Slunce vskočilo do mého pokoje...

21. dubna 2012 v 19:21 | Julie Françoise |  fotografie
... a láska do mého srdce, zpívá se v jednom šansonu od Lucienne Delyle. Každopádně člověk potřebuje k životu obojí, slunce i lásku. Ve všech možných i nemožných podobách. Pokaždé, když pod oknem rozkvetou "dubnové slunečnice" (kdo mě nezná lépe, toho upozorňuju, že takhle říkám pampeliškám), vzbudí to ve mně neuvěřitelnou chuť do života - a do všeho, co se životem úzce souvisí. Že moc čtu poněkud patetickou a kýčovitou lyriku? Kdepak - spíš mám za sebou jisté množství mimořádných zážitků spojených s jarem - a věřím, že brzy přijdou další.

Nicméně letošní duben nicméně není tak docela podle mých představ. I když - co záleží na počasí? Stejně umění nespočívá ani tak v tom radovat se ze slunce, když svítí - ale když je zrovna za mraky:-) Nehledě na to, že dnes bylo opravdu krásně. Každopádně nyní pro povzbuzení vás i své maličkosti zveřejňuju tyhle fotky - na kterých světlo rozhodně nechybí:-)

Přeju vám svět plný světla ve všech podobách, včetně těch čistě symbolických:-)

P.S.: Pokud by se někdo z vás rád podíval, jak jsem před časem pojala pro změnu focení světla svíček, může mrknout na článek Mé hříchy při svíčkách. Mohu jen prozradit, že vytváření dotyčných snímků jsem si skutečně užila - doufám, že je to na nich poznat:-)

A teď už z jiného soudku, neboli:

Rozloučení slunce s Prahou (foceno 22. září 2010 pár kroků od Palackého náměstí)


Celý článek | Počet komentářů: 6
 

Šípková občanka aneb Pohádka pro malé jakobíny

19. dubna 2012 v 20:39 | Julie Françoise |  en francais
Taky máte někdy pocit, že většina klasických pohádek je přímo skandálním způsobem royalistická? Hemží se samými krásnými a čestnými princi a princeznami, moudrými krály a královnami - zkrátka výkladní skříň royalismu a jakobínova noční můra. Když jsme tedy asi tak před půl rokem dostali na francouzské filologii za úkol napsat pohádku, měla jsem hned jasno - a sice, přepracuji nějaký klasický příběh v republikánském duchu. Vznikla z toho zbrusu nová Šípková občanka - neboli Šípková Růženka v revolučním hávu. Že vám to nejde dohromady? Že jsem se zbláznila ještě víc než dříve? Čtěte dál a uvidíte:-)

Text je sice ve francouzštině - ale hned pod ním následuju český překlad. Chyby by snad ani v originále být neměli, kontroloval to náš lektor.

Pohádku věnuju občance Marianne. A tímto jí ještě jednou děkuju za naši mimořádně povzbudivou jakobínskou korespondenci:-)


Ještě poznámka k následující fotografii: je z muzea Carnavalet - taková menší ukázka, jak různé mohou být revoluční kokardy. Ta vlevo patřila Antoinu Sait Justovi, ta uprostřed Maximilienovi Robespierrovi - a ta vpravo Philippu Lebasovi.


Celý článek | Počet komentářů: 9

Francie - země, kterou jsem si vybrala

22. března 2012 v 19:24 | Julie Françoise |  próza
Aneb - tenhle blog se nejmenuje "Chez une francophile" jen tak pro nic za nic. Frankofilství je totiž nedílnou součástí mé životní filozofie. Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat - ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat - jak by řekl veliký to muž Jára Cimrman. Nemám nic proti České republice, naopak, jsem tady svým způsobem docela šťastná, mám ráda Prahu a spoustu báječných lidí, kteří tady žijí - ale Francie, to je zkrátka srdeční záležitost. Možná tak trochu iluze - která láska není slepá? Ale po pravdě řečeno, postupem let právě iluze dost opadly - dnes vím, že "země mého srdce" má k dokonalosti daleko - a stejně ji mám pořád stejně ráda. Navíc zastávám kacířský názor, že každý z nás má právo vybrat si svobodně svou vlast (podrobněji o tom jindy) - a já si vybrala.

Text, který vám teď předložím, je moje školní slohovka ze třetího ročníku gymnázia, je tedy už staršího data - nicméně mé názory se od té doby nijak nezměnily. Mezi spolužáky měla tehdy značný úspěch - stejně tak i u naší třídní češtinářky. Jedna spolužačka to okomentovala slovy, že bych se prý "dala pro Francii i zastřelit".:-) No, zatím na střílení ještě nedošlo. Naštěstí, protože já jsem totiž na světě náramně ráda.



Ale dost úvodního vyprávění, tady je zniňovaný text:

Francie, země mého srdce


Dodnes si vzpomínám, že se mi tehdy třásly ruce. Nespala jsem. Nemohla jsem spát. Čekala jsem, až konečně přejedeme hranice a já budu tam, v zemi, kterou jsem si zvolila za domov. Konečně! Byli jsme ve Francii. Věděla jsem to. Aniž by mi to prozradily ukazatele nebo názvy měst. Můj šestý smysl byl spolehlivější.

Takto začala má první cesta za poklady Francie. A neměla být poslední. Francie… To je Marianne, krásná žena s tisíci podob v jediné tváři. To je slavná Marseillaisa zaznívající prostě a bez příkras z rohu ulice. Galský kohout, pták, který nadšeně přivolává nový den. A trikolora.
Celý článek | Počet komentářů: 9

Victor Hugo - Devadesát tři (báseň)

17. března 2012 v 18:51 | Julie Francoise |  Velká francouzská revoluce

Zdar a bratrství, mí drazí občané-republikáni! Ne, zatím mi nikdo neusekl hlavu - jen jsem teď měla spoustu práce - a tudíž málo času na blog - a někdy i málo chuti. Od října jsem na vysoké škole - a jak známo, každý začátek je těžký, zvlášť pro člověka, který si obtížně zvyká na nové prostředí.

Mám za sebou období, které zdaleka nebylo snadné - dokonce jsem uvažovala, že s tímhle blogem definitivně skončím. Ale v poslední době se opět vše otáčí, můj život nabírá ten správný směr a mně je krásně, tak, jako už dlouho ne. Nehledě na to, že jsem měla to nesmírné štěstí a čest seznámit se s dalšími kolegy-jakobíny - což mě přesvědčilo, že přeci jen nepíšu tak docela pro nic za nic - a pro nikoho.

A tudíž jsem zpátky (i když vzhledem k mému nemalému pracovnímu vytížení se nové články ani nyní nebudou objevovat příliš často). Budu se také příležitostně snažit odpovídat na starší komentáře - ale vzhledem k tomu, že se jich nenahromadilo zrovna málo, neslibuju, že vše bude hned.

Ale především - co pro vás vlastně teď mám?

Victor Hugo - Devadesát tři (báseň)


Věnováno všem kolegům - jakobínům.


Nenechte se zmást názvem článku - nejde zde o slavný román Devadesát tři - ale o kousek překrásné poezie. Neboť, jak většina z vás ví, Victor Hugo nebyl jen geniální prozaik, ale i básník. Rozhodla jsem se pro vás přeložit část jeho básně s názvem Nox (latinsky "noc"), která vyšla roku 1853 ve sbírce Les châtiments (Tresty). Nevím, jestli bylo dotyčné dílo někdy přeloženo do češtiny, je dost dobře možné, že ano, já každopádně použila francouzský text převzatý ze stránek http://www.poesie-francaise.fr/victor-hugo/poeme-nox-VIII.php, které mohu vřele doporučit každému milovníkovi francouzské poezie - najdete tady snadno a zdarma úžasné texty, které byste museli jinak obtížně shánět po všech čertech.

Jak vám asi dojde, báseň jsem nepřeložila celou, ale jen úryvek. Proč právě tento? Protože se objevil v knize Bertranda Soleta "Robespierre" (k dostání v mediatéce Francouzského institutu v Praze). Určitě velmi zdařilá práce, nicméně doporučila bych ji spíše těm, kteří se o Revoluci teprve zajímat začínají. Pro pokročilé bude většina informací uvedených v knížce už známá.
Celý článek | Počet komentářů: 3

Pleure - Plač - Fréhel

30. září 2011 v 19:57 | Julie Francoise |  francouzské šansony
Jinými slovy - ti, kdo si mysleli, že překládání šansonů mě už přestalo bavit, jsou vedle:-) Dnes se vám chystám představit svoji druhou nejoblíbenější zpěvačku - samozřejmě po úchvatné a nepřekonatelné Edith Piaf. A sice - FRÉHEL.

Že vám to jméno nic neříká? A co zkusit číst dál a trochu si rozšířit obzory - a třeba zjistit, že to, co je staré, nemusí být nutně nudné?

Ještě předtím malé upozornění - a sice:

NOVINKA V TÉTO RUBRICE: odteď se u všech překladů šansonů budou objevovat i videa z youtube, abyste si mohli danou píseň rovnou poslechnout. Takže budete mít k dispozici: francouzský i český text a navíc i původní zpívanou verzi:-) Mám v úmyslu doplnit videa i ke starším článkům, ostatně na youtube se dají najít skutečné poklady - pokud nejste líní a dáte si s hledáním trochu práce.

A teď už pár slov o:

FRÉHEL

Nehodlám zde psát její životopis, ten se na blogu objeví až někdy jindy. Spíše vám ji ve stručnosti představím.

No, já ale o žádné Fréhel nikdy neslyšel(a)...

Omyl! Určitě ano, pokud tedy znáš film Amélie z Montmartru. Vzpomínáš si na scénu, když jde Amélie do metra a starý pán tam žebrá s gramofonem? Píseň, kterou na něm pouští je Si tu n'étais pas là (Kdybys zde nebyl) od koho jiného než od Fréhel.

Tak takhle Fréhel vypadala


Celý článek | Počet komentářů: 12

Další články

Kam dál