prostě jsem jen stála v metru, jela jsem domů ze školy a usmívala jsem se. Sama pro sebe, bezdůvodně. Jen tak, z té nejčistší radosti ze života.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu francouzskou písničku, jednu z mála vzpomínek, které uvízly v hlavě mé babičce jako následek dvouletého studia francouzštiny před víc jak sedmdesáti lety. Začínala "po čtyřech letech utrpení…"
Stála jsem v metru, usmívala jsem se a v duchu - čert ví, možná dokonce i nahlas! - jsem si prozpěvovala "po devíti měsících utrpení…"
Usmívala jsem se! Já, která se celých těch devět měsíců tvářila jako na pohřbu! Přišlo mi to jako zázrak. Celá udivená jsem se ptala: "Jsem to opravdu já???"
Tehdy jsem byla šťastná. Byla jsem plná lásky. Cítila jsem naději. Věřila jsem pevně, že MÁM budoucnost. A byla jsem tolik vděčná za to, co prožívám.
Prostě jsem byla ráda na světě! Myslím, že tohle je jeden z těch okamžiků, na které se nezapomíná…

Ten druhý následoval o měsíc později. Byl duben. Můj měsíc duben. Zase jsem šla domů ze školy. Ten den jsme si s S. domluvili dvě schůzky - a já se bláhově domnívala, že se jedná o rande! Ne nadarmo se říká, že štěstím se člověk opije. Já tehdy asi musela být úplně na mol…
Šla jsem ze školy, ve tváři výraz "rozsvícená žárovka", srdce lehké jako pírko. "Můj život je teď úplně jiný", říkala jsem si pro sebe. "Ale moment! Když jsem teď tolik šťastná, o čem budu psát básně? Celý život jsem psala jen o bolesti… Teď je bolest jednoduše pryč. Počkat! Proč bych nemohla psát pro změnu o štěstí?!"
Proti našemu domu je mateřská školka. Se zahradou. Tehdy bylo tak teplé jaro… Byla teprve půlka dubna - a kvetly šeříky. Koukala jsem na ně… Vím, že to zní naprosto pitomě a stupidně romanticky, ale mně se ty šeříky tak líbily! Napadlo mě psát o nich.
"Mám ráda, když kvetou šeříky…"
"Mám ráda, když kvetou šeříky…"
A první verš byl na světě. Jenže zahrada je až příliš blízko k našemu domu. Přišla jsem domů a rázem jsem se soustředila na jiné věci. Na báseň jsem zapomněla. Myslela jsem si, že to nevadí… Napíšu to jindy… Mám přece tolik času… Celý život je přede mnou…
Jenže jsem se kapánek přepočítala. Zbývalo mi už jen něco málo přes týden. Pak se ten můj krásný svět zhroutil jako domeček z karet. Přišlo dno. Hnusný květen. Beznaděj.
Z básně o šeřících zbyl jen ten první verš. Už ji nikdy nenapíšu.
Nemyslím, že bych už nikdy nikoho nemilovala tak moc jako S. - tak naivně romantická nejsem. Ale vím, že už to nikdy nebude stejné. Jak se zpívá v té písničce: "První láska, to je všecko, další už jsou plagiát…" Nikdy už to nebude stejné, protože já už nejsem, jako jsem bývala tehdy. Ta nevinnost, důvěra a naivita, schopnost radovat se z každé maličkosti… Je to pryč. Vyrostla jsem. Dostala jsem rozum.
Ale… V té mé tehdejší nerozumnosti bylo něco natolik čistého, že na ty vzpomínky nedám dopustit. No ano, kvetly šeříky, já byla plná toho nejčistšího ŠTĚSTÍ a chtěla jsem o něm psát. Nevěděla jsem, že si musím pospíšit.


Končím. Předvedla jsem vám tady teoretickou definici štěstí - a přidala svou vlastní praxi.

Na závěr chci ještě říct, že NELITUJI NIČEHO (jako v té písničce :-)! Stálo to za to!

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 11. února 2010 v 18:08 | Reagovat

:) Začátek mě fascinoval tou totální racionalitou. Přiznám se, že na matematiku nejsem, vůbec. Brrr.
Ale co jsem zhltla, byl příklad ze života. Už snad proto, že miluji šeříky (i když zrovna srdce nelétá v oblacích v opojení lásky) a taky proto, že jsem si vzpomněla... na dávnou historii naivní holčičky zamilované až po uši, která si všechno taky vysvětlovala trošku jinak.
A bohužel k tomu mám sklony pořád, i když se už více projevují chabé kousky racionality.
Tak hodně ŠTĚSTÍ ;-)

2 pax pax | 1. února 2012 v 0:44 | Reagovat

Ma draha Julie, velmi si mě potešila :-)

3 pax pax | E-mail | 1. února 2012 v 0:48 | Reagovat

.........ano, a smějme se,...naštveme tak mnoho vice lidi, než kdyby jsme brečeli :-D  ;-) !!!

4 May May | Web | 27. května 2015 v 20:25 | Reagovat

Nevěřim na štěstí. Štěstí a smůla jsou oboje incestní děti náhody. A náhoda je buď všechno, nebo nic. Pokud všechno, tak.. haha, to bych se asi mohl jít rovnou klouzat.. a pokud nic.. pak asi existuje osud (na kterej taky nevěřím). CHm. Weird stuff, sister.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.