Paris-Méditerranée - Paříž-Středomoří

26. června 2009 v 14:48 | Julie |  francouzské šansony
Píseň, na kterou si vzpomenu pokaždé, když jedu vlakem. A jeden z vůbec nejhezčích textů, co znám.

Paris-Méditerranée

Edith Piaf
hudba: René Cloërec
text: Raymond Asso
1937

C'est une aventure bizarre.
Comme le train quittait la gare,
L'homme a bondi dans le couloir
Et, le front contre la portiere,
Il regardait fuir la lumiere
De Paris mourant dans le soir.

Un train dans la nuit vous emporte.
Derriere soi, des amours mortes,
Mais l'on voudrait aimer encore.
La banlieue triste qui s'ennuie
Défilait morne sous la pluie...
Il regardait toujours dehors.

Le train roulait dans la nuit sombre.
L'homme, déja, n'était qu'une ombre,
Et d'etre seule j'avais froid.
S'il a parlé... qu'a-t-il pu dire ?...
Je ne revois que son sourire
Quand il vint s'asseoir pres de moi.
Un train dans la nuit vous emporte.
Derriere soi, des amours mortes,
Et dans le cour un vague ennui.
Alors sa main a pris la mienne,
Et j'avais peur que le jour vienne...
J'étais si bien tout contre lui.

Lorsque je me suis éveillée
Dans une gare ensoleillée,
L'inconnu sautait sur le quai.
Alors des hommes l'entourerent
Et, tete basse, ils l'emmenerent.
Tandis que le train repartait,
J'ai regardé par la portiere
Comme en un geste de priere.
L'homme vers moi tendait les mains.
Le soleil redoublait ma peine
Et faisait miroiter des chaînes...
C'était peut-etre un assassin.

Il y a des gens bizarres
Dans les trains et dans les gares

Paříž-Středomoří

Je to zvláštní příhoda
Jak vlak opouštěl nádraží
Muž skočil do chodbičky
A čelo na dveřích
Díval se, jak mizí světlo
Paříže ubíhající večerem
Vlak do noci vás odnáší
Za sebou mrtvé lásky
Ale nám se chce milovat dál
Smutné předměstí, které se nudí
Defiluje ponuré v dešti
On díval se stále ven

Vlak jel temnou nocí
Muž už byl jen stín
Mně byla zima, byla jsem sama
Kdyby promluvil... co by mohl říct?
Uviděla jsem jen jeho úsměv
Když posadil se vedle mě
Vlak do noci vás odnáší
Za sebou mrtvé lásky
A v srdci neurčitý žal
Tak jeho ruka vzala mou
A já se bála, že přijde den
Bylo mi tak dobře blízko něj

Když jsem se vzbudila
Na prosluněném nádraží
Neznámý vyskočil na nástupiště
Tak muži ho obklopili
A s hlavou skloněnou ho odvedli
Ve chvíli když vlak odjížděl
Dívala jsem se skrze dveře
Jak v gestu modlitby
Muž ke mně vztáhl ruce
Slunce znásobilo mou bolest
A pouta se zatřpytila...
Možná to byl vrah

Jsou divní lidé
Ve vlacích a na nádražích

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.