Kočičí život

27. května 2009 v 16:20 | Julie |  próza
Tuhle povídku jsem napsala pro školní časopis (téma Svoboda).


Déšť. Kvílení větru. Kroky lidí na chodníku. Ty hnusné krabice, co jim říkají auta. A tvrdá, průhledná stěna, přes kterou se nedá dostat. Za ní jen ticho a samota. Už zase odešli někam pryč a mě tu nechali zavřenou.
Nudím se. Včera jsem rozbila tu ošklivou růžovou věc, co do ní strkali kytky.Ve formě střepů vypadala mnohem líp.
Ti necitové se hrozně rozčílili a křičeli něco o tom, jak jim beze mě bylo dobře.
Fajn. Tak proč mě sem tedy zavřeli???

Tehdy přijeli k nám na vesnici a začali všechno strkat do tašek. Stěhování. Pohodlí. Domov důchodců. Říkali ještě spoustu dalších věcí, ale já je neposlouchala. Jejich řeči jsou většinou příšerně nudné. A pak najednou popadli mě a mrskli mnou do krabice, jako bych nebyla víc než kus hadru. Naložili mě do té divné pojízdné bedny a odvezli sem.

Tak se z mého života stala nekonečná mizérie. Nesnáším tenhle odporný tichý byt. Stýská se mi po našem dvorku, po stromech, po půdě, po myších - a po Oskarovi.
Copak asi beze mě dělá? S kým teď lítá v noci po střechách?
Jako bych to nevěděla. S Pajdou. Tedy, ona se vlastně jmenuje Tlapka, ale Pajda k ní jde mnohem líp. Ne že by přímo kulhala, ale pohybuje se s ladností polozardoušené myši. A pořád přihlouple mňouká. Kdo to kdy slyšel? Takhle kňučí nanejvýš psi.

Jenže já budu nejspíš brzy kňučet taky. Nechci takhle žít. Vzpomínám si, co jednou řekla Lída. "Mám ráda kočky. Symbolizují svobodu."
Nevím přesně, co je svoboda. Zato vím, co svoboda není. Svoboda není být zavřená, nemoct lézt po stromech, nechytat myši - a nevídat Oskara.

I když Lída není tak docela hloupá. Jednou mi vyprávěla o jaru. Povídala o sluníčku a o rozkvetlých květinách a o tom, jak voní vzduch i země. A taky o tom druhém sluníčku, o tom, co nás hřeje uvnitř, když jsme s někým, koho máme rádi.
Říkala jsem si, že je možná o něco chytřejší než ti ostatní dvounozí tupci, když chápe krásu jara. Ale pak všechno pokazila. Vzala mě do náruče a celou mě umáčela od té slané vody, co jí pořád teče z očí.

Bouchnou dveře. Lída. Otírám se jí o nohy, ale ona mě nevnímá. Ani si nesundá kabát a otevře okno. Chvíli nepřítomně zírá ven, pak se posadí ke stolu a něco píše.
Počkat! Okno! Ta tvrdá průhledná stěna je pryč! Lída ji odstranila! Lída mě propouští! Konečně! Svoboda! Tiše vyskočím na parapet. Zatočí se mi hlava. U všech vlčáků, proč musejí bydlet až v osmém patře?! Skákání mi nikdy nešlo. To bylo to jediné, v čem byla Pajda lepší. Já se vždycky trošku bála.
Ale co! Je to jen osm pater! A tam dole je tráva, kytky, hlína, stromy, myši a ptáci a Oskar… Svoboda! Jít si kam chci, kdy chci a s kým chci.Volnost! Život! Zase bude jaro.
Lída stále sedí u stolu.Bude mi chybět. Ale nedá se nic dělat. Já se nenarodila, abych byla zavřená. Přikrčím se a pak skočím.

Všechno kolem mě je rozmazané. Hrozná bolest. Nemůžu se hýbat. Slyším, jak někdo říká: "Nemá šanci. Budu ji muset uspat." Náhle ucítím na svém těle injekční jehlu. A pochopím.
Ne, to ne! Nemají na to právo! Je to můj život! A já ho chci žít, jsem svobodná a chci lézt po střechách, chci chytat myši, chci zase vidět Oskara a vlastně i tu pitomou Pajdu, chci…
Injekční jehla pronikne do mého těla. A pak už nebylo nic, jen bílé prázdno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.