Místo, které mám ráda

1. června 2009 v 16:15 | Julie |  en français
Moje pololetní francouzská slohovka.
Psala jsem o nejkrásnějším dnu svého života. O dni, kdy jsem našla ráj. Psala jsem to v době, kdy můj život mnohem spíš připomínal očistec. Doslova jsem se tehdy utopila ve vlastních melancholických vzpomínkách. Do toho textu jsem se dala celá. A pak jsem se probrala z transu - a noční můra byla zpět.

Autrefois, j'ai pensé que mon endroit préféré devait être exceptionnel. Et qu'il devait se trouver en France, bien sûr. Mais il y a quelque mois, j'ai compris une grande vérité de la vie. Il n'est pas important où on est, mais avec qui. Cela veut dire qu'il n'existe pas un endroit spécifique où on peut trouver le paradis. C'est la présence de ceux qu'on aime qui nous fait découvrir le septième ciel.
L'endroit que j'aime, l'endroit qui est dans mon cœur, dans mon âme, l'endroit que j'ai dans la peau… Il n'est pas en France. Vous êtes choqués ? Je sais que vous me prenez pour une francophile fanatique. Mais moi, je sais bien que dans la vie, il y a des choses beaucoup plus importantes que la francophonie, la francophilie, etc. L'endroit que j'adore éperdument se trouve ne République Tchèque. C'est le château de Karlštejn et ses environs.
Et pourquoi ? C'est bien simple. C'est là-bas où j'ai découvert le paradis. Le bonheur absolu. Le sens de la vie. Tous les secrets importants. Cet endroit est dans mon cœur pour l'éternité, j'y ai laissé une moitié de mon âme.
Tout cela s'est passé le 19 juin 2008, pendant notre excursion scolaire. On a visité Karlštejn, on a beaucoup marché. C´était une randonné à pieds assez épuisante, mais j'avais tant d'énergie ! J'ai eu l'impression que je volais. Que j'avais des ailes. Que j'étais l'oiseau de soleil.
J'ai passé presque toute la journée formidable avec celui que j'aimais le plus du monde entier. On a ri, on a plaisanté… Et on a écouté des chansons. Lui, il m'a fait écouter la Marseillaise. On était tous seuls sur un chemin de forêt, on courait ensemble… C'était le miracle. Je ne l'oublierai jamais.
Et moi, j'ai compris ce que le mot bonheur signifiait. C'est l'état de l'âme où on ne pense pas à l'avenir, où on ignore le passé, où on vit MAINTENANT. Hic et nunc ! Ici et maintenant ! Cela, c'est la plus grande vérité de la vie, c'est le secret de bonheur, c'est la clé qui ouvre la porte du paradis.
Quand on est arrivés à Karlštejn, il a écrit mon nom dans le livre de visites. Mais pas mon nom réel, mais mon pseudonyme. Et moi ? J'ai attendu avant que tout le monde parte et après, j'ai écrit son nom à lui. Nous étions donc ensemble dans ce livre de visites magique,
Un jour, je voudrais bien revenir à Karlštejn. Je voudrais ouvrir le livre et voir nos deux noms. Je voudrais y aller avec lui.
Je sais que je reviendrai. Un jour.
Vive la vie !

a česky:

Dříve jsem si myslela, že mé oblíbené místo musí být výjimečné. A že se musí nacházet ve Francii, samozřejmě. Ale před několika měsíci jsem změnila názor. Není důležité, kde jsme, ale s kým. To znamená, že neexistuje konkrétní místo, kde se dá nalézt ráj. Jen přítomnost těch, které milujeme, způsobí, že objevíme sedmé nebe.

Místo, které mám ráda, místo, které je v mém srdci, v mé duši, místo, které se mi vrylo do kůže… Není ve Francii. Jste šokovaní? Vím, že mě považujete za fanatickou frankofilku. Ale já vím dobře, že v životě jsou důležitější věci než frankofonie, frankofilie a tak podobně. Místo, které mám tolik ráda, se nachází v České republice. Je to hrad Karlštejn a jeho okolí.
A proč? Je to prosté. To tam jsem objevila ráj. Absolutní štěstí. Smysl života. Všechna důležitá tajemství. To místo zůstane věčně v mém srdci, zanechala jsem tam polovinu své duše.
To vše se odehrála 19. června 2008 během našeho školního výletu. Navštívili jsme Karlštejn, hodně jsme toho nachodili. Vlastně to byla dosti vyčerpávající pěší túra, ale já měla tolik energie! Připadalo mi, že létám. Že mám křídla. Že jsem sluneční pták.
Strávila jsem téměř celý ten úžasný den s tím, kterého miluji nejvíc na celém světě. Smáli jsme se, žertovali… A poslouchali hudbu. Pustil mi Marseillaisu. Byli jsme docela sami na lesní cestě, běželi jsme společně… Byl to zázrak! Nikdy na to nezapomenu.
A já pochopila, co znamená slovo štěstí. Je to stav duše, kdy nemyslíme na minulost, kdy je nám minulost lhostejná, kdy žijeme TEĎ. Hic et nunc! Tady a teď! To je ta největší životní pravda, to je tajemství štěstí, to je klíč, který otevírá bránu ráje.

Když jsme dorazili na Karlštejn, napsal mé jméno do návštěvní knihy. Ale ne mé skutečné jméno. Můj pseudonym. A já? Počkala jsem, až všichni odejdou, a pak jsem tam napsala jeho jméno. Byli jsme tedy společně v té kouzelné návštěvní knize.
Jednou bych se na Karlštejn chtěla vrátit. Chtěla bych otevřít tu knihu a vidět naše dvě jména vedle sebe. Chtěla bych tam jít s ním.
Vím, že se vrátím. Jednou.
Ať žije život!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.