Příšerný příběh pražského potkana Pepíka

1. června 2009 v 15:17 | Julie |  vtípky a komiksy
Mí drazí potkaní přátelé, přistupte blíže a poslyšte můj příběh! Já, potkan Pepík, hrdý obyvatel stověžaté matičky Prahy, konkrétně jejích kanálů, parků a sklepů, živitel početné dlouhoocasé rodinky, právě umírám na trávníku u nás před domem. Než se však má duše navěky odebere do nekonečné kanalizace potkaního ráje, chci vám vyprávět svou historii a rovněž vás varovat, drazí kolegové. Zní to téměř neuvěřitelně, ale je to tak. I mě, potkaního intelektuála, který při vyslovení pojmu deratizace jen pištěl smíchy, nakonec dostali. Ano, je třeba si to přiznat - podcenil jsem je.
Přátelé, mám pro vás radu, poznání, za něž jsem zaplatil svým bídným hlodavčím životem - mí drazí, nelezte na balkony!
Já to udělal. Nyní se doznávám ke svému hříchu. Mnohokráte jsem šplhával po balkonech jistého pražského domu - a byla to zábava, vážně skvělá zábava. Až do onoho osudného dne.
Tehdy jsem se zase promenoval po svém oblíbeném balkoně. Vtom ke mně z otevřeného okna dolehl neznámý hlas.
"Do háje! To snad není pravda!" zapištěl tam kdosi.
"Netvrď mi, že tohle je náš oběd!" ozvalo se na to. "Doufám, že po mně nebudeš chtít, abych to snědl!"
"Ne, to v žádném případě. Rychle skočím pro něco do krámu."
"Tak fajn. A tohle vyhoď."
"Ne, mám lepší nápad. Dám to našim roztomilým malým potkánkům. Těm by to mohlo chutnat."
Na to se otevřely dveře a na balkon vstoupila samice druhu homo sapiens. Proč jsem si jen já nešťastník nevšiml ďábelského lesku v očích té vražednice? K mé nevýslovné smůle jsem byl zcela zaujat talířem, který svírala v natažených rukou. V těch příšerných drápech, na nichž měla již brzy ulpět má krev.
Ó běda přeběda! Mé nic netušící srdce zaplesalo nad dobrotou té cizí lidské samice, která své vlastní - byť snad trochu nepodařené - jídlo dává mě, ubohému potkanovi. Žehnal jsem její štědrosti a vrhl se k talíři. Nic, zhola nic, neprozrazovalo tu strašlivou hanebnost, co na mě byla spáchána. Ta krmě byla dočista stejná jako zbytky shnilého, plísní pokrytého masa a zeleniny, na které si pochutnávám u popelnic. Čpěla rozkladem. Ta vůně způsobila, že se mi začaly sbíhat sliny. Věřil jsem, já bláhový, že mi nastaly pravé potkaní hody. A tak jsem to snědl.
Kéž je navždy prokleta ta osudná chvíle! Chutnalo to poněkud nevábně. Ale já nešťastník vytrval a spořádal to všechno.
Pak se v mých útrobách začalo dít cosi strašného. Žaludek se mi obracel na všechny strany, čenich mi zezelenal, z tlamy mi počaly vytékat sliny. Pochopil jsem, že je zle. Odplazil jsem se alespoň z toho prokletého balkónu a uložil se dole před domem do trávy. Bylo mi stále hůře a hůře. Nyní už jsem znal tu hrůznou pravdu - já, potkan Pepík, jsem byl deratizován.
Má smrt je již velice blízko. Neboť nic nemůže odolat ďábelskému pokrmu té zlotřilé lidské samice. Varuji vás, bratři, držte se od jejího doupěte dál, sic nevyváznete živí. Já podlehl jejím nástrahám - a nyní za to platím děsivou cenu.
A nyní, mí druhové, shromážděte se kolem mého zmírajícího potkaního těla a poslyšte mou poslední píseň, kterou jsem složil v předsmrtném tvůrčím vzepjetí.

Já v Praze stověžaté v poklidu se množil
Pak cizinec zákeřný do toho se vložil
Já jeho krmi ďábelskou jsem požil
Tím vražedný jed pronikl mi do žil
A já se z toho pod balkónem složil

Odpočívej v pokoji.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.